Maratova smrt ‒ umění ve službě revoluční propagandy

Martin R. Čejka
22. júla 2025   História Politika   CZ, Francúzska revolúcia

Obraz Maratova smrt francouzského revolučního malíře Jacquesa-Louise Davida, který se nyní nachází ve sbírkách Belgických královských muzeí krásných umění, patří bezesporu k výrazným dílům evropského malířství. O jeho významu svědčí i skutečnost, že dodnes slouží jako inspirace k jiným uměleckým dílům. V souvislosti se zmíněným obrazem ovšem vyvstává také etická otázka, nakolik dílo, jež po formální stránce splňuje vysoká umělecká měřítka, může být jako takové dobré, pokud slouží k šíření mravně vadných myšlenek. David totiž na svém obrazu nezachytil pouze určitou historickou událost, ale chtěl jeho namalováním posílit revoluční étos, přičemž jednoho z nejkrvelačnějších revolucionářů líčí jako vznešeného mučedníka.

Kompozice obrazu je horizontálně rozdělena na dvě části: ve spodní části vidíme mrtvé Maratovo tělo, zatímco horní část tvoří pouze pozadí v podobě monotónní černohnědé ploché zdi, na níž z pravého horního rohu dopadá světlo. Celý výjev se vyznačuje klasickou strohostí a monumentalitou. Jean-Paul Marat je zobrazen ve vaně v okamžiku smrti s bodnou ranou v hrudi. Hlavu zabalenou v bílém turbanu má pootočenou na stranu. Pravá ruka držící pero visí přes okraj vany, levá ruka se opírá o okraj desky pokryté zelenou látkou a drží popsaný list. Tělo je nakloněné ve vaně pokryté bílým plátnem potřísněným krví, vedle vany leží zakrvácený nůž. Na pravé straně je umístěn dřevěný stolek, na kterém se nachází kalamář, druhé pero a další list papíru. V dolní části stolku je nápis: „À Marat David. – L’an deux“ („Maratovi David ‒ V roce dva“).

Obraz má svérázný pseudonáboženský ráz. Maratova smrt bývá často přirovnávána k Michelangelově Pietě s ohledem na podobnost polohy těla, především pravé ruky visící dolů. Ale ještě více připomíná Caravaggiovo Ukládání do hrobu, jehož vliv se odráží v celkové dramatičnosti a použití světla. David ostatně Caravaggia, či přesněji jeho díla, neskrývaně obdivoval. Malíř se tak vědomě snažil vnést jistého sakrálního ducha do propagandy Francouzské republiky. Proto Marata, „mučedníka revoluce“, namaloval stylem připomínajícím křesťanského mučedníka, a to s tváří a tělem zalitými jemným, jasným světlem.

Do díla se zcela jistě promítly i city samotného malíře, jelikož Marat byl jeho osobním přítelem, se kterým sdílel nadšení pro revoluci. To ovšem nemění nic na skutečnosti, že se jednalo o podlou a nenávistnou postavu. Jean-Paul Marat se narodil 24. května 1743 ve švýcarském městečku Boudry poblíž Neuchâtel. Jeho otec (původní příjmení Mara) odpadl od katolické víry a přijal kalvinismus, jeho matka byla francouzskou hugenotkou. Marat vystudoval medicínu v Ženevě. Následně studoval i ve Francii, kde se seznámil s osvícenskou filozofií. Poté žil nějaký čas v Anglii, kde pracoval jako tiskař a vydavatel.

Po vypuknutí revoluce zanechal lékařské praxe a plně se oddal politice a žurnalistice. V roce 1789 začal vydávat revoluční deník L’Ami du peuple (Přítel lidu), v němž Marat v podstatě působil jako jediný autor. Právě na jeho stránkách hlásal ty nejradikálnější myšlenky a postupy, přičemž kritizoval dokonce i Robespierra za málo rozhodné kroky. Navzdory proklamovaným ideálům svobody hájil diktaturu a už v roce 1790 prohlašoval, že „pět set nebo šest set sťatých hlav zajistí náš mír, svobodu a štěstí“. Jako zastánce krvavých řešení opakovaně podněcoval k masovému vraždění. V roce 1792 například vyzýval vojáky, aby vraždili své důstojníky, a ve stejném roce svými provoláními přispěl k vypuknutí tzv. zářijových masakrů, kdy jenom v samotné Paříži bylo povražděno zhruba tisíc tři sta vězňů, převážně odpůrců revoluce. Na stránkách L’Ami du peuple psal: „Prohledejte věznice, vyvražděte šlechtu, kněze, boháče, zanechte za sebou jen mrtvoly a krev!“ To vše se dělo v duchu Maratova hesla: „Násilí je nutné k nastolení řádu, ve kterém násilí již nebude.“

Marat prosazoval své bezohledné ideály také jako poslanec Národního konventu, kdy hned od začátku jednání o budoucnosti krále Ludvíka XVI. navrhoval jeho rychlé potrestání bez soudu jako vlastizrádce a trest smrti, i jako klíčový člen Výboru revoluční bdělosti, který odhaloval nepřátele nových pořádků. Mezi ně se záhy zařadili i první hybatelé revoluce girondisté. Marat stál od dubna 1793 v čele revolučního tribunálu, jenž se s girondisty v červnu vypořádal, jejich hlavní představitelé byli zatčeni a popraveni, čímž začalo období Jakobínského teroru.

To se nakonec stalo osudným i samotnému Maratovi, jelikož právě jejich stoupenkyně, Charlotta Cordayová mu zasadila kuchyňským nožem smrtelnou ránu. Cordayová pocházela ze šlechtické rodiny a pod vlivem četby Rousseauovy knihy se nadchla pro „pokrokové“ ideje. Proto podporovala i revoluční změny, ovšem v počátečním podání girondistů. S narůstajícím násilím a postupujícím útlakem, jehož obětí se stali i girondisté, sílil v Cordayové odpor k radikální revoluční straně. To vyvrcholilo jejím zoufalým činem, kdy doma navštívila Marata pod záminkou, že mu předá seznamy skrytých girondistů, a s nenáviděným protivníkem skoncovala. V dopise svému otci svůj čin vysvětlovala slovy: „Pomstila jsem nevinné oběti a předešla dalším katastrofám. Lid se jednoho dne zaraduje, že byl zbaven tyrana…“ Charlotta Cordayová byla hned na místě zatčena a o čtyři dny později popravena.

Jak bylo řečeno, obraz zachycuje umírajícího Marata už po zadání smrtelné rány. V levé ruce drží dopis od své vražedkyně, v němž stojí: „Du 13 juillet 1793. Marie anne Charlotte Corday au citoyen Marat. Il suffit que je sois bien malheureuse pour avoir droit à votre bienveillance.“ („13. července 1793. Marie Anne Charlotte Cordayová občanu Maratovi. Stačí, že jsem velmi nešťastná, abych si zasloužila Vaší laskavost.“)

Skutečnost, že takové žádosti (umělcem smyšlené) Marat vyhověl, ho má ukazovat jako velkodušného dobrodince, který se sklání nad smutným údělem nešťastníků. To podtrhává i Maratem psaná poznámka na stolku, kde stojí: „Vous donnerez cet assignat à cette mère de 5 enfants et dont le mari est mort pour la défense de la patrie.“ („Tento asignát (tj. poukázku na příděl církevní půdy) dejte matce pěti dětí, jejíž manžel zemřel při obraně vlasti.“)

Marat byl skutečně zavražděn ve vaně, jak jej David zachytil. Ostatně, trávil v ní z důvodu nepříjemné kožní choroby, která se projevovala puchýři a silným svěděním, celé hodiny. Ve vodě byly rozpuštěny různé minerály a léky, které pomáhaly zmírnit bolesti. Šátek ovinutý kolem hlavy byl namočený v octu, aby se Maratovi trochu ulevilo. Lékaři se dodnes přou, jaké povahy byla tato nemoc. Snad se jednalo o syfilitickou vyrážku, někteří mají za to, že trpěl lupénkou, ale s velkou pravděpodobností šlo o Duhringovu chorobu.

Marat, který byl ve své době popisován jako muž „malého vzrůstu, pokřivené postavy a ohyzdného obličeje“ se v Davidově podání dočkal zkrášlení, a to nejen co se vzhledu týče. Ze zločince se na plátně stal ušlechtilý mučedník nové víry, který ve službě lidu padl za oběť „reakce“. Vražda sice ukončila jeho řádění, ale teror nezastavila, ba právě naopak rozdmýchala nový hon na nepřátele revoluce. Revoluce získala svého „světce“ a jeho busty nahradily na mnoha místech Francie kříže.

Při pohledu na Maratovu smrt si lze klást otázku o mravním rozměru umění. Má být umění morální, nebo stačí, že je prostě řemeslně dobré? Zmíněné dílo druhé měřítko vrchovatě splňuje, ale v první oblasti zásadně selhává, jelikož svým duchem lže.

PDF (formát pre tlač)