Kterak Stalin napálil Západ a stal se obráncem náboženské svobody (1. část)

Martin R. Čejka
24. októbra 2024   História   CZ

Během války přitahuje pozornost zděšených diváků a nešťastných, častokrát nechtěných účastníků utrpení a zkáza, které se odehrávají na scéně. I přes veškeré hrůzy ovšem nesmíme zapomínat, že v zákulisí probíhají události, jež mívají stejně závažný, ne-li někdy důležitější dopad než samotné zmáhání armád. Ostatně, už generál Carl von Clausewitz ve svém poučném díle O válce psal: „Válka je pouze pokračování politiky jinými prostředky.“ Proto nelze od politického rozměru války odhlížet, naopak, je se na něj zaměřit, pokud chceme rozklíčovat smysl tahů na bitevních polích i světové šachovnici. Navzdory mínění pacifistů nebo současných humanistických novinářů má totiž válka smysl, třebaže nezřídka zvrácený.

Klíčovým okamžikem pro osudy druhé světové války se bezesporu stalo spojenectví Spojených států amerických a Svazu sovětských socialistických republik. Nejednalo se o nic samozřejmého, jak by se snad dnes mohlo zdát. Ačkoliv tehdejší americký prezident Franklin Delano Roosevelt byl spojenectví se „strýčkem Pepou“, jak Stalina nazýval, nakloněn, tak musel čelit náladám lidu a jeho volených zástupců, kteří podobné sympatie nesdíleli. Značná část politiků zastávala izolacionistické postoje, čili přesvědčení, že by se Spojené státy neměly vměšovat do cizích záležitostí, za které byla válka v Evropě považována, a jejich nadšení ani nevzbuzovala vyhlídka, že by se pomáhalo rudé říši, jež podle nich představovala naprostou antitezi amerického ducha.

Jak uvádí úřední zápis ze setkání Roosevelta se sovětským velvyslancem Konstantinem Umanským 11. září 1941, americký prezident „celkem podrobně vysvětlil potíže, pokud jde o získání nutného souhlasu kongresu, vyplývající z předsudků a nevraživosti vůči Rusku a neobliby Ruska u velkých skupin obyvatel, které mají v kongresu značný vliv, a naznačil, že… kdyby se Moskvě v následujících dnech podařilo vyslat do Ameriky pozitivní signál ohledně svobody náboženství, mohlo by to mít velmi dobrý poučný účinek před projednáváním v kongresu dalšího zákona o půjčce a pronájmu“. Zákonem o půjčce a pronájmu se zde míní pomoc válečným materiálem, kterou USA poskytovaly některým státům. Roosevelt jinými slovy do Moskvy vzkazoval, že pokud tamější režim učiní nějaká opatření, která budou vnímána jako „razmorozka“ v náboženské oblasti, přinese to své plody.

Roosevelt ovšem nečekal na další Stalinovy kroky, už dříve se snažil získat pro svůj plán podporu Vatikánu a v tomto úsilí neúnavně pokračoval. Záhy po vypuknutí operace Barbarossa, kdy Německo 22. června 1941 zaútočilo na Sovětský svaz, Roosevelt pověřil chargé d’affaires ve Vatikánu Harolda H. Tittmanna, aby státnímu sekretáři kardinálu Luigimu Maglionemu i papeži Piu XII. tlumočil, že by se měli zdržet jakýchkoliv koků, které by mohly být vykládány jako podpora válce proti Sovětskému svazu. Papež takové „dobré rady“ ovšem nepotřeboval, protože dlouhodobě odolával tlaku německých národních socialistů, kteří naopak chtěli, aby veřejně podpořil jejich „protibolševické tažení“. Jak prohlásil významný vatikánský diplomat a sekretář Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti Domenico Tardini: „Hákový kříž není tak docela křížem křižáků.“

Sám Pius XII. po válce v únoru 1946 vysvětloval své složité postavení a přístup v proslovu k členům diplomatického sboru následovně: „Nikdy jsme nepronesli sebemenší nespravedlivé slovo nebo nezanedbali naší povinnost kárat veškerou nepravost, jakýkoliv odsouzeníhodný čin. Přesto jsme se vyhýbali, byť by nás k tomu i skutečnosti opravňovaly, některým výrazům, které by svou povahou způsobily více škody než užitku, a to zejména nevinnému obyvatelstvu pod jhem utlačovatele. Naší neustálou starostí bylo mírnit konflikt, který tak zhoubně dopadal na nebohé lidstvo. Zejména proto jsme navzdory určitým neustálým tendenčním tlakům nedovolili, aby z našich úst nebo našeho pera unikl jediný náznak souhlasu a podpory války vedené proti Rusku v roce 1941.“

Rooseveltovi ovšem takový zdrženlivý postoj Vatikánu nestačil, potřeboval pro svůj plán spolupráce se Sovětským svazem získat větší část katolíků, případně alespoň zlomit jejich odpor. Jistou potíž představovala i encyklika Pia XI. Divini Redemptoris, v níž papež uváděl, že „jelikož komunismus je zevnitř zvrácený, opravdu mu nemůže pomáhat nikdo, kdo má v úmyslu uchránit před zkázou křesťanský a slušný způsob života“. Z tohoto důvodu se katolíci pochopitelně do pomoci sovětským komunistům nehrnuli, navíc nejen oni souzněli s varováním předchozího prezidenta Herberta Hoovera, který se koncem června 1941 vymezil vůči Roosveltově politice slovy: „Budeme-li pokračovat a vstoupíme do války a vyhrajeme, pak toto vítězství Stalinovi umožní, aby v Rusku ještě více upevnil komunismus a získal ještě více příležitostí k jeho rozšíření po světě… Válka po boku Stalina za svobodu není jen fraška, je to tragédie.“

Roosevelt si stěžoval apoštolskému delegátovi v USA arcibiskupu Amletu Giovannimu Cicognanimu, že někteří američtí biskupové nejsou jeho zahraničněpolitickým plánům, mírně řečeno, příliš nakloněni (konkrétně se jednalo o bostonského arcibiskupa Williama Henryho O’Connella, dubuqueského arcibiskupa Francise Beckmana, baltimorského arcibiskupa Michaela Josepha Curleyho a cincinnatského arcibiskupa Johna Timothyho McNicholase). Arcibiskup Cicognani následně v dopise do Vatikánu tlumočil nespokojenost amerického prezidenta. Jiní američtí hierarchové, především biskup Joseph Patrick Hurley ze St. Augustina a newyorský arcibiskup Francis Joseph Spellman, stáli na straně Roosevelta a byli toho mínění, že encykliku Divini Redemptoris nelze vykládat příliš úzkoprse.

Roosevelt pověřil svého zvláštního osobního vyslance ve Vatikánu, bohatého podnikatele Myrona Charlese Taylora úkolem, aby s konečnou platností Pia XII. přesvědčil a získal pro jeho záměry. Taylor, vybavený obšírnou zprávou arcibiskupa Spellmana, vlastnoručně psaným dopisem od Roosevelta a celou řadou slibů, se několikrát setkal s papežem, státním sekretářem kardinálem Maglionem i Mons. Tardinim. Roosevelt ve svém dopise papeži připomínal, že „sovětská ústava hlásá náboženskou svobodu“ a že on „osobně se zasazoval u Stalina o to, aby bylo v SSSR po konečném vítězství dosaženo naprosté svobody vyznání“. Pius XII. se měl tehdy při četbě dopisu s jistým pobavením Taylora zeptat, co na to Stalin, načež vyslanec odvětil: „Zatím nic, ale určitě odpoví.“ Roosevelt dále papeže ujišťoval, že „kostely v Rusku jsou otevřené. Skutečně věřím, že je možné, že Rusko s ohledem na současný konflikt uzná na svém území náboženskou svobodu.“

Taylor pak papeže požádal, aby se vyjádřil k encyklice Divini Redemptoris, a to způsobem, který by umožnil pomoc SSSR. Ačkoliv Mons. Tardini zastával názor, že by nebylo vhodné učinit jakékoliv prohlášení v této věci, Pius XII. dal na mínění kardinála Maglioneho a jeho zástupce Mons. Monstiniho a udělil Rooseveltovi vytouženou odpověď. 20. září 1941 kardinál Maglione apoštolskému delegátovi ve Washingtonu pokyny, že není žádných překážek, aby USA poskytly Sovětskému svazu vojenskou pomoc. Američtí biskupové ihned začali pracovat na prohlášení, které se neslo v duchu, že Pius XI. v encyklice Divini Redemptoris sice odsoudil komunismus, nikoliv ovšem Sovětský svaz jako stát. Katoličtí izolacionisti a odpůrci pomoci SSSR se tím dostali do nepříjemné situace, pokud by dále trvali na svém, dostali by se do střetu nejen s prezidentem, ale jejich postoj by byl vnímán i jako vzpoura proti biskupům. 23. října 1941 byl Zákon o půjčce a pronájmu rozšířen i o Sovětský svaz a nakonec přijat velkou většinou senátorů.

Na přelomu září a října mezitím proběhla První moskevská konference s krycím jménem „Kaviár“ (patrně s ohledem na nesmírné množství kaviáru, které bylo při té příležitosti zakoupeno pro britského premiéra Winstona Churchilla), na které Spojené státy zastupoval budoucí velvyslanec USA v SSSR W. Averell Harriman. Právě Harriman byl pověřen tím, aby v Evropě projednal pomoc v rámci programu vyplývajícího ze Zákona o půjčce a pronájmu. V rámci dohod podepsaných 1. října 1941 bylo do června 1942 Sovětskému svazu kromě jiných dodávek přislíbeno čtyři a půl tisíce letadel, tři a půl tisíce tanků, osmdesát pět tisíc nákladních vozidel, dva tisíce tun hliníku a tisíc tun pancíře. Sovětský svaz měl zas na oplátku dodávat Velké Británii a USA suroviny pro vojenskou výrobu. Harriman ve své zprávě Rooseveltovi tehdy napsal: „Navzdory všem těm komentářům a žádostem odjíždím s dojmem, že Sověti se nám chtějí odvděčit slovy a odbýt nás pár příklady, aby vyvolali dojem uvolnění, aniž by skutečně změnili svou dosavadní praxi.“

7. prosince 1941 došlo k útoku japonského letectva na přístav Pearl Harbor a americký prezident Roosevelt už nemusel nikoho přesvědčovat, že je nutné, aby se Spojené státy zapojily do druhé světové války.

PDF (formát pre tlač)