Křesťanství v pojetí Ortegy y Gasseta, I. část

Roman Cardal
21. mája 2024   Spoločnosť   CZ, Filozofia

Mimořádnost Ortegova vlivu

Španělský intelektuál José Ortega y Gasset (1883 – 1955) se u širší čtenářské obce proslavil zvláště dílem Vzpoura davů. Jde o skutečně pozoruhodnou analýzu stavu moderní společnosti, v níž se projevuje nejen mimořádná autorova intelektuální schopnost proniknout za ideologickou clonu sebe-oslavné modernity, ale i nevšední zdatnost jazykové formulace jeho myšlenkových náhledů. Kniha je sepsána velmi srozumitelným způsobem, takže její vliv dosáhl daleko za hranice akademických institucí. Věhlas, který kvůli této knize Ortega y Gasset na mezinárodní scéně sklidil, byl v každém případě oprávněný a zasloužený.

Byl dokonce tak veliký, že se občas u jeho příznivců proměňoval v určitý druh fanatismu. O tom se můžeme přesvědčit v jedné z poznámek k českému překladu jeho dalšího díla s názvem Evropa a idea národa. V ní se v poznámce od vydavatele dočítáme následné: „Sluší se vědět, že v den, kdy don José Ortega y Gasset měl svou přednášku, početné publikum, na něž se nedostaly vstupenky, přestože jich bylo vydáno několik tisíc a že všechny hlavní auly byly vybaveny reproduktory, vzalo útokem univerzitní budovu, vyvrátilo hlavní bránu, rozbilo okna a způsobilo zranění, takže byla nezbytná řada policejních zákroků. Německé noviny po několik dnů podávaly zprávy o těchto incidentech a komentovaly je pod humorným titulkem „Vzpoura davů“, čímž narážely na knihu našeho rodáka, která je dnes v Německu jednou z nejpopulárnějších.“

Přednáška, o níž je řeč, se konala 7. září 1949 (7. septembra 1949, pozn. red.) na Svobodné berlínské univerzitě. Proč se o této komické události zmiňujeme? Protože má větší význam, než si myslíme a její komičnost je tlumena notnou dávkou tragičnosti. Jde totiž o konkrétní ilustraci toho, jak obrovskou oblibu a autoritu může nějaký intelektuál získat zvláště u studentů, kteří hledají dobré a kvalitní učitele a pokud je najdou, jsou ochotni je nadšeně následovat jako své mistry.

Nebezpečí nekritické adorace slavné autority

Hlavní problém spočívá samozřejmě v tom, zda se jedná opravdu o dobré a kvalitní učitele. Kdybychom měli soudit pouze podle Ortegovy Vzpoury davů, museli bychom mu přiznat nesporné intelektuální kvality, a tudíž i nezpochybnitelné právo na vedení studentů do říše pronikavého poznání člověka v jeho společenském a politickém rozměru. Jenže Ortega y Gasset napsal i jiné texty a ty bohužel už tak dobré nejsou. Je to zvláštní, ale například jeho kniha Úkol naší doby, v níž rozpracovává velmi podstatné téma, je co do kvality téměř opakem Vzpoury davů. Obsahuje tolik zásadních omylů, že to až překvapuje.

Právě proto má Ortegova velká obliba a autorita svá nemalá úskalí. Když se zamyslíme nad chováním lidí, kteří se za každou cenu chtěli probojovat na jeho přednášku v Berlíně, můžeme si udělat určitý obrázek o jejich vnitřním rozpoložení. Většina z nich patrně považovala Ortegu y Gasseta za intelektuálního a mravního vůdce, od něhož očekávali, že jim ukáže východisko ze závažné krize moderního západního člověka. Takové očekávání má v sobě vždy nemalý emoční náboj, který však v rovině racionálního posuzování může být na škodu. Často totiž bývá důvodem toho, že názory dotyčné autority získávají nepatřičnou váhu a jsou přijímány v atmosféře nekritické úcty. Tak se lehko stane, že omyly adorovaného autora jsou akceptovány se stejnou dychtivostí jako jeho hluboké a pravdivé názory. Za takových okolností ovšem může vliv uznávané osobnosti získat negativní znaménko a stát se vyloženě škodlivým.

Ne všichni odborníci patří k elitě

Rozvášnění zájemci o Ortegovu berlínskou přednášku se skutečně chovali jako nekultivovaný dav. Španělský filozof řadil k davům nejen prosté a nevzdělané jedince, ale dokonce i ty, kteří získali nejvyšší akademické tituly. Ačkoliv je to pro mnohé zarážející, typickým případem davového člověka mu byl moderní vědec-specialista. V poučných pasážích Vzpoury davů dochází ke stejnému závěru jako mnoho století před ním Sokrates: specialisté rozumějí dobře svému oboru, ale za jeho hranicemi jsou neznalí, což bohužel nijak neumenšuje jejich sebevědomí, s nímž se suverénně vyjadřují k otázkám, jež se netýkají jejich úzké specializace. Pro davového člověka je charakteristické, že se v důležitých problémech rozhoduje a jedná na základě neznalosti či falešného poznání, jimž vědec-specialista propadá stejně snadno jako neškolení neodborníci.

Ve společenských a politických otázkách je tak i tzv. odborná veřejnost stejně manipulovatelná jako všichni nevzdělaní lidé. Přebírají pasivně názory na svět, společnost a politiku z médií a od autorit, které jsou momentálně uznávány a doporučovány. Za jejich uznáním a doporučováním se však nezřídka skrývá politický zájem. Jen malá, vybraná menšina (elita) se dokáže samostatným kritickým úsilím promyslet k náhledům na svět, která jsou obhájitelná věcnými důvody. Ve Vzpouře davů to Ortega vyjadřuje slovy: „Většina lidí vůbec názory nemá, a proto je třeba, aby do nich mínění vešlo zvnějšku provázeno tlakem, jako se vtlačuje do strojů mazadlo.“

Křesťanství na pranýři

V tomto i v následném příspěvku bychom chtěli upozornit na to, že právě popsaný „mechanizmus vtlačování“ názorů do nekritických myslí lidí funguje i ve vztahu Ortegy a jeho vášnivých obdivovatelů. Můžeme si to uvědomit nad pasážemi, v nichž se Ortega věnuje křesťanství a zaujímá k němu hodnotící stanovisko. Není třeba si dělat iluze: většina moderních lidí si vytvořilo názor na křesťanství ne na základě jeho patřičného promyšlení, nýbrž přejala postoje autorit, které se v této záležitosti zdály a zdají být kompetentní.

Jak známo, španělský profesor na adresu křesťanského náboženství kritikou nijak nešetřil a silou celé své osobnosti bojoval za novou, tzv. vitální kulturu, v níž by bylo staré křesťanské dědictví překonáno jako něco nežádoucího. Byl tedy přesvědčen, že lze vybudovat autentickou lidskou kulturu na jiných než křesťanských základech, což při jeho systematickém poukazování na hlubinnou krizi moderní společnosti představuje zvláštní alternativu, nad jejíž přijatelností se každý konzervativec musí vážně zamyslet.

Jaké důvody Ortega y Gasset uvádí na podporu svého stanoviska? Proč si myslí, že křesťanství je způsob života, který člověku škodí a je tudíž nezbytné se ho jednou provždy zbavit? Podívejme se, co k tomu říká na stránkách již zmíněného spisu Úkol naší doby. Poté, co se zabýval budhismem a konstatoval jeho nepřátelský postoj k lidskému životu, přechází k hodnocení křesťanského pojetí světa. Sděluje k němu:

„Na rozdíl od budhisty, který vychází z takové analýzy života, která dospívá k jeho zápornému hodnocení a která nachází v jeho zničení nejvyšší dobro, křesťan původně nezaujímá vůči pozemské existenci žádný hodnotící postoj. Chci tím říci, že křesťanství nevychází z úvah o životě, nýbrž začíná objevem nejvyššího jsoucna, božské podstaty, centra vší dokonalosti. Nekonečnost tohoto nejvyššího dobra činí ze všech ostatních existujících dober zanedbatelné veličiny. „Vezdejší život“ tudíž nemá žádnou hodnotu, ani v dobrém, ani ve špatném smyslu. Ve věcech pozemských křesťan není pesimista, jako vyznavač Buddhův, ale ve skutečnosti není ani optimista. Svět je mu lhostejný. Pro člověka má jedině cenu vita beata, sdílení boží existence, blaženost, které lze dosáhnout mimo tento život, v životě posmrtném.“

Citace by mohla pokračovat dále, ale uvedený úryvek je prozatím postačující. Jeho překvapivost spočívá v kontrastu, jenž vyvstává v jeho srovnání s Ortegovými hlubokými rozbory krize západní společnosti. V této komparaci bije do očí povrchnost, s kterou se autor o křesťanství vyjadřuje. Nekritický čtenář jeho názor přijme a bude ho i dále šířit, ale poučenější člověk si klade otázku, kde Ortega udělal chybu a proč ji vůbec udělal?

Určitě je možné tvrdit, že žádný katolík v uvedeném popisu svůj postoj nerozpoznává. Text totiž mluví o něčem jiném, než o čem vypovídá katolická zkušenost. Katolická víra (gratia) předpokládá přirozený vztah věřícího ke světu (natura) a v tomto vztahu se svět rozhodně neukazuje jako něco neutrálního. Naopak, je přímo nabit pozitivními a negativními hodnotami, je místem, kde se střetává dobro se zlem. Proto existuje přirozená mravní zkušenost a každý katolík je jí samozřejmě vybaven. A právě díky ní má jeho víra v dokonalého, dobrého a nekonečného Boha svůj pevný základ v jeho přirozeném vztahování se světem. Jelikož ve světě nalézá a zakouší věci dobré apoznává skutečnosti, jež se nacházejí na různém stupni dokonalosti, dává mu smysl, když racionální úvahou či přijímáním zjevení dospívá k uznání existence dokonalého, dobrého a nekonečného Boha. Všechny pozitivní kvality Boha mají svůj korelát v našem konečném a nedokonalém světě, protože podle křesťanského učení je svět stvořen k podobě Boha (a člověk dokonce k Jeho obrazu).

V žádném případě proto nemůže nastat situace, do níž Ortega křesťanství vmanipuloval. Nelze považovat Boha za jedno velké plus a svět za jednu velkou a nehodnotnou nulu. O lhostejnosti ke světu už vůbec nemůže být řeč, neboť jakožto vyznavač jeho stvořenosti se křesťan přiznává k tomu, co zaznívá hned na prvních stránkách Starého zákona: „A Bůh viděl, že je to dobré!“

Být lhostejný k dobrému dílu dobrého Boha by bylo naprostým popřením křesťanského postoje k realitě. Je skutečně zvláštní, že Ortega y Gasset, který ve svých spisech dokazuje svoji vzdělanost v řadě oborů, podléhá tak zásadní neznalosti ve věci křesťanství. Tímto falešným hodnocením bohužel ovlivnil tisíce studentů a početné zástupy svých čtenářů a je nasnadě, že to rozhodně ničemu dobrému nepomohlo. U některých dokonce vytvořil iluzi, že lze být dobrým konzervativcem (kterým on sám nebyl) bez křesťanského vyznání, ale jen za cenu vykreslení křesťanského životního postoje ve zcela neadekvátních barvách. V tom spočívá obrovský limit Ortegových výkladů a bylo by chybou, kdybychom na něj pohlíželi jen jako na zanedbatelnou kosmetickou vadu jeho rozsáhlého a jistě ne nezajímavého díla.

PDF (formát pre tlač)