„Drahá Rybko“ aneb Romantické vzplanutí slavného teologa Karla Rahnera

Martin R. Čejka
12. februára 2025   Cirkev História   CZ

Německého jezuitu Karla Rahnera (1904–1984) lze bezesporu (a bohužel) označit za jednoho z nejvlivnějších teologů dvacátého století. Někteří jej dokonce označovali za novus praeceptor Germaniae („nového učitele Německa“). Ačkoliv byl Rahner před II. vatikánským koncilem podezříván, mírně řečeno, ze zastávání ne zcela pravověrných názorů a byla mu omezena veřejná činnost, papež Jan XXIII. ho jmenoval poradcem II. vatikánského koncilu.

Karl Rahner, u kterého lze pozorovat zásadní vliv Kanta, Hegela i Heideggera, se takřka od počátku snažil „upravit“ katolickou teologii v duchu německé moderní filozofie. Projevilo se to už v jeho disertační práci Geist in Welt: Zur Metaphysik der endlichen Erkenntnis bei Thomas von Aquin (Duch ve světě: o metafyzice konečného poznání u Tomáše Akvinského), kterou školitel profesor Martin Honecker neschválil, jelikož „falšovala učení sv. Tomáše Akvinského tím, že mu připisovala názory, jež nezastával“. Zmíněnou práci Rahner přesto v roce 1939 vydal.

V roce 1949 v díle Die vielen Messen und das eine Opfer (Mnoho mší a jedna oběť) prosazoval názor, že vícero mší sloužených mnoha kněžími není zdrojem více milostí než jedna koncelebrovaná mše. Toto mínění odsoudil sám papež Pius XII. a Svaté oficium Rahnerovi zakázalo dále v dané věci vypovídat. Roku 1957 začal Rahner vydávat přepracovaný katolický slovník Lexikon für Theologie und Kirche, o němž i liberální kardinál Bea prohlásil, že „první svazek obsahuje tvrzení, která jsou neslučitelná s učením Církve“.

Ve své revue Schriften zur Theologie Rahner sice přímo nepopřel Mariino věčné panenství, ale hájil, že „přesný obsah virginitas in partu (tj. panenství při porodu)… zůstává stále otevřenou otázkou“. Řečnicky se ptal: „Víme všichni se stejnou jistotou a jasností, co přesně tato (panenská) neporušenost „biologicky“ znamená?“ Jak poznamenal Rahnerův tajemník a pozdější spolupracovník, který se podílel na Lexikon für Theologie und Kirche, teolog Herbert Vorgrimler ve své knize Karl Rahner verstehen (Porozumět Karlu Rahnerovi): „Chtěl modernímu člověku předat učení o Marii a jejím panenství… Pro Rahnera panenství znamená být zcela k dispozici Bohu.“ A když se Rahnerovi ve jménu ekumenismu a v zájmu nové teologie podařilo prosadit, aby II. vatikánský koncil nevydával samostatný dokument věnovaný Panně Marii, nýbrž zařadil toto téma na konec dogmatické konstituce o Církvi Lumen gentium, tak, Vorgrimlerovými slovy, „toho dne se Rahner stal nejmocnějším mužem koncilu“.

O Rahnerově nezanedbatelné „moci“ v oné době svědčí skutečnost, že byl vybrán jako jeden z teologů, kteří měli na starost redakci zmíněné konstituce Lumen gentium, a výrazně ovlivnil i další koncilní dokumenty, zejména konstituci o Božím zjevení Dei verbum.

Rahnerův žák kardinál Karl Lehmann, shodou okolností také člen tzv. Sanktgallenské mafie, o svém učiteli prohlásil, že jeho vůdčí myšlenkou byla „vzpoura proti tradiční a zastaralé filozofii a teologii“. Ostatně sám Rahner říkal: „Aby se člověk stal ve své církvi skutečným teologem, neměl by brát víru svých rodičů vážně.“ Nepřekvapí tedy, že P. Karl Rahner SJ stejně jako ostatní (neo)modernisté a představitelé nové teologie sice kromě oblíbených a nejasných neologismů používal i tradiční katolické pojmy, ale snažil se jim dát nový smysl. Rád se rovněž uchyloval k sofizmatům („Je-li sám Bůh člověkem a zůstává jím po věčnost, pak veškerá teologie je věčně antropologií“), kterými oslňoval své stoupence.

Nicméně člověk je křehkou nádobou a i největšímu intelektuálovi se mohou zapálit lýtka. Právě v době zahájení II. vatikánského koncilu chytil P. Rahner druhou mízu a začal udržovat romantický platonický vztah s německou spisovatelkou Luise Rinserovou, která byla akreditovanou novinářkou za Welt am Sonntag na II. vatikánském koncilu.

Rinserová v té době už měla za sebou tři manželství. V roce 1939 se provdala za skladatele Horsta-Günthera Schnella, s nímž se po třech letech rozvedla (Schnell v roce 1943 zemřel na východní frontě). V roce 1944 se jejím manželem stal spisovatel Klaus Herrmann, komunista a homosexuál, kterého prý tímto sňatkem chtěla uchránit před koncentračním táborem. Ačkoliv se Rinserová po válce představovala jako odpůrkyně národního socialismu, tak skutečnost byla taková, že v roce 1934 napsala oslavnou báseň na Adolfa Hitlera nazvanou „Mladá generace“ a později byla členkou Nationalsozialistische Frauenschaft (Nacionálněsocialistického svazu žen) a Nationalsozialistischer Lehrerbund (Nacionálněsocialistického svazu učitelů). Ještě v roce 1943 napsala scénář pro plánovaný propagandistický film Schule der Mädchen (Škola dívek), který měl režírovat mistr nacistické propagandy Karl Ritter. V roce 1944 byla Rinserová uvězněna v ženské věznici v Traunsteinu, ale nikoliv za „velezradu“, jak tvrdila, nýbrž podle dochovaných dokumentů za „rozkládání branné síly“ (Wehrkraftzersetzung). Roku 1952 byl její sňatek s Herrmannem (ten se mezitím odstěhoval do vytoužené NDR) anulován a o dva roky později se provdala za skladatele Carla Orffa. Toto manželství vydrželo pět let.

Roku 1962 se pak v jejím srdci našlo místo i pro Karla Rahnera. O jejich vztahu svědčí i vzájemná korespondence, která probíhala od roku 1962 až do Rahnerovy smrti v roce 1984. Za celou tuto dobu jezuita napsal Rinserové dva tisíce dvě stě tři dopisů, někdy i tři čtyři denně. Oslovoval ji „Wuhschel“ („Kolčavice“) podle zvířátka z knih o medvídkovi Pú a ona jeho zase „Fisch“ („Rybko“). V roce 1994 vydala Rinserová svoje dopisy Karlu Rahnerovi pod názvem Gratwanderung (Putování po horském hřebenu).

Rinserová o jejich vztahu psala: „Oba jsme si plně uvědomovali důsledky vztahu, který se postupně stával stále silnějším, duchovní pouti po horském hřebeni… Nevnímali jsme to jako šokující ochutnávání zakázaného ovoce, ale jako božský experiment, kdy jsme byli zcela mužem a zcela ženou, tělem a krví, a přesto jsme měli v úmyslu žít duchovním způsobem.“

Třebaže pohled do soukromé korespondence je zpravidla nepříjemný, tak vzhledem k tomu, že jedna ze stran své dopisy zveřejnila, a s ohledem na myšlenkový význam druhé strany, stává se nutně součástí dějin a dokresluje celkový obraz. Navíc tím postava německého šedivého a nudného teologa získává přeci jen více barev, byť s přídavkem jisté trapnosti.

Rinserová se v červenci 1962 rozplývala nad Rahnerovými dopisy: „Moje Rybko…, jaké jsou to nádherné dopisy! Teologie lásky: od člověka k člověku, od muže k ženě, od člověka k Bohu, od Boha k lidem.“ O měsíc později už píše: „Moje Rybko, můj milovaný, nedokážu vyjádřit, jak jsem byla otřesená, když jsi přede mnou klečel. Klečel jsi před láskou, kterou zakoušíš a před kterou klečím i já v úžasu, v úctě, s rozechvěním a s nadšením, které se sotva odvažuji připustit. Oba jsme v nejhlubším nitru své bytosti zasaženi něčím, co je mnohem silnější, než jsme očekávali.“ Rahner jejich vztah přirovnával k „věčné blaženosti“. Pro spravedlnost dodejme, že podle korespondence německý jezuita trval na zachování celibátu a také jej snad zachoval.

Hovoříme samozřejmě o tělesné stránce věci, jelikož duchem P. Rahner Rinserové zcela propadl. To se plně projevilo, když se v roce 1964 na scéně objevil tajemný „M. A.“ a vznikl jakýsi milostný trojúhelník. Nejprve Rinserová Rahnera uklidňuje: „Mám M. A. i tebe… Jsi součástí samotné struktury mého života.“ A v dopise z 1. listopadu 1964 píše: „Jak můžeš být tak zoufalý, když jsem ti tak blízko? Ale to je zjevně kříž, na který jsi přibit, a když chci hřeby vytáhnout, říkáš ne, ne, to také bolí.“

Oním „M. A.“ byl další z účastníků II. vatikánského koncilu, opat benediktinského kláštera v bavorském Scheyernu Johannes Maria Höck, který se podílel na přípravě dekretu o východních katolických církvích Orientalium ecclesiarum a prosazoval ústupky vůči pravoslaví. Z dopisů vyplývá, že se Rahner cítil dotčen, jelikož opat požehnal její dům poblíž Říma a sloužil mši v její kapli. Jezuita navíc žárlil, protože se Rinserová během koncilu každodenně účastnila mší sloužených sokem.

Celá záležitost začíná nabírat ještě žalostnějších, takřka pubescentních obrysů, když Rinserová v únoru 1965 nešťastnému „nejmocnějšímu muži koncilu“ sdělila: „Pravda je taková, že miluji M. A. celou svou bytostí, na věčné časy, a pouze jeho tímto způsobem. Pro tebe mohu být pouze přítelem. Ale co to znamená? To musí ukázat čas.“ Dodala, že o jeho návrhu, aby se rozešli, nebude ani uvažovat, neboť „jsme také navždy sjednoceni“. Poté začal žár citů mezi „Kolčavicí“ a „Rybkou“ pohasínat.

Karl Rahner pokračoval v akademické činnosti a Rinserová v psaní, navíc se stále více věnovala levicovému aktivismu, feminismu, boji proti jaderným zbraním, za „práva“ zvířat, za legalizaci potratů, navštívila Moskvu, Severní Koreu, vychvalovala ajatolláha Chomejního…

Oba se zdráhali přijmout „víru rodičů“, a tak si vytvořili novou, podle které žili. V případě P. Karla Rahnera SJ lze hovořit o vážném osobním selhání. Jak napsal sv. Josef Cafasso: „Kněz…, který by natolik upadl, natolik se pošpinil bahnem tohoto světa, že by se zajímal o ženu, myslel na ženu, často ji navštěvoval, projevoval jí náklonnost, se pokrývá takovou hanbou, takovou potupou, že, upřímně řečeno, nenacházím slov, abych to vyjádřil, a kdybych je našel, neměl bych odvahu je vyslovit. Ať se tedy tito lidé od nás drží co nejdál.“

PDF (formát pre tlač)