Donoso Cortés, kontrarevolucionář, který se těšil na potopu

Martin R. Čejka
30. decembra 2024   História Politika   CZ, Komentár

„Ano, tato země je ztracena, naprosto ztracena, nenávratně ztracena, a Evropa je stejně tak vzdálená záchraně; nemáme žádnou naději (…), jsme svědky největší katastrofy v dějinách. Jasně vidím, že za chvíli zavládne v Evropě barbarství a její vylidněná země, jíž prošla filozofická civilizace, bude prokleta.“ Tak pravil Juan Francisco María de la Salud Donoso Cortés y Fernández Canedo, markýz de Valdegamas, jehož někteří považují za proroka, a ne-li za něj, tak přinejmenším za geniálně předvídavého politického myslitele.

Donoso Cortés, potomek slavného conquistadora Hernána Cortése, se narodil 6. května 1809 ve španělském městečku Valle de la Serena. V dětství mu byl za učitele vybrán liberál Antonio Beltran, ve dvanácti letech se stal nadaný Donoso studentem slavné Univerzity v Salamance a později pokračoval ve studiu práva na Univerzitě v Seville. Původní sklony k romantismu u něj vystřídal zápal pro racionalismus. Politicky se Cortés vlivem Johna Locka a zejména Jean-Jacquesa Rousseaua, kterého později označil za „nejvýřečnějšího ze sofistů“, přiklonil k liberalismu. Po smrti krále Ferdinanda VII. v roce 1833 hájil jako většina španělských liberálů nástupnické právo jeho manželky Marie Kristýny oproti nárokům jeho bratra Karla, který byl považován za příliš konzervativního. Celý spor vyústil v tzv. karlistické války.

Nutno dodat, že Cortés odsuzoval některé „výstřelky“ liberální strany, ke kterým v té tobě docházelo, např. masakr františkánů v Madridu roku 1834. V roce 1836 byl zvolen do Generálních kortesů (stavů, čili parlamentu) za buržoazní liberální Umírněnou stranu a uspořádal řadu přednášek pod názvem „Obrana zastupitelské vlády“.

Postupem času ale začíná Donoso Cortés ztrácet o liberalismu a racionalismu iluze. Po první karlistické válce, když se Marie Kristýna vzdá roku 1840 svého nároku na trůn, odchází v roce 1841 do dočasného exilu do Paříže, kde studuje spisy francouzských kontrarevolučních myslitelů Josepha de Maistra and Louise de Bonalda. Revoluce roku 1848 se staly posledním popudem k tomu, že Cortés liberalismus nadobro zavrhnul. V lednu 1849 vystoupil v Generálních kortesech s projevem, který se setkal se širokou odezvou v celé Evropě a vešel do dějin pod názvem „O diktatuře“. V něm už nacházíme stěžejní Cortésovu myšlenku, na níž bude dále stavět:

„Ale svoboda…, namítají. No a co? Není snad svoboda nade vše? Cožpak nebyla svoboda, přinejmenším svoboda jednotlivce, obětována? Svoboda, pánové! Znáte zásadu, kterou hlásáte, a jméno, jímž se zaštiťují ti, kdo toto posvátné slovo vyslovují? Znáte dobu, v níž žijete? Cožpak i k nám nedolehly ozvěny posledních katastrof, pánové? Cožpak nevíte, že v tuto hodinu nastal konec svobody? Cožpak jste tedy nebyli svědky, jako jsem byl já svědkem očima svého ducha, jejího bolestného umučení? Cožpak jste, pánové, neviděli, jak je štvána, opovrhována a těžce zraňována všemi demagogy světa? (…)

Všechny vaše omyly, pánové (obrací se k zástupcům na levici), pramení z toho, že nevíte, jakým směrem se ubírá civilizace a svět. Myslíte si, že civilizace a svět postupují vpřed, zatímco civilizace a svět couvají. Svět, pánové, rychle směřuje k ustanovení despotismu, nejgigantičtějšího a nejničivějšího despotismu, jaký lidstvo pamatuje. K tomu směřuje civilizace a k tomu směřuje svět. Abych tyto věci zvěstoval, nemusím být prorokem. Stačí, zamyslím-li se nad děsivým souběhem lidských událostí z jejich jediného pravdivého hlediska, z katolického pohledu. (…)

Svoboda, skutečná svoboda, svoboda všech a pro všechny přišla na svět pouze se Spasitelem světa.“

Právě vnímání lidských dějin a veškerých událostí „z jejich jediného pravdivého hlediska, z katolického pohledu“ je základním odkazem Donoso Cortése. Svět má svůj Bohem daný řád a zlo, a to i politické, pramení z neuznávání a narušování onoho řádu. Jak uvádí, „není krásy mimo řád“. Na tuto skutečnost ostatně upozornil už i ve zmíněném projevu:

„(Otroci) mohli nanejvýš vyvolat pár občanských válek, ale hluboké revoluce byly vždy dílem nejmocnějších aristokratů. Ne, pánové, zárodek revolucí nespočívá v otroctví, nespočívá v bídě, zárodek revolucí je v přílišně vybuzených touhách mas, a ty vyvolávají politici, kteří je zneužívají a těží z nich:

„A budete jako bohatí.“ Tak zní heslo socialistických revolucí proti středním vrstvám.

„A budete jako šlechta.“ Tak zní heslo revolucí středních tříd proti šlechtickým vrstvám.

„A budete jako králové.“ Tak zní heslo revolucí šlechtických vrstev proti králům.

A nakonec, pánové, „a budete jako bohové“. Tak zní heslo první vzpoury prvního člověka proti Bohu. Od Adama, prvního vzbouřence, až po Proudhona, posledního bezbožníka, to je heslo všech revolucí.“

Cortésův příklon ke katolicismu ovšem nebyl povyražením intelektuála nebo útěkem rozčarovaného liberála, ale pramenil z hlubokého přesvědčení, kterého časem nabyl, ba obrácení. Pod elegantními šaty začal nosit žíznici, jako dobrovolník se věnoval charitě, navštěvoval chudinské čtvrti a vězení a velkou část svého majetku věnoval chudým. Stěží můžeme něco podobného říci o některých konzervativních myslitelích, kteří se k jeho odkazu hlásili (např. Carlu Schmittovi).

Donoso Cortés svůj pohled stručně vyjádřil slovy: „Dějiny nejsou ničím jiným než příběhem různých údobí onoho obrovského zápasu mezi dobrem a zlem, mezi vůlí Boží a vůlí člověka, mezi nejmilosrdnějším Bohem a vzpurným člověkem.“ Projevem zmíněné vzpoury je i zpochybňování „politických pravd, rodinných pravd, společenských pravd a náboženských pravd; prvních a svatých pravd, o nichž se nediskutuje, jelikož samy představují základ pro veškeré diskuse“. Ovšem liberální společnost se utápí v „jalových diskusích, které mohou vést pouze k naprostému skepticismu, neboť jejich výchozím bodem je naprostý skepticismus“.

Jak píše: „Evropské společnosti umírají, údy již chladnou a záhy se zastaví srdce. Proč umírají? Umírají, protože byly otráveny; umírají, protože Bůh jim nařídil, aby se živily katolickou substancí, a empiričtí lékaři jim dali za potravu substanci racionalistickou. Umírají, neboť stejně jako člověk nežijí jen chlebem, nýbrž slovem vycházejícím z Božích úst. Společnosti neumírají jen železem, ale i protikatolickým slovem vycházejícím z úst filozofů. Umírají, jelikož blud zabíjí, a ony jsou na bludech vybudovány.“

Cortés je skeptický, pokud jde o možnou záchranu liberalismem „otrávených společností“. Rozhodně k ní podle něj nedojde „tvořením dalších zákonů, ústav nebo zaručováním nových svobod“, jelikož společnosti zcela ztratily smysl pro základní, neměnné pravdy. Záchrana by sice byla možná, kdyby došlo ke všeobecné náboženské obrodě, nicméně upozorňuje, že ačkoliv jsou lidé, kteří „se vrátili k víře, byť ji kdysi opustili“, tak v dějinách nenajdeme národ, „který, když už jednou víru ztratil, by se k ní opět navrátil“.

Předvídá, že konečným výsledkem revolučních změn, které probíhají již několik století, bude „sebezbožšťující totální společnost, snažící se v tavicím kotli přetavit nekonečnou rozmanitost tužeb a snah, plodné rozdíly, vzájemně se obohacující protiklady skupin v jedinou neomezenou Vůli, jíž bude muset každý člověk přizpůsobit svou duši“. A prorocky varuje: „Svět nikdy neviděl a neuvidí člověka, který by opustil řád a vyšel branou hříchu, aby se vrátil zpět jinou branou než branou trestu.“ Právě proto svět čeká katastrofa, „přijde to, co přijít má“.

Ale i tuto katastrofu je třeba vnímat z jediného pravdivého hlediska, z katolického pohledu. Donoso Cortés tedy utěšuje: „Potopou dobro zvítězilo nad zlem, při Posledním soudu dobro zvítězí nad zlem a toto vítězství bude bez konce, protože čas skončí a věčnost nemá hranic.“

A s trpělivostí a nadhledem dodává: „Čekám na potopu a směju se hlupákům.“

Titulný ilustračný obrázok, Bonaventura Peeters st., Veľká potopa, zdroj: wikimedia commons, WGA17128

PDF (formát pre tlač)