Co by byly feministky bez mužů?

Martin R. Čejka
24. júna 2025   História Spoločnosť   CZ, Feminizmus

Je paradoxní, že hlavní tón ve feminismu od začátku udávali muži. Díky nim dostala tato ideologie tvar. Předchůdci „osvobození žen“ nebyl nikdo jiný, než staří známí osvícenci, zejména markýz Nicolas de Condorcet a Charles Fourier, kteří oceňovali angažovanost žen během Francouzské revoluce. Oba vycházejí spíše ze svých koncepcí usilujících o likvidaci rodiny, která střeží soukromé vlastnictví. Podle nich také žena v rodině sehrává úlohu soukromého vlastnictví muže a je utlačována. Revoluce by měla ženu „osvobodit“ a „emancipovat“. Tyto pojmy, které Fourier použil, se pak staly stavebním prvkem feministické rétoriky.

Už tehdy se objevily návrhy nahradit manželství a rodinu volnými svazky a kolektivní výchovou v duchu rovnosti. Ve stejném duchu později píše i Bedřich Engels svoje dílo Původ rodiny, vlastnictví a státu (1884), kde uvádí, že k sexuálnímu ujařmení ženy došlo v době, kdy se na scéně dějin objevilo soukromé vlastnictví. Mimochodem, feministky, stejně jako komunisté, mají svojí „prvobytně pospolnou společnost“.

Mnoho místa boji za „osvobození žen“ věnoval ve svých knihách německý socialista August Bebel, autor pojednání Žena a socialismus, který po jistý čas spolupracoval s komunistkou Růžou Luxemburgovou a radikální feministkou Klárou Zetkinovou. Když v socialistickém táboře dochází ke štěpení, kdy reformisté usilují o širší elektorát, který by jim pomohl nastolit socialismus demokratickou cestou, začínají komunisté oprašovat „emancipační“ hesla, aby přitáhli politicky aktivní ženy.

Souběžně s aktivitami levice však feminismu často nechtěně napomáhají i některé další „objevy“ devatenáctého a dvacátého století, které zejména reprezentují Charles Darwin, Johann Jakob Bachofen a Sigmund Freud.

Evoluční teorii viktoriánského patriarchálního otce deseti dětí, Charlese Darwina, aplikovali jeho nástupci na společnost, v níž, podle nich, probíhá třídní boj, boj národů, rasový boj, boj generací nebo boj pohlaví. Marx tento pohled zavedl do svých politických názorů a podobně i feministky takto odůvodňují oprávněnost jejich boje za rovnoprávnost.

Na rozdíl od Darwina, který v tom byl více méně nevině, Johann Bachofen rozvinul svoje antropologické koncepce zcela vědomě. Neognóze tohoto švýcarského protestanta, ačkoli jí feministky vytýkají, že roli ženy degraduje do roviny „materiální existence“, přičemž „oblast idejí“ vymezuje výlučně mužům, přisuzuje ženám zvláštní úkol při nábožensko-společenské obrodě lidstva. V roce 1861 vychází jeho dílo Das Mutterrecht, v němž postuluje, že ideální společnost je založena na rovnosti. A nejen to. Podle Bachofena dvojí pohlaví vyjadřuje náboženský dualismus. Žena je spojena s kultem Země a Měsíce, kdežto muž se solárními božstvy nebe. Bachofen tvrdil, že drtivá většina evropské symboliky má skrytý matriarchální význam. Religionisté později vyvrátili názory tohoto švýcarského myslitele, ale feministky to příliš nezajímalo.

Dalším „tyranem“, který z pohledu feministek více než padesát let zotročoval svoji ženu Marthu v monogamním svazku a zplodil s ní šest dětí, a přesto obohatil „osvobozenecké“ hnutí žen, byl psycholog Sigmund Freud. Je pravda, že bylo nutné jeho teorie poněkud přepracovat, čehož se později ujala tzv. neopsychoanalýza, ale už některé myšlenky obsažené v díle Totem a tabu nebo traktátu Ženskost vydatně obohatily svět feminismu. Opět spíše nechtěně. Freud, autor existenciální otázky „Was will das Weib?“ (Co chce žena?), se ve své knize Totem a tabu, kterou Mircea Eliade ironicky nazval „evangeliem západní inteligence“, věnuje antropologickým otázkám souvisejícím s případy otcovraždy v mytologii různých kultur. Podle jeho názoru společnost a náboženství vzniklá ve chvíli, kdy „praotce“ zabijí jeho synové, aby se zmocnili žen, které jsou pod jeho vládou. Po vraždě synové otce během hostiny sní a stopy této události můžeme prý najít od Amazonie (totemické hostiny) až po baziliku sv. Petra (mše). I když Malinowski, Kroeber nebo Schmidt pseudovědecké teorie zakladatele psychoanalýzy vyvrátili, Freud si z jejich námitek nic nedělal. Nicméně právě zde nalezneme impuls pro tzv. gynekologickou teologii a feministickou společenskou teorii.

V případě Freudovy statě Ženskost dochází ke kuriózní situaci, kdy feministky přijímají základní východisko pohledu a zároveň převrací jeho závěry. Freud zde popisuje ženské tělo jako méněcenné, „nekompletní“, přičemž tento nedostatek vyvolává závist vůči mužům. (Mimochodem stejnou argumentaci, i když poněkud ostřejší, použila v polemice s americkými feministkami jejich odpůrkyně Marlene Dietrichová, což vyvolalo ještě větší bouři pobouření, než samo Freudovo dílo.) Podle feministek ovšem nadvláda mužů ve světě politiky, kultury a umění je projevem kompenzace, která pramení ze závisti mužů, pokud jde o vzhled a biologické možnosti ženského těla. Nejznámějšími zastánkyněmi této teorie jsou již zesnulá psycholožka Karen Horneyová a belgická filozofka Luce Irigarayová.

Také žák a soupeř Sigmunda Freuda, Karl Gustav Jung, napomohl ideologii feminismu, když navrhoval přestavbu křesťanství skrze návrat k zapomenutému dědictví. Důležitou roli v jeho úvahách hrálo osvobození sexuální síly v člověku a ženských atavismů díky obnově mysterijního náboženství.

Podobně důležitou roli jako dříve osvícenci sehráli pak ve dvacátém století představitelé levicové Frankfurtské školy, zejména Max Horkeimer, Theodor Adorno a Herbert Marcuse, jejichž nové pojetí levice vtisklo ráz dnešnímu feminismu. Podle Marcusovy koncepce „represivní tolerance“ mají menšiny žijící v ponížení právo na odpor a použití i nelegálních prostředků, pokud se dostupné prostředky ukážou jako nedostatečné. V takové situaci je dokonce oprávněné použít násilí, protože se tím prý nerozpoutává nové násilí, pouze se trhá stávající řetězec násilností, byť třebas skrytý. Boj osvícené elity, v tomto případě feministek, o práva utiskované menšiny, čili tzv. obyčejných žen, které „nemají od života nic kromě muže, dětí a domácnosti“, jak říká feministická aktivistka Betty Friedanová, a které si nejsou vědomy svých práv, legitimizuje veškeré kroky radikálního feministického hnutí.

Velký vliv na uvažování feministek měl mimo jiné americký psycholog, tvůrce teorie „pyramidy potřeb“ a předchůdce New Age Abraham Maslow. Nemalým dílem přispěl i opěvovatel komunistického vzdělávacího programu americký pediatr Benjamin Spock. Podle něj „sovětské děti, jejichž matky mají mimo této role v životě i jiné cíle, neboť se věnují medicíně, vědě, edukaci, průmyslu, umění a dokonce i vládnutí, se zdají být vyrovnané, hodnější a dospělejší než jejich američtí vrstevníci, o něž se matky stále starají“. Betty Friedanová ve své knize The Femine Mystique dává kolegovi za pravdu a přemítá, zda „sovětské ženy nejsou lepší, protože mají v životě k dosažení důležité cíle“. Sovětský komunismus ženám jistě nabízel „vzletnější“ cíle než plenky, viz kosmický let Valentiny Vladimirovny Těreškovové, a feministky mají přeci rády výzvy, obzvláště když jsou lehčí než dobrá výchova dětí.

Hesla o „osvobození žen“ jdou ruku v ruce s dalšími levicovými slogany o osvobození neuvědomělých menšin všeho druhu. Feminismus vystupuje proti křesťanství a základům řecko-římské civilizace, přičemž se často dovolává „úspěchů“ primitivních pohanských společností nebo mýtických, neexistujících kultur a náboženství.

Pokud budeme brát misogynii jako mužskou psychickou nemoc, tak jak to vnímá moderní psychologie, můžeme také feminismus zařadit mezi těžké a rozšířené psychické poruchy. Symptomy této nemoci jsou: popření vlastní přirozenosti a přenesení objektu nenávisti na vytoužené mužství. Lze tedy na feminismus pohlížet stejně, jak vnímal Gustave Le Bon socialismus, čili na nemoc, kterou je třeba léčit.

PDF (formát pre tlač)