Církev a zbraně hromadného ničení

Martin R. Čejka
12. augusta 2025   Cirkev Politika   CZ, Komentár

Před osmdesáti lety, na svátek Proměnění Páně, byla svržena atomová puma Little Boy na japonskou Hirošimu a tři dny později dopadla jaderná bomba Fat Man na Nagasaki. Při útocích zemřela podle některých odhadů třetina obyvatel těchto měst, přičemž další oběti podlehly následkům z ozáření. Ačkoliv škody způsobené americkým jaderným útokem vyvolaly na všeobecné zděšení a následnou diskusi nejen o přiměřenosti celé akce, ale použití zbraní hromadného ničení obecně, tak se od té doby tyto zbraně rozšířily po celém světě a patří k výzbroji hlavních aktérů světové politiky.

Církev se pochopitelně musela k otázce zbraní hromadného ničení vyjádřit, jelikož se nejedná o čistě vojenskou a strategickou záležitost, ale zahrnuje v sobě i morální rozměr. Alfredo Ottaviani, budoucí sekretář Posvátné kongregace Svatého oficia, už dva roky po skončení druhé světové války upozorňoval, že klasické teoretické pojetí války lze stěží uplatnit v její moderní podobě, jelikož se týkaly „války zvláštního druhu, války mezi nájemnými armádami, a nikoli obrovité války, která někdy vede k úplnému pádu národů“. Dochází k závěru, že „žádný stát již není oprávněn uchylovat se k válce, pokud nějaké právo nebylo plně dodrženo“. Nemá zde na mysli obrannou válku, nýbrž válku jako politický prostředek podléhající jistým zásadám. Upozorňuje, že problém moderní války není jen otázkou „matematického řádu“, tj. výše způsobených škod, nýbrž samotných zásad, jimiž se válka řídí. „Rozdíl mezi válkou, jaká byla, a válkou, jak ji známe, spočívá v podstatě,“ dodává.

Podle Ottavianiho k dřívějším obavám, pokud jde o vedení války, přibývají v moderní době další. Vzhledem k „touze národů rozšířit své zájmy do všech částí světa“ přibývá důvodů pro ospravedlňování války. Pohromy spojené s válkou „nyní postihují nejen vojáky a armády ve válce, ale i celé národy“. Rozsah škod na majetku a v hospodářské oblasti způsobený „strašlivými zbraněmi, které byly v poslední době zavedeny, je tak velký, že tím na roky chudne nejen poražený, ale i vítěz“. Z důvodu použití moderních zbraní „ jsou i nevinní lidé vystaveni velkým újmám“. Následkem toho „je rozdmýchávána obrovská nenávist a dochází ke krajně tvrdým odvetám; výsledkem jsou pak války, které jsou poznamenány větší krutostí než kdykoli dříve“.

Ottaviani poznamenává, že „v dnešní době, kdy se svět sám zdá scvrklý a stísněný, jsou vazby mezi národy světa tak těsné a intenzivní, že jakmile je vyhlášena válka, zapojí se do ní téměř celý svět“. A dodává: „Tyto úvahy a mnoho dalších, které bychom mohli ještě uvést, ukazují, že moderní války nikdy nemohou splňovat podmínky, jimiž se teoreticky řídí spravedlivá a zákonná válka. Navíc žádná myslitelná příčina by nikdy nemohla být dostatečným ospravedlněním pro zlo, krveprolití, zkázu, mravní a náboženské otřesy, které dnešní válka s sebou přináší.“

K problému užití zbraní hromadného ničení se nejednou vyjádřil papež Pius XII. Ve svém projevu ke Světové lékařské asociaci z 19. října 1953 uvedl: „Když škody, které s sebou přináší válka, jsou neúměrně větší než škody způsobené tolerováním nespravedlnosti, může být povinností snášet nespravedlnost.“ A v reakci na výše zmíněné jaderné bombardování japonských měst Pius XII. dokonce prohlásil, že „každý válečný akt směřující k bezohlednému ničení celých měst nebo rozsáhlých obydlených oblastí je zločinem proti Bohu a člověku“.

K dané otázce se vrátil o rok později, 30. října 1954, ve svém poselství sedmému generálnímu shromáždění Světové lékařské asociace, v němž se řečnicky ptal: „Je moderní „totální válka“, především válka vedena zbraněmi hromadného ničení, co do zásady dovolena? Není pochyb, a to zejména vzhledem k hrůzám a nesmírnému utrpení způsobenému moderní válkou, že její rozpoutání bez oprávněného důvodu (tj. bez toho, aby byla vynucena zjevnou a nadmíru závažnou nespravedlností, které se za žádných okolností nelze vyhnout) představuje zločin hodný nejpřísnějších národních a mezinárodních sankcí. Podobně nelze otázku přípustnosti vedení války jadernými, chemickými a bakteriologickými zbraněmi předkládat jako věc zásady, s výjimkou případů, kdy může být za uvedených podmínek považována za nezbytnou pro obranu. I tehdy je však třeba vyzkoušet všechny možné kroky, aby se jí zabránilo, buď mezinárodními dohodami, nebo stanovením velmi jasných a přísných omezení jejího vedení, aby se její účinky omezily na přísné požadavky obrany. Pokud však užití takových prostředků s sebou přináší takové rozšíření zla, že se zcela vymyká lidské kontrole, musí být jejich použití odmítnuto jako nemorální. V takovém případě by se už totiž nejednalo o věc „obrany“ proti nespravedlnosti a nezbytné „ochrany“ oprávněných dober, nýbrž naprostého zničení veškerého lidského života v dosahu, což není v žádném případě dovoleno.“

Pius XII. tedy říká, že použití zbraní hromadného ničení je dovoleno pouze tehdy, je-li vynuceno mimořádně závažnou nespravedlností, které se nelze jinak vyhnout, a pokud lze účinky a způsobené následky nasazení těchto zbraní nějakým způsobem kontrolovat.

Papež Jan XXIII. v encyklice Pacem in terris z roku 1963 v souvislosti se studenou válkou, která se může každým okamžikem přerodit v „horkou“, píše: „Následkem toho lidé žijí neustále ve strachu, jako by nad nimi visela bouře, která se může v děsivém náporu rozpoutat každým okamžikem. Nikoli bez důvodu, vždyť zbraně tu jsou. Ač je skoro neuvěřitelné, že jsou lidé schopní na sebe vzít odpovědnost za záhubu a nesmírné ničení, které by válka způsobila, přece nelze vyloučit, že válečný požár může vzplanout mimoděk a neočekávaně.“

Z toho důvodu vyzývá k zastavení závodů ve zbrojení: „Proto spravedlnost, moudrost a smysl pro lidskou důstojnost naléhavě žádají, aby horečné závody ve zbrojení byly zastaveny; aby množství výzbroje, jíž různé státy disponují, bylo současně na obou stranách sníženo; aby byly zakázány atomové zbraně; a aby konečně všichni dospěli k dohodě o náležitém odzbrojení se vzájemnou a účinnou kontrolou.“

Papežové se museli potýkat s geopolitickými okolnostmi, rozvojem vojenské techniky a otázkami, které tyto jevy přinášely. Na vrcholu studené války a závodů ve zbrojení vyvstal například problém jaderného odstrašování. V roce 1982 papež Jan Pavel II. ve svém poselství Valnému shromáždění OSN poznamenal, že „za současných podmínek lze odstrašování založené na rovnováze, rozhodně nikoliv jako cíl sám o sobě, ale jako krok na cestě k postupnému odzbrojení, stále považovat za mravně přijatelné“.

Po roce 1991 se ukázalo, že jaderné odstrašování nebude tím nejvhodnějším krokem k „postupnému odzbrojení“, jelikož ani pád Sovětského svazu zemím nezabránil v rozšiřování jejich jaderného arzenálu. Snad proto papež Benedikt XVI. u příležitosti Světového dne míru v roce 2006 prohlásil: „Co lze říci o těch vládách, které počítají s jadernými zbraněmi jako prostředkem k zajištění bezpečnosti svých zemí? Spolu s nespočtem lidí dobré vůle lze prohlásit, že tento úhel pohledu je nejen zhoubný, ale také zcela mylný.“ Spíše než odzbrojení je svět nadále svědkem spirály, kdy odstrašování plodí odstrašování, které plodí další odstrašování… a tak ad infinitum.

V listopadu roku 2017 papež František ve svém proslovu k účastníkům sympozia „Perspektivy pro svět bez jaderných zbraní a pro integrální odzbrojení“ uvedl: „Zbraně hromadného ničení, a zejména jaderné zbraně, nevytvářejí nic jiného než falešný pocit bezpečí.“ Dodal, že takové zbraně „nemohou tvořit základ pro mírové soužití mezi členy lidské rodiny,“ a litoval „ovzduší nestability a konfliktu“, které jaderné zbraně vytvářejí, přičemž vyjádřil zklamání nad tím, že světové závody ve zbrojení pokračují v rozporu s mezinárodním právem.

Papež Lev XIV. pak u příležitosti osmdesátého výročí bombardování Hirošimy zaslal tamějšímu biskupovi Arekišiu Širahamovi dopis, ve kterém napsal: „Pravý mír vyžaduje odvážné odložení zbraní, zejména těch, které mají sílu způsobit nepopsatelnou katastrofu.“ A dodal, že Hirošima a Nagasaki jsou připomínkami, „které nás nabádají k odmítnutí klamného pocitu bezpečí založeného na zaručení vzájemného zničení. Místo toho musíme vytvořit globální etiku zakořeněnou ve spravedlnosti, bratrství a společném dobru.“

Titulný ilustračný obrázok, výbuch atómovej bomby nad mestom Hirošima 6. augusta 1945, zdroj: NDLA

PDF (formát pre tlač)