Čím bohatší, tím lepší

Martin R. Čejka
20. mája 2025   Cirkev   CZ, Komentár

Při pohledu na velkou část moderních kostelů se nelze zbavit dojmu (podle všeho zcela oprávněného), že jejich stavitelé hledají a nacházejí inspiraci v holobytech či modlitebnách různých sekt, přičemž jim patrně nedochází, čemu má sloužit bohoslužebný prostor.

Takovýto neutěšený stav má samozřejmě vícero příčin, ovšem v první řadě je to dáno krizí víry jako takové, která trvá od II. vatikánského koncilu a má zajisté v jistém ohledu své kořeny ještě z doby před ním. Pokud dojde k pokřivení vnímání toho, kým je Bůh a kým je člověk, pak se to nutně promítá do všech oblastí lidského života, a především těch, kde se obě oblasti tak říkajíc bezprostředně stýkají.

Druhým důvodem je všeobecný úpadek umění, který pozorujeme všude kolem sebe. Ten souvisí s filozofickým posunem v novověku, kdy pojmy „dobro“ a „krása“ ztrácejí na objektivním významu a z umění se do značné míry stává pouze subjektivní exprese člověka, ne-li přímo jeho exhibicionismus.

Když se v šedesátých letech minulého století rozpoutala na Západě vlna pokoncilního obrazoborectví, její strůjci ani příliš neskrývali, že ve jménu nové doby touží zničit staleté symboly „tmářství“ (vedlejší i hlavní oltáře, oltářní mřížky atp.). Svou pravou barbarskou povahu přitom častokrát zakrývali maskami milovníků chudoby a floskulemi: „Důležité je to, co je uvnitř v srdci, nikoliv vnější okázalost.“ Ve skutečnosti se ale jednalo o obyčejnou licoměrnost, neboť titíž lidé neustále zdůrazňovali, jak je Církev vnímána v očích světa, a sami si nezřídka pěstovali okázalý mediální obraz svých osob. Navíc prostředky, které se dříve vynakládaly na výzdobu chrámů, představují směšný pakatel ve srovnání s tím, kolik peněz se vyhazuje příslovečným oknem za neustálé plané schůzování a nejrůznější rozjuchaná setkání.

Podívejme se tedy letmo na to, zda se bohatá výzdoba kostelů, či přesněji všeho, co souvisí s Božím kultem, příčí křesťanskému duchu, jak tvrdí někteří bludaři. Tvrzení, že Pán Bůh nic z toho nepotřebuje je sice pravdivé, ale zároveň manipulativní. Stejně tak bychom totiž mohli říci, že manželka nutně nepotřebuje růže, a proto je špatné, když jí je manžel přinese. Žádný normální člověk, pokud jeho rozum není zatemněn fanatismem, za to zmíněného manžela neodsoudí a bude chápat, proč tak učinil.

Chrámy se svou výzdobou mají určitý účel. Slouží v první řadě k bohopoctě, tedy vzdávání úcty Bohu, a současně ke spáse lidí. Nakolik je to možné mají hlásat velikost Boží a zároveň svědčit o lásce, víře a obětavosti těch, kdo je postavili. Jak už bylo naznačeno, když člověk někoho miluje, přeje si pro něj to nejlepší. A proto, nakolik je to možné, mají být kostely a jejich výzdoba, bohoslužebné předměty a liturgické oděvy, tedy vše, co slouží bohopoctě, co nejlepší, nikoliv obyčejné a banální. Tuto zásadu, kterou by pochopili i představitelé nejprimitivnějších kmenů, podle všeho nechápou pokrokoví katolíci, nebo to alespoň zdárně předstírají.

Už ve Starém zákoně nacházíme řadu výroků, které dosvědčují, že Bůh vyžaduje to nejcennější: „Všecko prvorozené mužského pohlaví bude mým; prvorezenci ze všech zvířat, jak z hovězího dobytka, tak z ovce budou moji“ (Ex 34,19). A sám Hospodin také Mojžíšovi sděluje, jak má vypadat tzv. stan setkávání, přičemž je jasné, že se nejedná o žádné skrovné přístřeší: „Deset pestrobarevně vyšívaných pokrývek zhotovíš z přesoukaného kmentu, z modrého a červeného purpuru a ze šarlatu dvakrát barveného… Uděláš též padesát zlatých sponek, kterými se budou pokrývky spojovati… Desky ty pak povlečeš zlatem a upevníš na nich kroužky ulité ze zlata, kterými se svlaky prostrčí, aby držely prkennou stěnu; pobiješ je zlatým plechem… Konečně pět sloupů ze dřeva setimového oblož zlatem; před ně bude zavěšena opona a jejich hlavice budou zlaté, patky pak měděné…“ (Ex 26,1‒37). Také Jeruzalémský chrám měl svědčit o slávě a moci jediného pravého Boha a být hoden toho, aby mu zde byly přinášeny oběti.

Vidíme, že zde Bůh přímo bohatou výzdobu místa kultu přikazuje a Pán Ježíš to nikdy nezpochybňuje a neodsuzuje. Už jako malému Děťátku mu tři mudrci přinesli převzácné dary, aby vyjádřili svou úctu a dík Spasiteli. Dnes by jim možná nějaký „sociálně citlivý“ věřící vytkl, že měli zlato, kadidlo a myrhu raději prodat a za utržené peníze koupit tepláky bezdomovcům. Nebylo by to ostatně v dějinách poprvé. Když byl Pán Ježíš s učedníky v Betánii „přistoupila k němu žena s alabastrovou nádobou drahého oleje a vylila mu jej na hlavu, když byl za stolem. Vidouce to učedníci, rozmrzeli se a řekli: „K čemu tato ztráta? Vždyť se to mohlo draho prodati a darovati chudým.“ Věda to Ježíš, řekl jim: „Proč to máte za zlé té ženě? Dobrý skutek zajisté na mně učinila. Vždyť chudé máte vždycky mezi sebou, mne však vždycky nemáte“ (Mt 26,6‒11). Sv. Jan upozorňuje, že starost o chudé projevoval zejména Jidáš, ale ve skutečnosti „péči o chudé neměl“. Neznamená to pochopitelně, že by Pán Ježíš nemiloval chudé a byl toho názoru, že se jim nemá pomáhat (ba právě naopak!), ale zcela očividně nezavrhoval, jsou-li na věc jeho cti a slávy vydávány drahocenné prostředky.

Jestliže někdo tvrdí, že prostředky mají směřovat v první řadě na pomoc lidem, a nikoliv na bohopoctu, pak to svědčí o hodnotovém zmatení. Absolutno, čili Stvořitel všeho, stojí v hierarchii bytí nejvýše, a proto má přednost před vším ostatním, lidské potřeby nevyjímaje. Navíc na bohopoctě závisí spása duše, která je mnohem důležitější než časný dostatek, jelikož se týká věčnosti i vztahu k samotnému nekonečnému Bohu. Tím se samozřejmě (pro jistotu to opět zdůrazněme) nemíní, že by se chudým nemělo pomáhat, nýbrž že vše má na axiologické stupnici své místo.

Chudoba, o níž Pán Ježíš hovoří, je především osobní, nikoliv nějaká kolektivní. Člověk nemá být ve svém životě přílišně a nerozumně vázán světskými věcmi a soustředit se na pomíjející požitky, neboť tím oslabuje svou vůli. Následkem toho se totiž vystavuje a podléhá pokušením, čímž ohrožuje svou věčnou spásu. Je třeba se od nich v první řadě vnitřně osvobodit, aby se stal skutečně svobodným.

Navíc Boží zákon nikterak nezakazuje bohatství související s bohopoctou a vykonáváním nějakého úřadu, protože to není spojeno ani tak s člověkem samotným, jako spíše s jeho službou. Je známa celá řada světců, kteří navzdory svému vysokému postavení pěstovali vnitřní chudobu, přičemž někteří z nich pod honosným oděvem nosili žínici, aniž by svou skromnost vystavovali ostentativně na odiv. Pro takové lidi se vlastně snášení bohatství stávalo svého druhu sebezáporem a obětí, která ještě více zušlechťovala jejich duši. Proto kněz může nosit drahocenná liturgická roucha a obecně používat drahocenné předměty při bohoslužebných úkonech, neboť to nevychází z jeho osobní libovůle a nesvědčí to o nedostatku skromnosti, ale je to dáno jeho službou a postavením.

Pokud by naši předci provozovali falešný asketismus, jemuž se oddávají stavitelé moderních holokostelů, nezanechali by nám stavby, které svědčí o vysokých hodnotách křesťanské kultury a které můžeme dodnes obdivovat. Naštěstí nestavěli kostely na způsob stodoly, ale zhlédli se v nebeské liturgii, kterou popisuje sv. Jan ve svém Zjevení, s jejím „zlatým oltářem, zlatou kadidelnicí, rouchy přepásanými zlatými pásy, zlatými miskami…“. Věděli, nebo přinejmenším tušili, že když se vzdáváme hmotných statků a věnujeme je na to, aby byla Bohu vzdávána co nejdůstojnější úcta, svědčí to nejen o vroucnosti víry, ale konec konců i osobní skromnosti, kterou od nás Pán Ježíš vyžaduje.

PDF (formát pre tlač)