Cesta obránce dědictví minulosti Christophera Dawsona ke katolické víře

Martin R. Čejka
13. mája 2025   Cirkev História   CZ

Za intelektuála by mělo hovořit jeho dílo, které svědčí o jeho myšlenkovém vzepjetí, případně břídilství, pokud svého nástroje, čili rozumu, užívá neuměle. Někdy se však za horou slov a idejí ztrácí postava samotného myslitele, což v některých případech bývá na škodu, jelikož se třeba jedná o zajímavou, podnětnou osobnost, jejíž znalost navíc vrhá ještě více světla na danou tvorbu.

V případě Christophera Dawsona, který bývá označován za „největšího anglojazyčného katolického historika dvacátého století“, máme bezesporu co do činění s myšlenkovým odkazem, jenž si zaslouží bližší pozornost. Jeho texty ostatně dodnes vzbuzují vášně, byť třeba jen v úzkých kruzích zasvěcenců. (Viz například stať Buržoazní mysl, v níž se kriticky staví ke zrodu konzumní společnosti a „kupeckému duchu“, což vyvolává nesouhlas u některých liberálně-konzervativních zastánců kapitalismu.) Podívejme se ale na samu osobu autora, a zejména jeho cestu ke katolické víře, jelikož pokud bychom si neuvědomovali, jak klíčovou roli hrála v Dawsonově životě, klouzali bychom pouze po vnějším povrchu jeho díla.

Christopher Henry Dawson se narodil 12. října 1889 na hradě Hay (velšsky Gelli) ve Walesu. Hrad tehdy sloužil jako vikariát, kde působil jeho dědeček, známý anglikánský duchovní breconský arcijáhen William Bevan. Oba jeho rodiče, kapitán Henry P. Dawson a Mary Louisa, se hlásili k tzv. vysoké církvi, tedy anglikánskému proudu, který zachovával větší část katolického učení a liturgie. Otec pocházel z nižší šlechty zvanou džentry (něco na způsob našich zemanů), která ve středověku tvořila základ armády (rytířstva). Kapitán Dawson sloužil v polní nemocnici a byl spíše badatelem než vojákem. Projevoval mezi jinými zájem o katolicismus, který zdědil i jeho syn.

Christopher vyrůstal v rodinném sídle Hartlington Hall v Severním Yorkshiru. Zde se dlouhými hodinami toulal po starých opatstvích a hradech. Minulost pro něj nebyla něčím vzdáleným a cizím, ale tím, co dává přítomnosti smysl. Kvůli chatrnému zdraví se nejprve vzdělával doma, ale pak ho rodiče poslali do přípravné školy Bilton Grange poblíž Rugby v centrální Anglii. Pobyt daleko od milovaných rodných míst a mezi mnoha cizími lidmi byl pro desetiletého Christophera trýznivý. Už když se blížil k bráně školy, vystoupil se slovy: „Tak tohle nezvládnu“ z auta a odešel do nedalekého lesa, aby si tam četl. V roce 1903 jej otec zapsal na slavnou soukromou školu Winchester College, která se tehdy těšila pověsti „nejvíce zbožné z britských veřejných škol“. Winchester se svou minulostí skýtal Christopherovi látku k přemítání. Jak později napsal ve svém díle Porozumět Evropě: „Během svých školních let jsem se naučil více z návštěv katedrály ve Winchesteru než z hodin náboženství ve škole. Velký kostel s hrobkami saských králů a středověkých státníků-biskupů dával člověku více vytušit velikost náboženského prvku v naší kultuře a hloubku jeho kořenů v našem národním životě než cokoli, co se člověk mohl naučit z knih.“

Ačkoliv na Winchester College strávil sotva dva roky, začal si uvědomovat změny, k nimž v anglikánském prostředí došlo vlivem biblické kritiky a modernismu. Jak v článku „Proč jsem katolíkem“, který vyšel roku 1926 v The Catholic Times, vzpomínal: „Náboženství mých školních dnů bylo úplně odlišné od náboženství mého domova. Bylo více etikou nežli náboženstvím, a jakási mlha nejasnosti a nejistoty visela i kolem těch nejzákladnějších článků křesťanského dogmatu…“ Tehdy, „když mi bylo třináct nebo čtrnáct let, jsem začal číst životopisy katolických světců a spisy středověkých katolických mystiků, a ty na mě učinily tak silný dojem, že jsem cítil, že musí něco chybět v každé životní teorii, jež nedopřává místa pro tyto vyšší typy povahy a života“.

V roce 1905 poslali rodiče Richarda na faru v Bletsoe, aby se zde u anglikánského duchovního Mosse připravoval na univerzitní studium. Tento pobyt sehrál v Richardově životě důležitou roli, neboť právě zde se setkal s budoucím katolickým konvertitou Edwardem Ingramem Watkinem, který se stal jeho celoživotním přítelem. Jejich přátelství se ještě prohloubilo, když oba odešli na Oxfordskou univerzitu (Dawson studoval na Trinity College a Watkin na New College). Ačkoliv nepatřili k tzv. „špičkám“ (spikes), jak se říkalo skupině anglikánů s katolickými sklony, navštěvovali často jejich bohoslužby, četli Písmo svaté a díla církevních Otců. Značný vliv na Dawsonovo myšlení měl zejména spis sv. Augustina O Boží obci, který považoval za stěžejní dílo, pokud jde o vymezení „hmotářského člověka“, jenž se sobecky žene za dočasnými slastmi, a „duchovního člověka“ žijícího pro Boha a usilujícího o nepomíjející pokoj a štěstí.

Watkin přijal v roce 1908 otevřeně katolickou víru a Dawson se o rok později vydal na studijní cestu do Itálie. Právě zde, jmenovitě v Římě, došlo k jeho konečnému příklonu ke katolicismu a na schodech baziliky Santa Maria in Aracoeli učinil zásadní rozhodnutí. Měl s sebou jeden ze svazků Úpadku a pádu římské říše slavného anglického osvíceneckého historika Edwarda Gibbona, ve kterém četl, že přijetí křesťanství, či přinejmenším některých jeho „předsudků“, vedlo k pádu Říma. Ale to, co Gibbon nazýval „památníky předsudků“, se mladému Dawsonovi, když se rozhlížel kolem sebe, jevilo jako velkolepý důkaz síly a pravdivosti křesťanské kultury. Nemohl souhlasit s tím, že zesvětštění společnosti je mírou pokroku, pro něj spíše svědčilo o ztrátě životní síly a rozkladu společnosti. Rozhodl se, že sám začne psát o dějinách kultury, a zejména souvislostech mezi kulturou a náboženstvím. Do svého deníku si tehdy poznamenal: „Byť bych toho snad nebyl schopen, beru to jako Boží vůli a měl bych to zkusit.“

V té době se Dawson také seznámil s katoličkou Valerií Millsovou, dcerou známého anglického architekta Waltera Edwarda Millse, do které se zamiloval. Po výbuchu první světové války byl z důvodu zdravotního stavu shledán neschopným vojenské služby, ale zapojil se do činnosti britské námořní rozvědky. V roce 1914 v předvečer svátku Zjevení Páně složil Christopher Henry Dawson v kostele sv. Aloise Gonzagy (Oxfordském oratoriu) katolické vyznání víry, vykonal zpověď a byl podmínečně pokřtěn. O dva roky později se s Valerií oženil a oba manželé se usadili na venkově. Z jejich manželství pak vzešli dvě dcery a jeden syn.

Své rozhodnutí, které Dawson učinil v Římě, se snažil naplnit akademickou a publikační činností. Nespojil se na pevno s žádnou školou, ale přednášel na řadě univerzit: dějiny kultury na Exterské univerzitě, filozofii náboženství na Liverpoolské univerzitě, přirozenou teologii na Edinburské univerzitě a jako první hostující profesor vedl studia římského katolicismu na Harvardově univerzitě ve Spojených státech. Kromě toho přispíval do různých časopisů. Své poznatky a myšlenky představil poprvé na stránkách The Sociological Review, psal pro literární The Criterion Thomase Stearnse Eliota a v roce 1940 se stal šéfredaktorem tehdy prestižního Dublin Review.

Stěžejní pro něj ovšem bylo psaní knih. Dawsonovo první velké dílo The Age of the Gods („Věk bohů“) vyšlo v roce 1928. Dále uveďme alespoň ta, která se objevila i v českém jazyce: Progress and Religion z roku 1929 („Pokrok a náboženství“), The Making of Europe z roku 1932 („Zrození Evropy“), Understanding Europe z roku 1952 („Porozumět Evropě“), The Crisis of Western Education z roku 1961 („Krize západní vzdělanosti“), The Dividing of Christendom z roku 1965 („Rozdělení nebo reforma západního křesťanstva?“) a posmrtně vydané v roce 1972 The Gods of Revolution („Bohové revoluce“).

Už jako katolík Dawson varoval před přizpůsobováním se světu a upozorňoval, že když katolíci přestanou milovat pravdu pro ni samu, pak se z obsahu víry stává jen „propaganda“, která se neliší od světských ideologií. Psal, že Církev „má vlastní niternou tradici, kterou díky co nejsvědomitější věrnosti zachovává a které se nemůže nikdy vzdát“. Podle něj zachovávání tohoto duchovního dědictví je o to důležitější v současné pokřesťanské době: „Třebaže Církev už neinspiruje a nedominuje ve vnější kultuře moderního světa, stále zůstává strážkyní všech bohatství ve svém nitru a je držitelkou svaté tradice.“ Tyto hodnoty nepatří jenom katolicismu, ale také kultuře, které z víry vzešla.

V souvislosti s liturgickými změnami, které začaly ještě za jeho života, byl toho názoru, že pokud se opouští tolik prvků liturgické struktury, jež vznikala po staletí, pak se jedná o zradu „cenného dědictví udržujícího víru“. Otevřeně prohlašoval: „Nenávidím změny v liturgii.“ Poukazoval, že „existence nějakého společného liturgického jazyka je znamením poslání Církve v zažehnávání prokletí babylonské věže a vytváření pouta jednoty mezi národy. Národy, které stále dělí rasové a jazykové bariéry, odkládají tato rozdělení a nesváry ve dveřích Církve a modlí se společně jazykem, jenž nepatří žádnému z nich, a přesto je jim všem společný.“

Christopher Dawson zemřel 25. května 1970. Už se nestihl připojit k petici Pavlu VI. za zachování tradiční liturgie, kterou v roce 1971 podepsala řada předních osobností britského kulturního života, a to nejen katolíků (např. Agatha Christie nebo Vladimir Aškenazi). Lze říci, že za něj to učinili jeho zeť Rivers Scott a především věrný přítel Edward Watkin.

PDF (formát pre tlač)