Biskup vzkazuje do Vatikánu: Vaše synodální dokumenty nikoho nezajímají!

Martin R. Čejka
30. septembra 2025   Cirkev   Cirkevná kríza, CZ, Komentár, Synodalita

Generální sekretariát synody zveřejnil ještě o prázdninách sedmadvacetistránkový dokument s názvem Pokyny pro realizační fázi synody, 2025–2028. Papež Lev XIV. text schválil, čímž potvrdil zmíněný tříletý proces realizace Synody o synodalitě.

Od června 2025 do prosince 2026 se místní církve a jejich uskupení zaměří na „implementaci“ pokynů. V první polovině roku 2027 uspořádají diecéze a eparchie „hodnotící shromáždění“. V prvním čtvrtletí roku 2028 proběhnou hodnotící shromáždění na kontinentální úrovni. V červnu 2028 má být zveřejněn pracovní dokument pro „církevní shromáždění“, které se bude konat ve Vatikáně v říjnu téhož roku.

K celému synodálnímu procesu se na portálu The Catholic Thing v článku „Synodální směřování plné žargonu“ kriticky vyjádřil známý americký kněz z arcidiecéze New York a kanonista P. Gerald Murray. Ten v úvodu napsal: „Když papež Lev XIV. promluvil z balkonu Baziliky sv. Petra v den svého zvolení, prohlásil: „Chceme být Církví synodální“. Vše samozřejmě závisí na tom, jak papež Lev chápe synodalitu.

Představa Církve, která je jedna, svatá, všeobecná, apoštolská a nyní synodální není pro většinu lidí jasná, protože synodalita je do značné míry neznámý koncept. Jednou z výjimek je podtajemnice generálního sekretariátu synody sestra Nathalie Becquartová, která v rozhovoru pro Vatican News bez obalu prohlásila: „Často cituji australského teologa Ormonda Rushe, který byl na naší synodě. Ten říká: »Synodalita je shrnutím II. vatikánského koncilu.« Všechny naše dokumenty, pokyny, Závěrečný dokument, zdůrazňují, že to, co děláme, skutečně odkazuje na vizi koncilu. Můžeme říci, že v této fázi přijímání je synodalita způsobem, jak rozumět ekleziologii II. vatikánského koncilu. Protože v jistém smyslu ještě není všude plně realizována.““

Ostatně, samotné Pokyny pro realizační fázi synody uvádějí, že „v nejrozmanitějších podmínkách tohoto světa představuje synoda „následný akt recepce koncilu, prohlubuje jeho inspiraci a znovu oživuje jeho prorockou sílu pro dnešní svět“.

Vatikánský dokument vybízí k „plodné rozmanitosti“ s přihlédnutím k „polaritám a napětím“. Jako příklady takových polarit se uvádějí: „Celá Církev a místní církev; Církev jako Boží lid, Církev jako Kristovo tělo a jako chrám Ducha; účast všech a autorita některých; synodalita, kolegialita a primát; všeobecné kněžství a kněžství služebné; služby (ordinovaní a ustanovení kněží) a účast na misii na základě křestního povolání bez služebné formy.“

Dokument také navrhuje „synodální“ způsob řešení napětí v Církvi: „Realizace Závěrečného prohlášení (synody) vyžaduje řešení a rozlišování těchto napětí, jak vznikají v okolnostech každé místní církve.“

Přičemž „řešení nespočívá v hledání nereálného systému, který by odstranil napětí ve prospěch jednoho z pólů. V daném okamžiku a na daném místě bude třeba pochopit, jaké vyvážení více umožňuje misijní poslání. Je pravděpodobné, že na různých místech dojde k rozdílným rozhodnutím.“

V souvislosti s takovým rozmělňování pravdy „synodálním“ relativismem P. Murray píše: „Nicejský koncil by v testu synodality neobstál, protože ve skutečnosti v rámci „nereálného systému“ „odstranil napětí“ rozhodnutím „ve prospěch jednoho z pólů“, tj. pravověrné učení bylo potvrzeno a hereze odsouzena.

Kdy vůbec Církev učila, že katolické nauky jsou „polarity“, které odhalují „napětí“, jež je třeba překonat dosažením „rovnováhy“? To je čistý hegelianismus. Krok jedna: teze se setkává s antitezí, což vede k syntéze; krok dva: opakujte krok jedna ad infinitum.

Církev v tomto scénáři neučí dogmatické pravdě, ale spíše zvažuje různé přístupy, které je třeba navzájem vyvážit. Obě strany „polarity“ musí být spokojeny s nějakou „smířenou rozmanitostí“… Trvalost pravdy mizí, na scénu vystupuje „dynamismus“, který přetváří „eklesiologické kategorie“.“

P. Murray uzavírá: „Není nutné přetvářet Církev v neustálou synodální diskusní skupinu vedenou vatikánskými představiteli, zahrnující vybrané biskupy i nebiskupy, v níž by se mělo urovnávat napětí (přirozeně vznikající, když jsou heretické myšlenky předkládány jako nové a vylepšené verze katolické víry), protože synodalita vyžaduje falešnou představu „smířené rozmanitosti“.“

Neméně ostře na vatikánské pokyny reagoval pomocný biskup z Churské diecéze Marian Eleganti. Ten vedoucím představitelům synody vzkázal: „Boží lid jako celek nezajímají vaše dokumenty. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že takřka nikdo z věřících je nezná a nečte.

Přestaňte se točit v kruhu v procesu, který neprobudil lásku k Ježíši Kristu v jediné duši a dosud především zajímal německy mluvících „reformní katolíky“ (v oficiálních funkcích). Přestaňte se množit a množit v pracovních skupinách a komisích! Boží lid vůbec nezajímají.

Výsledkem je mlha, požehnání, která by byla lepší, kdyby nebyla, modely řízení, které jsou v rozporu se současným kanonickým právem, nové výbory nebo rady, jako bychom jich neměli za šedesát let už dost. Žijete v bublině a zaměstnáváte nesprávné lidi… Příliš snadno se dovoláváte Ducha Svatého.“

Švýcarský biskup synodalistům doporučuje: „Hlásejte evangelium pro lásku Kristovu! Hlásejte Krista Evropě, která se od něj odvrátila! Hlásejte Krista světu, který má apokalyptické rysy a neustále vede nové války! Mluvte o Ježíši Kristu místo o synodalitě! Jiní už vyjádřili (např. anglikáni), co míníte tím druhým, a vede to k novým rozdělením. Přestaňte udržovat Církev v nekonečném synodálním šílenství kvůli údajné výměně darů.“

Mons. Eleganti varuje: „Skutečné problémy, které v Církvi existují, se neřeší: pokřtění a biřmovaní v obrovské míře opouštějí základní obsahy víry (Ježíšovo božství, jeho tělesné zmrtvýchvstání); liturgická beztvarost (Mosebach) a výstřelky v novém mešním řádu; v mnoha místních církvích nejsou žádná kněžská povolání; všeobecné hlásání heterodoxních názorů (katecheze, univerzitní teologie); a pastorační praxe, která je v rozporu s katolickou naukou a kanonickým právem, údajně proto, že „realita je širší než idea“. Tento výčet samozřejmě není úplný.“

„Nemohu poslouchat vaši propagandu. A zdá se mi, že nejsem jediný,“ dodává biskup. A zpochybňuje intelektuální poctivost a objektivitu, s níž byl synodální proces veden: „Kde jsou v tomto procesu stoupenci tradice, zejména mladí lidé a rodiny? Kde je jejich hlas v tomto tolik vychvalovaném synodálním procesu sui generis? Zatím byli opomíjeni.“

Upozorňuje, že „v některých zemích (Francie, Anglie) si mnoho mladých dospělých přeje být pokřtěno. Mladí lidé, kteří se zajímají o víru, studují katechismus, touží po liturgii slavené s úctou a požadují více tajemství při slavení mše, zatímco se příliš mnoho mluví“.“

Mons. Eleganti dodává: „Kdo se v rámci synodálního procesu věnuje výzvě, kterou představuje islám? Nedělejte z Církve burzu nápadů pro heterodoxní iniciativy a novoty! Udělejte něco pro obnovu liturgie a katecheze v této protikřesťanské době! Více misionářů, méně spin doctorů!“

A svou úvahu uzavírá trefným postřehem o fungování „synodální“ Církve: „Pastýř jde za ovcemi. Učitel se učí od žáka. Jednání určuje povinnost. Většina je zdrojem pravdy. Kněz poslouchá laika. Biskup sedí opodál. A nade vším se vznáší Duch…“

Můžeme se ale oprávněně ptát, o jakého „ducha“ se jedná.

PDF (formát pre tlač)