Obnovení Latinského patriarchátu jeruzalémského a jeho první patriarcha Mons. Valerga

Martin R. Čejka
2. decembra 2024   Cirkev História   CZ

Současný Latinský patriarchát jeruzalémský má dlouhou a pohnutou historii. Jeho počátky sahají až do apoštolských dob, byť tehdy, pochopitelně, ještě nemohla být řeč o latinském ritu, kdy v čele místní církve stál sv. Jakub Menší. Chalkedonský koncil v roce 451 pak ustanovil oficiální Jeruzalémský patriarchát. V roce 1054 se jeruzalémský patriarcha spolu s třemi dalšími východními patriarchy přiklonil na schismatickou stranu, a tak se většina místních křesťanů, s výjimkou maronitů, dostala do pravoslavného područí.

Když křižáci dobyli v roce 1099 Jeruzalém, vyhnali schismatického patriarchu a v oblasti byla obnovena církevní správa v jednotě s Římem v podobě latinského patriarchátu. Tehdejší patriarchát byl rozdělen na čtyři arcidiecéze a tři sufragánní diecéze. Porážka křižáků v bitvě u Hattínu roku 1187 znamenala konec Jeruzalémského království v jeho dosavadní formě a s ním i místního patriarchátu. Latinský jeruzalémský patriarcha se přestěhoval do Akry, přičemž Církev dále uznávala jeho titul i pravomoci. Po pádu Akry roku 1291 latinská hierarchie v Palestině a vlastně celé Levantě zanikla.

Latinský patriarcha byl nucen přesunout se do Kyperského království. V roce 1373 napadla Kyperské království Janovská republika, král Petr II. byl zajat a musel podepsat ponižující podmínky kapitulace. Za takových okolností se poslední z avignonských papežů, Řehoř XI. rozhodl jeruzalémského patriarchu z Kypru stáhnout. I nadále byli jmenováni titulární jeruzalémští patriarchové in partibus infidelium („v zemi nevěřících“), ovšem jejich sídlem se stala římská bazilika sv. Vavřince za hradbami. Už dříve, čili roku 1342, svěřil papež Klement VI. bulou Gratiam agimus Svatou zemi do duchovní péče františkánů, které ustanovil jejími opatrovníky (kustody).

Dávný sen o obnově patriarchátu vedl, kromě jiného, ke vzniku Posvátné kongregace pro šíření víry (Propaganda fide). Kongregace od svého založení v roce 1622 věnovala nemálo úsilí k růstu katolické Církve na Blízkém východě, ale její snahy do jisté míry zhatila Francouzská revoluce a následný vývoj v Itálii. Na počátku devatenáctého století kongregace začala používat nové misijní metody, které mj. zahrnovaly působení dalších řádů, vzdělávání místních duchovních, zakládání škol atd. Těmto činnostem nekladla egyptská správa a později Osmanská říše větší překážky. Církev rovněž se znepokojením pozorovala rostoucí vliv schizmatiků a heretiků v Palestině. Na místa ve Svaté zemi vznášeli nároky už od pádu Konstantinopole řečtí pravoslavní, k nimž se připojili ruští schizmatici podporováni carskou politikou.

Na další běh událostí měly v té době vliv zejména tři politické skutečnosti. První bylo Napoleonovo tažení do Sýrie v roce 1799, které sice skončilo vojenským neúspěchem, nicméně opět přitáhlo pozornost evropských mocností k Palestině. Druhou se stalo následné obsazení Palestiny egyptským místokrálem Muhammadem Alím Pašou. Oblast se díky tomu více otevřela západním vlivům, usnadnila se zde práce misionářů a skončil útlak nemuslimů. Významnou roli odehrál i výsledek krymské války, která skončila v roce 1856 porážkou Ruska. Důvodem, či snad přesněji záminkou války se stalo, že turecký sultán Abdülmecid I. předal správu křesťanských chrámů v Jeruzalémě Francouzům, což pobouřilo cara Mikuláše I. V rámci Pařížské mírové smlouvy se pak Rusko vzdalo požadavků, pokud šlo o protektorát nad křesťanskými místy na území ovládaném Osmanskou říší.

Snahy Posvátné kongregace pro šíření víry o obnovení Jeruzalémského patriarchátu narážely od počátku na odpor ze strany františkánů a Francie a za pontifikátu Řehoře XVI. zůstávaly jen v rovině teoretických úvah. Vše se změnilo po nástupu Pia IX. na papežský stolec v roce 1846. Papeži navíc pomohla souhra příznivých okolností. Vysoká porta, tedy ústřední vláda Osmanské říše, pověřila v únoru 1847 svého vyslance Chebiba Efendiho, aby Svatému stolci navrhl přímou dohodu ohledně ochrany křesťanů. Cílem bylo oslabit neustálé zásahy západních zemí do záležitostí Osmanské říše. Pius IX. tento návrh uvítal, jelikož sám měl dalekosáhlé plány, pokud šlo o východní křesťany a církve, a zároveň chtěl potvrdit nezávislost Svatého stolce na evropských velmocích.

Nastala vhodná mezinárodní situace, podařilo se překonat různá místní omezení, a tak se kongregace vrátila k řešení praktických otázek spojených s obnovením latinského patriarchátu. Výsledek pak těsně před svou smrtí sepsal anglický kardinál Charles Januarius Acton. V dokumentu je uvedena řada důvodů pro zřízení latinské diecéze v Jeruzalémě, přičemž se také věnuje věcné stránce, která s případným krokem souvisela (titul nového biskupa, hranice diecéze, zdroje atd.). Kongregace vše předložila papeži Piu IX. a ten apoštolským listem Nulla celebrior z 23. července 1847 oznámil světu obnovení patriarchátu a 4. října 1847 jméno nového patriarchy.

Prvním patriarchou obnoveného latinského patriarchátu ve Svaté zemi se stal Giuseppe Valerga. Narodil se 9. dubna 1814 v Loanu na pobřeží Liguerského moře do chudé rodiny. Jeho rodiče neměli na školu, ale díky dobrodincům se podařilo sehnat nutné prostředky, aby se mohl vzdělávat. Už od dětství měl dvě vášně: moře a studium. Rozhodl se pro kněžství, ale rodina si nemohla dovolit platit plné školné, a tak se musel v semináři v Albenze spokojit s horším ubytováním a stravou. Podmínky chudých seminaristů, zejména pokud šlo o porce jídla, byly tak špatné, že se dokonce uchýlili ke vzpouře a za svého mluvčího si zvolili právě Giuseppeho. Skončilo to tím, že mu bylo na rok pozastaveno studium v semináři. Giuseppe se obával, že by na něm celá událost příliš tížila a raději odjel studovat do Říma. Teologii a právo ukončil s „červeným diplomem“ a věnoval se také studiu arabštiny a hebrejštiny.

Nakonec byl roku 1837 v Římě vysvěcen na kněze, přičemž musel dostat dispens, jelikož ještě nezavršil pětadvacet let. Ovšem už o rok dříve začal spolupracovat s Posvátnou kongregací pro šíření víry, kde vynikl svými jazykovými schopnostmi. Po krátkém působení v Itálii se vydal na misijní cesty, o kterých vždycky snil. V roce 1841 odjel do Sýrie, kde ho ovšem čekalo zklamání, jelikož nikdo z místních nerozuměl jeho spisovné arabštině a on naopak nerozuměl její tamější hovorové podobě. Sloužil v Aleppu jako tajemník apoštolského delegáta pro Sýrii a Mezopotámii Mons. Vilardella a jako generální vikář pro Mezopotámii, pak odjel do Mosulu, kde pomáhal arcibiskupovi Babylonu a Isfahánu Mons. Triochemu a mj. přispěl k obnovení dominikánských misií.

P. Valerga byl pro svou neúnavnou apoštolskou činnost, klid, s nímž čelil situacím, které mohly vést i k mučednické smrti, a vědeckou práci (napsal např. chaldejsko-italský slovník) vnímán jako vzor misionáře. Proto ho Pius IX. povolal v květnu 1847 do Říma a 10. října téhož roku ho sám v kapli Kvirinálského paláce vysvětil na biskupa a ustanovil jeruzalémským patriarchou, a to ve věku pouhých třicet čtyři let.

V lednu 1848 dorazil Mons. Valerga do Jeruzaléma, kde se mu dostalo nadšeného přijetí. Ihned se začal věnovat výchově místního duchovenstva, rozvíjel síť misií v Palestině a zajišťoval hospodářskou pomoc z Evropy. Jednou z jeho iniciativ byla reforma Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského a jeho rozdělení do tří tříd, což Pius IX. v breve Cum multa sapienter z roku 1868 schválil, přičemž zároveň ustanovil jeruzalémského patriarchu velmistrem řádu.

Deset let poté, co se Mons. Valerga ujal svého úřadu, ho papež jmenoval apoštolským delegátem pro Sýrii a Libanon. Tehdejší jeruzalémský patriarcha se tak stal skutečnou „pravou rukou“ Pia IX. na Blízkém východě. Mons. Valerga se ještě zúčastnil zasedání I. vatikánského koncilu, na němž podpořil papežskou neomylnost. Vyčerpán opakovanými nemocemi, které souvisely s jeho neúnavnou apoštolskou činností, zemřel 2. prosince 1872. Na počátku téhož roku se ještě dočkal vysvěcení konkatedrály Nejsvětějšího Jména Ježíšova v Jeruzalémě, jejíž stavbu zahájil. Zde byl také pohřben. Když se Pius IX. dozvěděl o jeho smrti, prohlásil: „Valergu není možné nahradit.“

PDF (formát pre tlač)