Utopický mezináboženský mírový projekt skončí nezadržitelným krachem

Oskar Růžička
11. novembra 2024   Cirkev   CZ, Komentár

Ve dnech 22. až 24. září uspořádala Komunita Sant’Egidio v Paříži další z Mezinárodních modlitebních setkání za mír, tentokrát už třicáté osmé v pořadí. Papež František při této příležitosti zaslal všem účastníkům pozdrav, ve kterém komunitě poděkoval za to, že „nadále udržuje živého ducha Assisi“. Narážel tím na první mezináboženské setkání, které svolal do Assisi Jan Pavel II. a které se konalo 27. října 1986. Právě jím se inspirovala Komunita Sant’Egidio při pořádání dalších podobných událostí.

František při této příležitosti rovněž zmínil Dokument o lidském bratrství – za světový mír a společné soužití, který 4. února 2019 podepsal společně s velkým imámem al-Azharu. Uvedl, že svět více než kdy jindy potřebuje, aby se „muži a ženy různých kultur a náboženských vyznání“ spojili ve „všeobecném bratrství“ a stali se „řemeslníky míru“. František citoval svoji encykliku Fratelli tutti, když poznamenává, že účastníci takových setkání a všichni věřící mají nabízet „cenný příspěvek k budování bratrství a obraně spravedlnosti ve společnosti“. Podle něj „je třeba se setkávat, splétat bratrské svazky a nechat se vést božskou inspirací, která přebývá v každé víře, abychom si společně představovali mír mezi všemi národy“, jelikož „Bůh vložil do našich rukou svůj sen pro svět: bratrství mezi všemi národy“.

Ostatně podobných výrazů užíval Jan Pavel II., pro něhož bylo setkání Assisi „živou ilustrací II. vatikánského koncilu“, ztělesněním jeho snu vybudovat „budoucnost míru a prosperity pro všechny“ a uskutečnit „sen o jednotě lidské rodiny“. Jan Pavel II. kardinálu Kasperovi psal, že „duch Assisi vybízí náboženství, aby přispěla k novému humanismu, který současný svět tolik potřebuje“. Tento humanismus spočívá v „novém způsobu vzájemného vidění a chápání, myšlení o světě a v úsilí o mír“. Cílem je, jak uvedl v encyklice Tertio millenio adveniente, vybudovat „civilizaci lásky, založenou na univerzálních hodnotách míru, solidarity, spravedlnosti a svobody“.

Právě tímto „duchem Assisi“ je popoháněna zmíněná Komunita Sant’Egidio, kterou v roce 1968 založil v Římě Andrea Riccardi. Ten u příležitosti padesátého výročí vzniku komunity prohlásil, že světová globalizace je odsouzena k neúspěchu, pokud jí chybí „duchovní sjednocení, kterého má být dosaženo prostřednictvím dialogu“. Podle něj náboženství „často nedokázala vnímat globalizaci jako dobrodružství ducha“ a globalizovaný svět bez duchovního rozměru zas nezajistil mír, ale vedl k dalším válkám. Proto má dialog mezi kulturami a náboženstvími vést k celosvětové harmonii a míru, neboli, jak to vyjádřil Riccardi „musíme společně stavět mosty míru“.

Takové utopické mezináboženské snahy ovšem narážejí nejen na realitu padlé lidské přirozenosti, ale odporují katolickému učení. Už sv. Pavel varuje: „Nespolčujte se s nevěřícími! Neboť co mají společného spravedlnost s nepravostí? Nebo co mají společného světlo s tmou? A jaká shoda mezi Kristem a Belialem? Nebo jaké dělení mezi věřícím a nevěřícím? A jak lze srovnati chrám Boží s modlami?“ A „nevěřícími“ nejsou míněni „ateisté“, nýbrž vyznavači falešných náboženství.

Jak vysvětluje kardinál Francesco Roberti ve svém Slovníku morální teologie: „V obecnějším smyslu jsou nevěřícími všichni, kdo nemají pravou víru; v doslovném smyslu jsou nevěřícími nepokřtění a dělí se na monoteisty (židy a muslimy), polyteisty (hinduisty, buddhisty atd.) a ateisty.“ Kardinál Roberti také dodává, že každé nekřesťanské náboženství, „jelikož není náboženstvím, které zjevil Bůh a které chce, aby bylo praktikováno“, je „falešným náboženstvím“, přičemž „rovněž falešná je i každá nekatolická sekta, neboť nepřijímá ani věrně nepraktikuje celý obsah zjevení“.

První papež sv. Petr vedl s vyznavači judaismu ve své době následující dialog: „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, kterého však Bůh vzkřísil z mrtvých, skrze toho stojí tento před vámi zdráv. To je ten kámen, který byl zavržen od vás stavitelů, ale který se stal kamenem úhelným. A není v nikom jiném spásy; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli býti spaseni“ (Sk 4,10–12). Lze to nazvat dialogem v „pravdě a lásce“, kterému záleží na spáse druhých. Mezináboženský dialog, o němž byla řeč výše, ovšem stojí na zamlčování a přehlížení pravdy.

Papež sv. Pius X. ve své encyklice Notre charge apostolique píše o pobožných utopistech své doby (z hnutí Le Sillon): „Fantastická spousta slov, v níž v pestré směsici a ve svůdném zmatku budou se skvít hesla svobody, spravedlnosti, bratrství, lásky, rovnosti, povznesení lidstva, a to vše vybudováno na falešně chápaném pojmu lidské důstojnosti.“

Podotýká, že „katolické učení nás učí, že pramenem lásky k bližnímu je láska k Bohu, společnému Otci a společnému cíli celé lidské společnosti a láska k Ježíši Kristu, jehož jsme údy, takže pomoci nešťastnému je právě tolik, jako bychom činili dobře samému Ježíši Kristu. Každá jiná láska je jen předstírání nebo neplodný a pomíjející cit. Není jiného bratrství, než křesťanské lásky k bližnímu, která láskou k Bohu a Synu jeho Ježíši Kristu, našemu Vykupiteli, všechny lidi objímá, aby všem pomáhala a všechny k téže víře a k témuž nebeskému štěstí přivedla.“

Sv. Pius X. uvádí, že sám z celého srdce touží „dospět k nejvyšší metě štěstí lidské společnosti a každého jejího člena, čili bratrství, nebo jak se také říká, všeobecné solidaritě“, ovšem k tomu „je nutná jednota duchů v pravdě, jednota vůle v morálce, jednota srdcí v lásce k Bohu a jeho Synu Ježíši Kristu. Této jednoty však lze dosíci jedině katolickou láskou k bližnímu, která je zároveň s to, aby vedla národy na cestě pokroku k ideálu civilizace.“ Přičemž dodává: „Žádná pravá civilizace nemůže být bez mravní civilizace a žádná pravá moderní civilizace nemůže být bez pravého náboženství. To je dokázanou pravdou a dějinnou skutečností.“

A jako kdyby všem současným budovatelům pobožných „světlých zítřků“ vzkazoval, píše: „Věru, civilizaci nemusíme teprve vynalézat, ani budovat novou společnost v oblacích. Byla a existuje jako křesťanská civilizace, jako katolická společnost. Jedná se jen o to, obnovit ji bez porušení jejích přirozených a božských základů a znovuzřídit proti stále a znovu se oživujícím útokům nezdravé utopie revoluce bezbožnosti: omnia instaurare in Christo (všechno obnovit v Kristu).“

Papež Lev XIII. v souvislosti se svobodnými zednáři v encyklice Humanum genus varoval, že se snaží vštípit „onen velký blud dnešní doby, že je nutné pozbýt náboženských zábran a že mezi vyznáními není rozdílu. Takové smýšlení pak nejlépe slouží jejich záměru, tedy zániku všech náboženství, a především katolického, jež nelze bez vrcholného bezpráví srovnávat s ostatními, poněvadž je jediné pravé.“

A o necelých sedmdesát let později Pius XII. v encyklice Humani generis podotýká: „Kdyby těmto lidem nešlo o nic jiného, než o zavedení jistého nového stylu církevní disciplíny a metody, který by byl lépe přizpůsoben současným podmínkám a potřebám, nebylo by důvodů k obavám. Avšak nejeden z těchto nerozumných horlivců pro „irénismus“ (tj. smíření různých světonázorů) považuje za překážky k obnovení bratrské jednoty i samé zákony, ustanovení a principy zavedené samotným Kristem a od něj pocházející, anebo to, co slouží za hradby a opory neporušenosti víry. Je pravda, že kdyby byly strženy, všichni by se spojili, ale toliko ke všeobecné zkáze.“

Pregnantně pak tyto utopické mezináboženské snahy vystihl král Šalamoun, který se ne náhodou stal synonymem moudrosti: „Nestaví-li Hospodin domu, marně se lopotí, kteří jej stavějí.“ (Ž 126,1)

PDF (formát pre tlač)