Film, rozhlas a internet (Nominalizmus a jeho důsledky, VIII. díl)

Roman Cardal
13. decembra 2022   Spoločnosť   CZ, Filozofia

Film, rozhlas a internet

V minulém příspěvku jsme se společně s R. Weaverem zamýšleli nad rozkladným vlivem moderních žurnalistů působících prostřednictvím tištěných médií. Mediální svět je však mnohem širší. Patří do něj rozhlas, filmová produkce a dnes hlavně celosvětová síť internetu. V souvislosti s filmem se dočítáme o jeho neblahém vlivu hlavně díky „bohorovné propagaci výhod materialistické společnosti“ (s. 94).

Vzhledem k působivosti tohoto média je v něm nutné spatřovat jednu z nejsilnějších překážek nápravy krizové situace západní společnosti. Ani rozhlas Weaver nevyjímá z obžaloby z podpory kulturního úpadku. Odsuzuje jeho vtíravou všudypřítomnost, která je dnes patrná i na veřejných prostranstvích. Slovo je rychlejší než obraz a proto se na nás z rozhlasu hrne mnohem intenzivnější proud informací než z novin či televize a pláten kin. Z éteru se na nás snáší „metafyzický sen o pokroku“. Hlas radio-žurnalistů se „chvěje radostnou jistotou a ujišťuje nás – tváří v tvář důkazům svědčícím o opaku – že světlé zítřky jsou na dosah“ (s. 96).

Po téměř sedmdesáti letech musíme Weaverův postřeh doplnit o nová fakta. Sen o pokroku je i dnes médiím v mnohých ohledech stále vlastní, ale maséři mozků veřejnosti přišli na chuť i apokalyptickým náladám. Globální oteplování, ekologická katastrofa, přelidnění planety atd. – na tato témata jsou dnes vyškoleny řady expertů, kteří s vystupňovanou multimediální působností hrozí těmi nejčernějšími zítřky.

Pro vzdělanější občany je vtíravá mediální kulisa našich životů depresivní. Zaznívají z ní hysterická varování před údajnými hrozbami a opravdové tragédie jsou buď schvalovány, anebo se přecházejí významným mlčením: „Takto zní hlas „dutých mužů“, kteří sledují zboření zdí jeruzalémských, aténských či římských, aniž by byla jejich zakrnělá duše schopna pocítit tragédii. Je to hlas lidí s odumřelým cítěním. Ale přesně to jsme přece předpovídali: čím blíž zkáze se člověk ocitá, tím otupělejší je jeho schopnost rozpoznávat. Destrukci chrámových zdí předchází destrukce duchovní bytosti“ (s. 96–97).

Média v lidech ničí schopnost účastnit se veřejného života. Vynášejí do nebes experty a podporují podřízenost tzv. nekompetentních. Svět se v jejich podání jeví jako „svět zla a negace“, z něhož je nutné uniknout pokrokem. Možná není od věci položit si otázku, zda malování černého obrazu skutečnosti a úmyslná destrukce civilizačního řádu nemá sloužit potřebě vytvoření přesvědčení o nutnosti politického spasitele.

Vliv médií by se zmenšil, kdyby se lidé vymanili z materialistického životního stylu zaměřeného na bezprostřední užitek. Pak by je nebylo možné popohánět vizí pouhé ekonomické prosperity a strašit jako malé děti odebráním či ztrátou oblíbených věcí. Pokud by někdo chtěl občany imunizovat před převládající ideologií, zakusil by, co dokáže „jednotná mediální fronta“.

„Žurnalistické texty zřídka vybočují z mantinelů přízemní věcnosti a utilitárnosti; jejich orákula vždy bleskově zaútočí na každého, kdo přichází se znepokojivými myšlenkami – ano, bleskově, a navíc bezskrupulózně, ukáže-li se, že tyto myšlenky obsahují alespoň zrnko pravdy. Takovým počínáním potvrzují postřeh Sókratův: společnost sice toleruje moudrého jedince, ale má se na pozoru, jakmile začne umoudřovat i ostatní“ (s. 99).

Média – nástroj moderních sofistů

Čtenář Weaverovy knihy Ideje mají následky si může všimnout, jak často autor odkazuje k antickým pramenům. Je si jasně vědom toho, že mezi naší dobou a antickým světem existují určité strukturní podobnosti, na které se vyplatí upozorňovat. Analýza působnosti médií k tomu skýtá velkou příležitost. Když jeden z největších znalců starověkého filosofického myšlení Giovanni Reale podává svůj erudovaný výklad o sofistech v Řecku před více jak dvěma tisíci lety, tvrdí, že dnešní žurnalisté převzali jejich roli v soudobé západní společnosti. Média nám nabízejí řadu zajímavých informací, ale směr jejich celkového působení je zavádějící. Ta nejpodstatnější témata – ontologická, antropologická, politická a náboženská – jsou zkreslována a pojednávána v souladu s vládnoucí ideologií relativizmu, multikulturalizmu, evolucionizmu a synkretizmu. Nezbytná životní orientace konzumentů oficiálních mediálních produktů se tak ztěžuje, ne-li přímo znemožňuje.

Jedním z žádoucích efektů četby Weaverovy knihy může být i to, že si člověk vezme do ruky díla starořeckého filosofa Platóna a začne se seznamovat s myšlenkami, jejichž vliv na vývoj západní kultury a civilizace byl nezměrný. Začne-li na stránkách jeho dialogů pátrat po tom, jak tento největší žák Sokratův popisuje tehdejší sofisty, může se dozvědět řadu velmi zajímavých věcí. Jednou z takových kuriozit je informace, na níž můžeme narazit v šesté knize Platónovy Ústavy. V ní se píše o tom, jak se sofisté dívali na člověka jakožto jedince i jakožto člena společnosti. Platón bez obalu sděluje, že ho považovali za pouhé zvíře, jehož základní motivace je daná hledáním slasti a únikem před strastí. Proto toto „zvíře“ všestranně studují a zakládají za tímto účelem výzkumné a vzdělávací instituce. Touto cestou se dopracovávají sofistikovaných znalostí o psychologii zvířete-člověka. Proč postupují tímto způsobem? Proč je na člověku zajímá právě tento rozměr?

Můžeme to pochopit, když bereme v potaz posun v metodě a cíli filosofie, který se odehrál v myslích sofistů. Anti-empiristickou sókratovskou metodu nahradili sběrem empirických dat a cílem filosofie pro ně nebyla kontemplace pravdy o světě a o člověku, nýbrž dosažení výsadního postavení ve společnosti, neboli, použijeme-li mnohem pozdější obrat Francise Bacona, dosažení moci nad druhými. Rétorické a psychologické dovednosti pro ně byly nepostradatelné. Platón nám ukazuje, že technika jejich působnosti se odvíjela ve dvou směrech:
a) manipulací jazyka;
b) vyvíjením nátlaku na nepřizpůsobivé prostřednictvím pokut, vězení a dokonce uvalováním trestu smrti.
To je skutečně silné tvrzení a skoro se zdá, že zde Platón sehrává roli proroka s dalekosáhlou vizí do budoucnosti.

Jsme zpraveni dokonce o tom, že vliv sofistů v Řecku byl tak brutální a ničivý, že se proti němu mohli mladí lidé bránit jen díky Boží milosti! Uvážíme-li, jaké technické a manipulační prostředky mají současní, nominalizmem prosáklí sofisté k dispozici, musíme uznat, že Platónova slova jsou dnes mnohem aktuálnější než v jeho vlastní době.

***

predchádzajúce časti:
Nominalizmus a jeho důsledky
Od principů k důsledkům – etapy postupného úpadku (Nominalismus a jeho důsledky, II. díl)
Průlom nominalizmu do vzdělávacího procesu (Nominalizmus a jeho důsledky, III. díl)
Krizové momenty pod lupou – Pád do bezprostřednosti (Nominalizmus a jeho důsledky, IV. díl)
Demokratická nivelizace (Nominalizmus a jeho důsledky, V. díl)
Ztráta celostní perspektivy a obsese specializace (Nominalizmus a jeho důsledky, VI. díl)
Nárůst egoismu (Nominalizmus a jeho důsledky, VII. díl)

***

PDF (formát pre tlač)