Člověk jako prázdné absolutno

Roman Cardal
15. augusta 2023   Spoločnosť   CZ, Filozofia

Neškodná sebestřednost

Člověk je kromě jiného zvláštní tím, že se naprosto zásadním způsobem odlišuje od ostatních hmotných skutečností, z nichž sestává Vesmír. Chceme-li poznat nerosty, rostliny a zvířata, vystačíme si přitom přístupem z vnějšku. Třebaže i tyto reality mají – v odstupňované míře – své nitro, získáváme poznatky o nich přesně tímto způsobem. Zmíněná odstupňovanost se týká druhů a intenzit niternosti. Neživé skutečnosti mají vnějšek a vnitřek prostorového typu. Jablko má svůj povrch a vnitřní část, která je zase odstupňována podle toho, v jaké vzdálenosti se vyskytuje od jeho středu. Vztahy mezi těmito povrchovými a podpovrchovými částmi jsou ryze kvantitativní a dají se vyjádřit matematickým způsobem.

U živých bytostí nastávají jiné poměry. Život je sebestřednou dynamikou, sebe-konstrukční, sebe-zachovávající a sebe-rozvíjející činností, a to znamená, že vitální aktivity vycházejí z nitra živé bytosti a opět se k němu navracejí. Takový střed-nitro už není totožný s kvantitativně určitelným centrem. Z kvantitativního hlediska tento střed může a fakticky bývá decentrován do určité části těla, která je prostorově periferní. U vyšších živočichů se jedná o mozek, v němž je situována centrální nervová soustava. Kdyby šlo o střed (centrum) kvantitativní, musel by např. u člověka být umístěn někde v dutině břišní. Čím je živá bytost dokonalejší, tím je ve svých aktivitách sebe-střednější, protože jeho samo-řídící centrála je silnější.

Sebestřednost životní dynamiky se v přírodě uskutečňuje odlišně a s touto odlišností souvisí i míra závislosti živých bytostí na svém prostředí. Rostliny i živočichové se k němu vztahují a využívají ho pro své vlastní životy. Lze mluvit o tom, že jim prostředí nabízí všechny potřebné prostředky k životu. Dalo by se tedy tvrdit, že na jedné straně máme prostředky (např. živiny, energie) a na druhé cíle (rostliny a živočichové), které tyto prostředky využívají? Jen ve velmi omezeném pohledu. Voda, vzduch, teplota jsou prostředky pro život rostlin a živočichů, ale jelikož mezi těmito živými skutečnostmi probíhá boj o existenci, stávají se jednotlivé rostliny a živočichové prostředkem k životu pro jiné rostliny a živočichy. Silnější vegetace zatlačuje a hubí tu slabší a žije z jejího rozkladu, živočišní predátoři se živí zase jinými živočichy. Někdo se nad touto krutostí života může pohoršovat, avšak faktické poměry v biosféře jsou prostě takové a nelze s tím nic udělat. Rostliny a živočichové jsou cíle a prostředky zároveň.

Bolest a nepřenosnost sebevědomí

Popsaný stav je rovněž spojen s fenoménem bolesti, kterému jsou živí tvorové vystaveni. Kámen trpět nemůže, ale kde je život, tam je také přítomna možnost utrpení. I ono ve své typologii a intenzitě závisí na typologii a intenzitě života. Čím je vitální střed (centrální nervová soustava) vyvinutější, tím větší bolest je daná bytost schopna prožívat. Jinak trpí kácený strom, jinak zabíjené zvíře a jinak umírající člověk, neboť jejich bytostná „sou-středěnost“ má pokaždé jinou, dokonalostně odstupňovanou povahu.

Jev a nezjevná skutečnost jdou ruku v ruce, nitro věcí se projevuje navenek prostřednictvím vnímatelných činností. Když se kácí strom, nezaznívají žádné výkřiky, neboť strom stejně jako každá jiná rostlina nemají schopnost je vydávat. Je tomu tak patrně proto, že nemají potřebu tak činit. Kdyby ji měly, tato schopnost by jim nescházela. U zvířat a člověka je situace naprosto odlišná. Projevy bolesti a utrpení jsou u nich různorodé a mohou být mnohdy velmi dramatické. Ve srovnání se zvířetem je na tom člověk hůře, protože na rozdíl od něj má své vlastní já, díky němuž se bolest a utrpení dějí nejen v něm, ale přímo jemu samotnému v jeho sebe-vědomém, individuálním a nesdělitelném bytí.

Sebe-vědomost já je ostatně důvodem, proč pouhý pohled zvnějšku nestačí k poznání člověka. Ať bychom podrobili lidský mozek jakkoli detailnímu zkoumání, do nitra člověka se jím nedostaneme. Nemá totiž kvantitativní povahu, nenastavuje automaticky svou vnější, pozorovatelnou stránku, což je znak kvantity, jež má části mimo své části (habere partes extra partes), takže se vyznačuje zvnějšováním (externalizací).

Vědomí-sebe sama, jenž je vlastní jednomu člověku, je z definice netotožné s vědomím sebe sama, jenž náleží jinému člověku, který se chce pomocí tohoto svého sebe-vědomí něco dozvědět o sebe-vědomí toho druhého. Jakmile by ho převedl do svého sebe-vědomí, nemohlo by se již jednat o sebe-vědomí člověka, který se od něj liší. Odlišná sebe-vědomí jsou nepřenosná, není možné je chápat jako informace, které lze kopírovat a přemísťovat z jednoho nosiče na jiný bez ztráty jejich identity.

Já a odlišné způsoby existence

Zvíře nemá žádné já, protože kdyby ho mělo, vyznačovalo by se tak výraznou individualitou, že by svému životu mohlo dát úplně jiný směr, než v jakém žijí příslušníci jeho druhu. U zvířat vidíme opak – jejich existence jsou ovládány druhovými zákonitostmi, které zvířecí jedinci nejsou schopni prolomit. Zajíc se nemůže svobodně rozhodnout, že nebude žít jako zajíc, ale člověk si může zvolit život, v němž popírá požadavky své vlastní lidské přirozenosti.

Dosáhne-li určitý lidský jedinec (či skupina jedinců) potřebné moci, má/mají svobodu ji použít ve zcela protikladných směrech. Není mu/jim bráněno, aby jí zlikvidoval/i své bližní včetně sebe samých. Zvířeti se taková možnost nenabízí. Druhový i individuální instinkt je neodolatelně pudí k zachování sebe i celého rodu. A když mezi těmito instinkty nastane konflikt, uplatní druhový instinkt svou větší sílu a obětuje život jedince. V tom se ukazuje jeho naprostá druhová podmíněnost a tím pádem i nezrušitelná závislost na zákonitostech biologického prostředí, jimž druhové chování podléhá (právě proto se těmto zákonitostem prostředí musí chtě nechtě přizpůsobovat).

Dvě stránky vlastního já

Lidské já jako výraz intenzivní sebe-střednosti je něčím, co je krásné a hrozivé zároveň. Na jedné straně představuje zónu soukromí, intimity, nejkrásnějšího majetku, jímž člověk vlastní sám sebe, a proto mu skýtá možnost volby vlastní životní cesty. „Já“ je jakási absolutní danost, kterou nelze chápat vztahem k něčemu základnějšímu a známějšímu. Nikdo z nás není „já něčeho jiného od sebe“, nýbrž právě ve vlastním já je každý zcela a pouze sám sebou a v sobě. „Já“ je nepřevoditelným vědomím sebe sama, své existence a její hodnoty. Intenzita radosti je o to větší, čím více a hlouběji proniká tuto tajemnou skutečnost. To samé však bohužel platí i o bolesti.

Překročí-li určitou míru, stává se z já něco nesnesitelného. Jeho vyhraněná sebe-střednost, která zakládá individualitu jednoho každého z nás, je důvodem izolace, v níž se ve vzájemném poměru nacházíme. Být jedincem, individuem, znamená být indivisum in se a divisum ab alio, tedy být nerozdělený (konzistentní) v sobě a následkem toho být oddělený od všeho ostatního a od všech ostatních. Každý je ve svých radostech a bolestech sám a jen pokud je lze sdílet, existuje únik z této tíže jejich výlučné přináležitosti jemu samotnému.

V tom se ukazuje jistá paradoxnost a tenze lidské existence. Já každého člověka má rysy něčeho absolutního, neboť je ab-solutum, oddělené od toho, čím ono samo není a není ho možné chápat jako pouhou modifikaci původněji jsoucího materiálu. Člověk existuje v sobě a v základní psychologické dynamice i pro sebe. V tomto stavu oddělenosti však pociťuje obrovskou samotu, což je ostré vnímání faktu, že je jen sám sebou.

V moderní době se individualita vynášela do značných hodnotových výšin, ale na tuto její stinnou stránku se už neupozorňovalo. Krajním příkladem nedostižné individuality je celebrita, která se jaksi z definice musí uzavírat do své unikátnosti. Celebritu znají všichni, což samozřejmě neznamená, že celebrita zná sebe samu, a že netrpí opuštěností navzdory tomu, že se kolem ní neustále točí davy. Originalita z davu vyčleňuje a odsuzuje do povýšené samoty.

Člověk by se tedy dal popsat jako prázdné absolutno, které se musí relativizovat (tj. vztahovat) kvůli svému naplnění. Jelikož každé jiné já je rovněž absolutnem, zdají se být vztahy mezi lidmi odsouzeny k nezdaru. Uspokojit mé vlastní absolutní nároky s absolutními nároky druhých se nezdá být proveditelné. Lze to snad jen za cenu rezignace na jejich absolutnost, což je minimálně pro jednu ze stran krajně neuspokojivé.

Jen kdyby existovalo Absolutno, které je ve mně i v druhých, mohl bych i ve vztahu k nim jednat jako bych měl co dělat s neomezeným Dobrem. Jen takové Dobro dokáže smířit protiklady, které jsou lidsky nesmiřitelné. Evangelium učí, že Jeho existence není fikcí a k naznačenému postoji nás naléhavě vyzývá.

PDF (formát pre tlač)