Ázerbájdžán ničí jedinečné křesťanské památky Náhorního Karabachu

Martin R. Čejka
1. októbra 2024   História Politika Spoločnosť   CZ

Pamětníci dob ne zas až tak minulých si jistě vzpomenou, že informace o dění ve vzdáleném Náhorním Karabachu patřily k takřka pravidelnému přehledu zpráv. Dodejme, že se zpravidla jednalo o zvěsti neveselé a plné násilí.

Pro lepší pochopení situace nebude od věci si dějiny této oblasti v posledních sto letech letmo představit. V rámci Sovětského svazu byl Náhorní Karabach, který se po zániku Karabašského chanátu v první polovině devatenáctého století stal součástí carského Ruska, nakonec přidělen jako autonomní oblast Ázerbájdžánu, ačkoliv zde Arméni tvořili přes devadesát procent obyvatel. (Pomíjíme krátké přechodné období, kdy území spadalo do tzv. Zakavkazské demokratické federativní republiky.)

Jenomže ani sovětská zdánlivá selanka nedokázala v drtivé většině obyvatel Náhorního Karabachu potlačit národnostní cítění a pocit dějinné nespravedlnosti. Když začal koncem osmdesátých let minulého století slábnout vliv moskevského politbyra, zesílily i snahy tamějších Arménů o vymanění se z područí Ázerbájdžánu. Už v únoru 1988 proběhly v Náhorním Karabachu demonstrace za připojení oblasti k tehdejší Arménské sovětské socialistické republice a místní sovět dokonce v témže měsíci dokonce téměř jednohlasně přijal bezprecedentní usnesení, ve kterém tuto snahu podpořil.

Separatistické nálady v Náhorním Karabachu sílily a na další demonstrace už ázerbajdžánská vláda ostře reagovala. Násilí se stupňovalo a po zániku Sovětského svazu propukl mezi Ázerbájdžánem a Arménií, tedy republikami, které právě co získaly relativní nezávislost, otevřený ozbrojený konflikt o Náhorní Karabach doprovázený pogromy a jinými zločiny z obou stran, včetně ničení jedinečných kulturních památek. Ázerbájdžán při tom podporovaly v rámci internacionální muslimské pomoci stovky cizích mudžahedínů a Arménii zas pro změnu dodávalo vojenskou techniku Rusko. Až v květnu 1994 se podařilo uzavřít příměří, které ale platilo spíše na papíře než ve skutečnosti, neboť ozbrojené střety mezi armádami pokračovaly i nadále.

Dodejme, že na počátku války ještě vznikla v roce 1991 Náhornokarabašská republika, která byla de iure součástí Ázerbájdžánu, ale de facto nezávislým státem. Málokoho překvapilo, že v září 2020 vypukl válečný konflikt znova. Ten trval měsíc a skončil dalším příměřím. V září 2023 zahájil Ázerbájdžán širokou ofenzivu, která ukončila existenci Náhornokarabašské republiky. Současná situace je taková, že Ázerbájdžán kontroluje celé území Náhorního Karabachu s tím, že počet Arménů se následkem válek snížil a dnes tvoří něco kolem tří čtvrtin obyvatel.

Ačkoliv ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev koncem září 2023 ujišťoval, že Ázerbájdžán bude chránit „náboženské… a kulturní práva“ arménských obyvatel Náhorního Karabachu, realita je jiná. Právě na porušování těchto práv v současnosti poukazuje řada organizací, mj. i Evropské centrum pro právo a spravedlnost, které v červnu tohoto roku vydalo zprávu nazvanou Systematické vymazávání arménského křesťanského dědictví v Náhorním Karabachu. Centrum v ní uvádí řadu příkladů, kterými dokládá počínání ázerbájdžánské vlády a úřadů směřující k potlačení či dokonce odstranění arménského kulturního a náboženského odkazu v oblasti.

Zpráva mimo jiné upozorňuje na historický revizionismus, který se v Ázerbájdžánu šíří a je podporován státem. Jedná se především o zpochybňování jakéhokoliv arménského vlivu. Ukázkou mohou být slova bývalého velvyslance Ázerbájdžánu ve Velké Británii Tahira Taghizadeho, který v roce 2022 prohlásil: „Je třeba jasně říci, že v Nachičevanské autonomní republice neexistuje nic takového jako „arménské dědictví“, a to jednoduše proto, že tam Arméni nikdy nežili. Což by ostatně dosvědčilo i základní vědecké bádání dějin regionu. Neexistující památky nebo hřbitovy nelze zničit.“ Skutečnost je ovšem taková, že zmíněné území v minulosti tvořilo provincii Vaspurakan, která je považována za kolébku arménské civilizace a která náležela k Velké Arménii.

Taktika současné ázerbájdžánské vlády je celkem prostá: jelikož se v některých oblastech v dějinách prokazatelně střídaly kulturní vlivy, případně i etnické složení a politická správa, zamlčí se nebo alespoň co nejvíce oslabí arménský odkaz, přičemž se zdůrazní vliv jiný.

K tomu samému se uchyluje i v případě Náhorního Karabachu. Ten byl zprvu provincií Velké Arménie, ale později se stal součástí Kavkazské Albánie, která zanikla v osmém století po Kr. (Zde je třeba poznamenat, že název vychází ze starořeckého označení albania pro horskou zemi, nemá tedy nic společného s evropskou Albánií.) Kavkazská Albánie byla ovšem pod silným politickým vlivem Arménie a po přijetí křesťanství tamější církevní organizace v podstatě zcela podléhala arménské církvi.

Ázerbájdžánská vláda tedy postupuje podle vytyčeného rámce, tj. jednoduše označuje památky v Náhorním Karabachu za albánské, přičemž se hájí, že zde k ničení žádného arménského dědictví nedochází.

Prezident Alijev například označil za „albánský“ kostel Svaté Matky Boží (Astvatsatsin) ve vesnici Tsakuri. Nevadilo mu, že kostel pochází z dvanáctého století, čili z doby, kdy už žádná Kavkazská Albánie neexistovala. Podle něj arménské nápisy a chačkary, tj. specifické arménské stély s vyrytým křížem, byly uměle dodány později, čímž vlastně došlo k „znesvěcení“ starobylého albánského chrámu. Proto bývalý ázerbájdžánský ministr kultury Anar Kerimov zřídil zvláštní skupinu, která má za úkol „očistit“ údajné albánské památky od arménských nepůvodních „nánosů“.

Vládní revizionistické naraci jsou podřízeny i vědecké publikace a obsah školní výuky. Ázerbájdžánská Národní akademie věd zveřejnila v roce 2007 publikaci Památky západního Ázerbájdžánu, která byla od té doby ještě několikrát znovu vydána. V ní se tvrdí, že Arménie až do devatenáctého století na Jižním Kavkazu neexistovala a současná Arménie se rozkládá na původním území Oghuzů, předchůdců dnešních Azerů (Ázerbájdžánců). Arménie je tedy vlastně jen Západním Ázerbájdžánem. Akademie zřídila v roce 2020 Centrum pro albánská studia, které má potvrdit, „že albánské památky, jež si Arméni přisvojují, náležejí našemu lidu“.

Vzhledem k popsanému přístupu ázerbájdžánské vlády a institucí tedy nepřekvapí, že se k arménskému odkazu v Náhorním Karabachu přistupuje zcela necitelně, ba že je dokonce zcela záměrně devastováno. Kostely, které byly během válek poškozeny, jsou bourány, což potkalo například kostel sv. Jana Křtitele v Šuši. Byl stržen kostel Nanebevstoupení v Berdzoru, který byl postaven v roce 1998, a na jeho místě má podle návrhu ázerbájdžánského Veřejného úřadu pro ochranu památek vyrůst mešita. Ze střechy starobylého známého kostela na kopci Vankasar poblíž Tigranakertu byl odstraněn kříž a v rámci „albanizace“ odstraněny chačkary a arménské nápisy. Dochází rovněž k ničení arménských hřbitovů, což je případ hřbitovů v Šuši nebo hřbitova u Vazgenašenu, na němž se nacházejí středověké chačkary. Byla zbořena celá vesnice Karintak a na jejím místě začala stavba velké mešity.

Podobných případů je celá řada a lze v této souvislosti hovořit o kulturní čistce, kterou provádí ázerbájdžánská vláda. Pokud se ji nepodaří zastavit, budou jednou provždy ztraceny zcela unikátní památky, které jsou nejen arménským dědictvím, ale dědictvím celého lidstva.

PDF (formát pre tlač)