Antika a politické otázky, III. část

Roman Cardal
23. júla 2024   Spoločnosť   CZ, Filozofia

predchádzajúce časti:
Politika v kontextu staré filozofie, I. část
Antika a politické otázky, II. část

***

Antisofistická reakce

Velcí odpůrci sofistů, Sokrates, Platón a Aristotelés, jdou ve svých kritikách ke kořenům problému. Sokrates otázky spíše jen rozehrává, jeho nástupci je už ale velmi systematicky rozpracovávají. Všichni si uvědomují, že jádro sporu se sofisty leží v teorii poznání. Na rozdíl od potulných učitelů moudrosti stojí na realistických pozicích.

Kdo je z hlediska teorie poznání realistou? Ten, kdo neprohlašuje obecné pojmy za naše konstrukty, jež se míjejí s výlučně individuální povahou existujících skutečností, nýbrž ukazuje, že tyto pojmy mají v realitě svůj objektivní základ. Jestliže všechny lidi myslíme prostřednictvím obecného pojmu člověk, platného pro všechny jedince, je tomu tak proto, že se k obecnému způsobu poznání nabízí realita sama. Každý lidský jedinec je totiž reálně a stejně člověkem, což znamená, že se v mnohosti a odlišnosti lidí uskutečňuje něco totožného. V lidskosti se lidé navzájem neliší, nikdo z nás není více či méně člověkem ve srovnání s ostatními.

Dokázat tento závěr není jednoduché, ale Platón i Aristotelés se o to úspěšně pokusili. Zároveň nám ukázali, že je to možné jen v rámci metafyzického poznání. Kdo zavrhne metafyziku jako vědu, ztrácí při obhajobě rovnosti lidí pevnou půdu pod nohama. Při omezení se na pouhý empirický popis totiž vychází najevo, že si lidé rovni nejsou, takže pokud má vůbec smysl o rovnosti lidí hovořit, pak je nutné opustit čistě empirickou perspektivu.

Platón a Aristotelés se k původu státu, práva a spravedlnosti zřetelně vyjádřili. Oba vyšli z dokázaného závěru o specifické rovnosti lidské přirozenosti v každém člověku a poukázali na nesoběstačnost jedinců při uspokojování svých základních potřeb. Podle nich politicky organizovaná společnost nevznikla dohodou, která překonala neblahý přirozený stav války všech proti všem, nýbrž naprosto přirozeně z potřeby všech přežít a žít co nejkvalitnějším životem. Nikdo z lidí není schopen zajistit si dlouhodobě dostatek potravin, šatstva a vhodné místo k přebývání jen svým vlastním úsilím. Potřebuje k tomu druhé, neboť jen když se lidé specializují na různé profese, dokážou vyprodukovat potřebné komodity v žádoucím množství a kvalitě.

Do lidské přirozenosti je proto od počátku vepsán zákon o vzájemné pomoci a solidaritě, jehož spontánním respektem lidská společnost vzniká. Konflikty a války společnost nepředcházejí, ale vznikají až následně v boji proti řádu harmonického mezilidského soužití, který vyžaduje přirozenost. Úloha dohody se přesouvá na další úroveň: přirozené predispozice lidí k harmonické společenské spolupráci neurčují, jak konkrétně mají své soužití uspořádat a jaké politické prostředky přitom mají použít. Proto se řád musí vzájemně dohadovat v politické diskusi. Ta nemá být rejdištěm rétorických manipulátorů, nýbrž prostorem střetu kompetentních názorů.

Platón i Aristotelés rozvinuli filozofii, která dovoluje přisoudit každému člověku určitá základní práva z titulu jeho lidství samotného. Je pravda, že pod vlivem tehdejších historických podmínek k tomuto univerzalismu ještě explicitně nedospěli. Někteří lidé pro ně nebyli plnoprávnými občany. V tom se však zpronevěřili svým vlastním principům a pozdější obhájci lidských práv nemuseli učinit nic jiného, než důsledně aplikovat jejich závěry o identické (specifické) přirozenosti v každém člověku.

Přirozenost je metafyzickou nutností. K přirozenosti člověka např. patří, že je svobodný, a proto si svobodu nemůžeme svobodně zvolit. Je nám dána do vínku nutně. Odmítnutí svobody by opět bylo svobodným rozhodnutím. Z naší přirozenosti proto plynou nutné, žádnou lidskou autoritou nemanipulovatelné požadavky: práva a povinnosti. Jednat v souladu s mravním zákonem se nerovná nevýhodnému sebeomezení ve prospěch druhých, ale především budování naší autentické lidské identity. Proto má smysl zůstat poctivým, i když by se mi podvod momentálně „vyplatil“ a nikdo by na něj nepřišel. Takovým jednáním bych totiž přinejmenším zradil sám sebe. Podobné sebepoškození by si člověk přivodil převlékáním kabátů při změně politických režimů. Máme právo a dokonce i povinnost neposlušnosti vůči zákonům, které práva a povinnosti člověka svévolně předefinovávají a neberou přitom ohled na to, kým člověk ve skutečnosti je.

Rovnost, svoboda, vzdělání

Významní političtí myslitelé antiky nemuseli čekat na příchod Velké francouzské revoluce, aby pochopili, že hodnoty rovnosti, bratrství a svobody mohou být zneužity k těm nejbrutálnějším zločinům. Měli svoji vlastní politickou zkušenost a předcházela je dostatečně bohatá minulost, v níž mohli číst jako v poučné knize. K jejich stále aktuálnímu poselství patří, že rovnost a vzájemný respekt občanů lze politicky realizovat jen v případě dobré výchovy a vzdělání těch, kteří mají politický mandát, stejně jako těch, kteří jim ho svěřují. Ve svých dílech prokazují natolik vytříbený smysl pro realitu, že varují před rovnostářskými tendencemi, v nichž se ze společnosti ve jménu svobody odstraňují všechny rozdíly jako údajně diskriminační. Kdo čte Platónovy pasáže o sebe-rozkladu svobody u nezodpovědných demokratických občanů, nechce se mu věřit, že má před sebou text starý více než 2000 let. Svoboda neusměrňovaná pracně vydobytým vzděláním občanů nakonec pohltí sebe samu a otevře brány tyranii.

Platón názorně vykresluje, jak se rodí demokracie – rovnost a svoboda pro všechny jsou cíle, k nimž demokratičtí politikové směřují. Mnohdy přitom mohou poukazovat na varovné zkušenosti z dob minulých, v nichž byli u moci elitářští oligarchové. Těm šlo především o zisk, o kumulaci majetku, moci a vlivu. Proto lidem předkládali umělé vize šťastného a bezstarostného života v bohatství a prosperitě. Lidé dychtivě využívali nabízených půjček, za něž však museli splácet vysoké úroky. Po čase se stali insolventními a jejich majetek byl oligarchy zkonfiskován. Tímto způsobem populace chudla, což nakonec vedlo k vypuknutí revoluce a ke zvrácení oligarchického režimu. Vlády se ujaly oběti oligarchických finančních machinací – prostý lid nastolil demokracii.

Platón počínání dravých finančních skupin neschvaluje, ale neopomíná připomenout, že lidé se jimi nechali nachytat nejen kvůli lákavé reklamě, ale hlavně kvůli vlastní nevzdělanosti a mravní podprůměrnosti. Proto od demokracie neočekává nic dobrého. Vláda nevzdělaných a mravně rozkolísaných lidí či vláda úzce specializovaných expertů nemůže vést k ničemu dobrému. Demokraté hájí bezbřehou svobodu slova. Každý může vyjádřit svůj názor, a jelikož panuje ideologie rovnosti, každý názor musí být respektován, byť by byl sebehloupější. Všude vládne atraktivní pluralita a rozmanitost životních stylů a orientací. Každý se domáhá svých práv, ale o povinnostech nechce ani slyšet.

Demokraté jsou ušlechtilí humanisté: poučeně zasvěcují nepoučené, že pravda a omyl, dobro a zlo jsou jen relativní a nepředstavují žádné absolutně platné hodnoty. Proto nelze připustit, že by se člověk mohl dopustit něčeho objektivně zlého. To má za následek, že tresty jsou tzv. humanizovány. Mnohdy se stane, že se zločinci mají lépe než bezúhonní občané. Pobyt za mřížemi se stává lehčí a příjemnější, než tvrdý život poctivě pracujících lidí. Za těchto okolností se nelze divit, že respekt vůči zákonům a autoritám mizí. Každý hájí svá práva a nemíní se uskromnit. Z této anarchie, v níž končí společnost rozmazlených bojovníků za ty nejabsurdnější nároky, vede jen jedna cesta – cesta tvrdé diktatury tyrana, která na sebe nenechá dlouho čekat.

Aristotelova politická filozofie je projevem umírněného realismu, s nímž se setkáváme i v jiných oblastech jeho myšlení. Neinterpretuje hodnotu rovnosti rovnostářsky, nýbrž dokazuje, že je možné dostát jejím nárokům i tehdy, když je společnost hierarchicky rozvrstvená. Odmítá předložit teorii tzv. optimálního politického režimu, poněvadž si je vědom, že politik musí brát ohled nejen na to, kdo je člověk, ale i na konkrétní historické, kulturní a ekonomické podmínky dané země. Proto v určitých případech neváhá podpořit zavedení politických režimů, které sice považuje za úpadkové, ale které jsou vzhledem ke konkrétní situaci země momentálně nejlépe proveditelné a poškozují občany méně než režimy jiného typu.

V každém případě však zdůrazňuje, že jakákoli legitimní vláda by měla tíhnout k nastolení spravedlivých poměrů ve společnosti. Spravedlnost definuje obecně jako vládu ve prospěch všech občanů a neváže její uskutečnění jen na jeden druh režimu. Demokraty např. varuje před myšlenkou, aby demokracii považovali za jediný možný způsob spravedlivé vlády, poněvadž takový výlučný postoj se často zvrhává v úzkoprsý fanatismus, který je slepý ke zjevným nedostatkům „vlády lidu“. Podle Aristotela mohou být spravedlivé monarchie, aristokracie i tzv. politeia. Již zmíněným předpokladem spravedlivé správy věcí veřejných je, že se děje ve prospěch všech, třebaže v proporcionálním odstupňování.

Zakladatel Lycea preferuje osobně politické zřízení, které nazývá politeia. Považuje ho za syntetickou politickou formaci, která do sebe soustředí výhody oligarchie a demokracie a vylučuje jejich vady. Z oligarchie přebírá důraz na hospodářskou činnost jakožto prostředek k osamostatnění lidských existencí. Podle Aristotela by vláda měla dbát, aby se ekonomický standard co nejširších vrstev obyvatel patřičně zvýšil, čímž se odstraní rozdíl mezi příliš chudými a příliš bohatými občany. Základem státu je proto pro Aristotela tzv. střední stav. Lidé, kteří žijí v ekonomicky špatných podmínkách, by neměli být státem podporováni systematicky vyplácenými sociálními dávkami, nýbrž jednorázovou finanční injekcí vzatou z veřejných fondů, která jim umožní rozjet vlastní podnikatelskou činnost a osvobodit se tak z nedůstojné závislosti na cizí pomoci. Z demokracie do sebe politeia přebírá prvek lidovosti. Výhody, které lze uskutečnit politickými prostředky, by měly být k dispozici co nejširšímu počtu občanů.

Sokrates, Platón i Aristotelés se dlouze pozastavují u problému výchovy a vzdělání člověka. Dobrá politická atmosféra může podle nich vládnout jen tam, kde je úroveň teoretického a praktického (etického) vzdělání patřičně vysoká. Filozofie a liberální disciplíny (např. umění) hrají při formaci člověka zvláštní úlohu. Mezi dobrou politikou a kvalitou občanů panuje poměr vzájemné podmíněnosti: dobře připravení občané používají svoji svobodu zodpovědně a drží sféru politiky v rozumných mezích služby všem, zatímco rozumná, rozumnými bytostmi kontrolovaná politika vytváří zpětně dobré podmínky pro celkovou kultivaci občanů.

PDF (formát pre tlač)