Nezákonné církevní shromáždění ve šlépějích německé cesty

Martin R. Čejka
9. septembra 2025   Cirkev   Cirkevná kríza, CZ, Synodalita

V říjnu loňského roku skončila přijetím závěrečného dokumentu tříletá Synoda o synodalitě pod názvem „Za církev synodální: společenství, spoluúčast a poslání“. Tím však nekončí celý synodální proces, který nyní vstoupil do tzv. realizační fáze. Realizační fáze, jejíž pokyny schválil letos v červnu papež Lev XIV. a která bude procházet stejnými etapami jako předchozí fáze (diecézní, kontinentální, římskou), má v říjnu roku 2028 vyvrcholit církevním shromážděním.

Problém spočívá v tom, že podle kanonického práva nic takového jako „církevní shromáždění“ neexistuje a nemá zákonné opodstatnění. Kodex kanonického práva z roku 1983 zná pouze shromáždění určité stávající struktury či skupiny, tj. farnosti, diecéze, řeholního řádu, biskupské synody atp.

Nepřekvapí tedy, že generální sekretář biskupské synody Mario Grech měl potíže vysvětlit, jaký je vlastně status zmíněného „církevního shromáždění“. V rozhovoru s edičním ředitelem Dikasteria pro komunikaci Andreou Torniellim přiznal, že „je to poprvé, kdy se koná církevní shromáždění“, přičemž „se jedná o první církevní shromáždění na úrovni celé církve“, a proto „je třeba ještě mnohé upřesnit“.

Tornielli ale naléhal a chtěl vědět, čím se bude toto „církevní shromáždění“ vyznačovat a čím „se bude lišit od dvou synodálních shromáždění, která jsme zažili v letech 2023 a 2024“. Kardinál Grech vysvětlil, že „cílem církevního shromáždění, které je závěrečnou událostí procesu, není nic jiného než to, co naznačuje Závěrečný dokument pro třetí etapu, tj. konkretizovat perspektivu výměny darů mezi církvemi a v Církvi jako celku“. A uzavřel, že „shromáždění je církevní, což se rovná zdůraznění jeho odlišné povahy a funkce od synodálního shromáždění, které jsme již slavili a které je a zůstává v podstatě shromážděním biskupů“.

Generální sekretář biskupské synody tedy nedokázal přesně definovat, čím vlastně ono „církevní shromáždění“ je, jen ví, že má odlišnou povahu a funkci od synodního shromáždění. Církevní shromáždění tedy má být „závěrečnou událostí“ třetí etapy synodálního procesu (realizační fáze), přičemž nebude synodálním shromážděním biskupů. Tím vlastně nepřímo přiznává, že synoda v posledku mění svou povahu a končí jakýmsi sui iuris orgánem, který nemá v kanonickém právu dosud žádné opodstatnění a není specificky shromážděním biskupů.

Tento novotářský přístup má kořeny v koncepci jezuity a kanonisty Gianfranca Ghirlandy, kterého papež František jmenoval v roce 2022 kardinálem. Podle Mons. Ghirlandy autorita není dána postavením v rámci církevní hierarchie, ale vychází z „kanonického poslání“ uděleného papežem. Zmíněné poslání není vázáno na to, jestli se jedná o „biskupa, kněze, zasvěceného muže či ženu nebo laika“. Tím se vlastně rozpadá hierarchická struktura Církev, protože, bude-li papež chtít, mohou být biskupové v církevních záležitostech vázáni i rozhodnutím laiků, čili osob, které jsou jim v tradiční ekleziologii podřízeny.

V této souvislosti je zarážející, že „církevní shromáždění“ vlastně splňuje to, co Vatikán dříve, někdy velmi ostře, odsuzoval v případě německé Synodální cesty.

V září 2019 zaslal prefekt Kongregace pro biskupy kardinál Marc Ouellet tehdejšímu předsedovi Německé biskupské konference kardinálu Reinhardu Marxovi analýzu návrhu stanov Synodální cesty, kterou vypracovala Papežská rada pro interpretaci legislativních textů (dnes Dikasterium pro legislativní texty).

Jedna z výtek se týkala toho, že Německá biskupská konference ve skutečnosti pořádá zvláštní sněm, přičemž se vyhýbá tomuto označení. Němečtí biskupové by se měli řídit postupem, který stanovuje kanonické právo, a zdůraznit, že kanonická pravidla musí být dodržována jakýmkoli „diecézním shromážděním“, a tím spíše národním. Jedná se mj. o řádné svolání, potvrzení volby předsedy sněmu Svatým stolcem, stanovení počtu a postavení členů účastníků a předání všech závěrů sněmu vatikánské kurii. Ty mohou být vyhlášeny až po jejich odsouhlasení Apoštolským stolcem.

Vatikánu se rovněž nelíbilo, že podle návrhu stanov mají Německá biskupská konference a Ústřední výbor německých katolíků (čili navýsost liberální a modernistická organizace sdružující zástupce diecézních rad, sdružení a institucí katolického laického apoštolátu i angažované jednotlivce) v rámci Synodální cesty rovné postavení: vysílají stejný počet účastníků, jsou součástí vedení se stejnými právy a všichni hlasují o rozhodnutích. Papežská rada upozornila, že takováto parita mezi duchovenstvem a laiky je v rozporu s kanonickým právem. A dodala, že „synodalita v Církvi… není synonymem pro demokracii nebo většinová rozhodnutí, ale jiným způsobem účasti na rozhodovacím procesu“.

Papežská rada také napadla bod, jenž stanovil, že rozhodnutí Synodální cesty budou „závazná“. Což byla podmínka, kterou si stanovil Ústřední výbor německých katolíků. Byla to nakonec jediná věc, ve které němečtí biskupové Vatikánu ustoupili a uvedený bod v konečné verzi stanov změnili.

Kardinál Reinhard Marx na tyto výhrady Vatikánu odpověděl, že Synodální cesta je proces sui generis, který by neměl být vykládán „z pohledu nástrojů kanonického práva“. Krátce na to se předseda Německé biskupské konference setkal v Římě s papežem Františkem a Synodální cesta mohla pokračovat dál. Ve stanovách, s výjimkou už výše zmíněného bodu, nebyly provedeny žádné opravy, které by zohlednily námitky Papežské rady pro interpretaci legislativních textů.

Další výhrady Vatikánu se týkaly rozhodnutí Synodální cesty z 10. září 2022 o zřízení „Synodální rady“ pro německou církev. Ta je popisována jako „poradní a rozhodovací orgán“, který „projednává zásadní vývoj v Církvi a společnosti a činí zásadní rozhodnutí naddiecézního významu o pastoračním plánování, budoucích otázkách a rozpočtových záležitostech Církve, které nejsou přijímány na diecézní úrovni“.

V této souvislosti apoštolský nuncius Nicola Eterovic už 26. září 2022 ve svém projevu před Německou biskupskou konferencí upozornil, že synodální cesta „nemá moc nutit biskupy a věřící k přijetí nových forem (církevní) správy“ a že „biskupové mají zásadní roli, která není převoditelná ani delegovatelná“.

Později ještě předsedu Biskupské německé konference Mons. Georga Bätzinga od zavedení „Synodální rady“ v dané podobě odrazovali mj. státní sekretář kardinál Pietro Parolin, prefekt Dikasteria pro nauku víry kardinál Luis Francisco Ladaria Ferrer nebo prefekt Kongregace pro biskupy kardinál Marc Ouellet. Zástupci vatikánských institucí upozorňovali, že „současné kanonické právo takový orgán nepředpokládá a rozhodnutí Německé biskupské konference by v této věci bylo neplatné, a to s následnými právními důsledky“.

Po setkání představitelů kurie a německých biskupů, které se konalo v Římě 22. března 2024, však byla „Synodální rada“ schválena za podmínky, že rozhodnutí výboru budou „v souladu s ekleziologií II. vatikánského koncilu, předpisy kanonického práva a výsledky světové synody“ a že budou „předložena Svatému stolci ke schválení“.

S ohledem na výše řečené může být pro někoho překvapivé, že kanonická komise, která v souvislosti se Synodou o synodalitě vznikla, letos ve své průběžné zprávě navrhla „funkční instituci se „dvěma stupni“: nadřazeným biskupským poradním orgánem (samou místní synodou složenou z biskupů) a smíšeným poradním orgánem (ve formě diecézních nebo mezidiecézních pastoračních rad), čímž by vznikl systém do jisté míry podobný východnímu duálnímu systému biskupské synody a patriarchálního shromáždění“.

Pomineme-li skutečnost, že oba uvedené orgány východních církví jsou přísně vyhrazeny duchovenstvu, tak Dikasterium pro legislativní texty, jež za touto komisí stojí, vlastně doporučuje ustanovení jakési „synodální rady“, kterou kurie odmítala.

Slovo „poradní“ může být poněkud zavádějící, jelikož Závěrečný dokument Synody o synodalitě v bodě 92 otevírá vrátka pro změnu jeho smyslu: „Není vhodné stavět do protikladu fázi konzultace a rozhodování… Je třeba přezkoumat formulaci objevující se opakovaně v Kodexu kanonického práva, která hovoří o „pouze poradním“ (tantum consultivum) hlasu, aby došlo k odstranění možné nejasnosti. Jeví se proto jako vhodná revize kanonických norem v synodální perspektivě, která by vyjasnila jak rozdíl, tak vzájemný vztah mezi konzultací a rozhodováním a vyjasnila zodpovědnost těch, kdo v rozhodovacích procesech mají různé specifické úlohy.“

Jaká ale může být střední cesta mezi „poradním“ (ve smyslu „pouze poradním“) a „rozhodovacím“ hlasem? Snad „závazně poradní“, z čehož vyplývá povinnost nadřízeného (biskupa) zohlednit stanovisko poradního orgánu. V takovém případě se ale synodální proces ubírá stejným směrem jako německá Synodální cesta.

PDF (formát pre tlač)