Dějiny církve v Etiopii a jejího ritu

Martin R. Čejka
2. septembra 2025   Cirkev História   CZ, Liturgia

Ačkoliv se ve Skutcích apoštolských (Sk 8,26‒40) hovoří o bohabojném Etiopanovi, který díky poučení apoštola Filipa uvěřil v Pána Ježíše Krista a nechal se pokřtít, tak s velkou pravděpodobností se nejednalo o skutečného zástupce onoho národa. V řečtině se totiž toto označení vztahovalo obecně na všechny představitele černé rasy. Většina odborníků se dnes shoduje, že zmíněný černý dvořan podle všeho pocházel z království Kuš, tedy oblasti dnešního severního Súdánu. Nicméně Etiopané mohou být přesto hrdí na své křesťanské dědictví.

Počátky obrácení Etiopie jsou spojeny s působením sv. Frumentia, Řeka, kterého vysvětil v roce 328 na biskupa sv. Atanáš. Frumentius měl evangelizovat oblast Aksúmu, čili hlavního města starověké Etiopie (dnes na severu země). Přinesl s sebou liturgii slouženou v Alexandrii. S největší pravděpodobností používal tzv. anaforu apoštolů, která bývá připisována sv. Hippolytu Římskému, autorovi díla Apoštolská tradice. (Anafora je, zjednodušeně řečeno, kánon ve východních liturgiích).

Tuto anaforu používá etiopská církev dodnes. Dále se v zemi používá tzv. anafora Našeho Pána Ježíše Krista, čili anafora vycházející ze syrského spisu Závěť našeho Pána Ježíše Krista. Místní katolíci navíc kromě toho používají i syrskou anaforu sv. Marka.

Původním liturgickým jazykem byla řečtina. Postupně ji ovšem nahradil místní jazyk ge’ez, dnes nazývaný klasickou etiopštinou. Jedná se o jazyk semitského původu, který, ač byl postupně vytlačován amharštinou, po dlouhou dobu zůstával jazykem učenců, bylo v něm sepsáno mnoho klíčových děl a dodnes je používán v liturgii.

Stěží bychom stanovili přesné datum, kdy se etiopská církev oficiálně odtrhla od všeobecné církve, jejíž hlavou je římský biskup. Spíše se jednalo o dlouhodobý proces, v němž sehrála svou roli jistá izolovanost. A pokud místní duchovenstvo udržovalo nějaké styky s cizinou, pak se jednalo o kopty, kteří už byli ve schismatu. Etiopští zástupci, kteří se zúčastnili Florentského koncilu v roce 1441 (respektive Basilejsko-Ferrarsko-Florentského koncilu) si papeži Evženu IV. stěžovali, že „po osm set let, až do dnes, nás nikdo před vámi ani slovem pozdravil“. Nutno dodat, že v této odloučenosti etiopské církve hrál nemalou roli i vzestup islámu, který do jisté míry odřízl zemi od zbytku pravověrného křesťanského světa.

Kontakty s katolickým světem zesílily po roce 1529, kdy Etiopské království napadl adalský sultán Ahmad ibn Ibráhím al-Gází. Etiopané se obrátili prosbou o vojenskou pomoc na Portugalsko, které žádosti vyhovělo. Portugalské vojsko pak 21. února 1543 v bitvě u Wayna Daga (poblíž jezera Tana) al-Gázího porazilo, přičemž sám sultán byl v boji zabit. Papež Pius III. zanedlouho, v roce 1548, schválil vydání etiopského misálu, který obsahoval anafory vybrané a upravené abbou Petrosem Tesfatsionem.

V roce 1557 se v Etiopii vylodili portugalští jezuité. Nebylo jim však dovoleno působit v Aksúmu, nemohli ani oslovovat místní obyvatele, jejich služba se omezovala pouze na Portugalce. Další skupina jezuitů, v jejímž čele stál slavný P. Pedro Páez, dorazila v roce 1603. V roce 1604 na opakovanou žádost císaře Atsnafa Segeda II. sloužil P. Páez v jeho přítomnosti mši podle latinského ritu, ale evangelium četl v jazyce ge’ez a kázal v amharštině.

V tradičně křesťanských oblastech používali etiopští katoličtí kněží etiopský misál v jazyce ge’ez. Dochovaly se pouze dvě anafory, které byly očištěny ode všech narážek proti závěrům Chalkedonského koncilu, jež se do nich dostaly pod koptským vlivem. Mimo křesťanské území však jezuité používali latinský ritus, jazyk a oděv.

Na žádost krále Filipa III. Portugalského (respektive Filipa IV. Španělského) jmenoval papež Urban VIII. latinským patriarchou Etiopie jezuitu Afonsa Mendese. Ten dorazil do Etiopie v roce 1625, přičemž jedním z jeho hlavních cílů byla úplná latinizace etiopské církve. Dokonce zavedl používání latinského ritu v klášterech, které se tradičně držely etiopské liturgie.

Císař Susenjos I. (Seltan Sagad), který se v roce 1622 obrátil na katolickou víru, se snažil uklidnit narůstající rozhořčení proti latinizačnímu úsilí, a proto v roce 1627 požádal patriarchu Mendese, aby etiopští katoličtí kněží mohli i nadále používat etiopský liturgický ritus. Patriarcha mu však nevyhověl. Císař svou prosbu ještě několikrát opakoval, ale Mendes pokaždé odmítl.

Mendesova pastorační necitelnost a neústupnost se nakonec stala jednou z příčin občanské války, která si vyžádala osm tisíc obětí. Patriarcha Mendes a jezuité byli z Etiopie vyhnáni a na dlouhou dobu byl poznamenán vztah Etiopanů k latinské liturgii.

V následujících desetiletích se papežové snažili oživit styky s Etiopií. Za sto padesát let vzešlo zhruba dvacet takovýchto iniciativ. V roce 1640 měl například do Etiopie odcestovat vlámský karmelitán P. James Wemmers. Papež mu svěřil list, ve kterém povoloval používání etiopského liturgického ritu. P. Wemmers neměl etiopský ritus jakýmkoliv způsobem upravovat, ale pouze naléhat na sjednocení se Svatým stolcem. P. Wemmers ovšem zemřel v Neapoli před odjezdem do Egypta.

V roce 1788 byl Svatým stolcem jmenován titulárním biskupem etiopského Adulisu etiopský kněz abba Tobia Ghiorghis Gebreziabhier, který studoval v Římě v letech 1782 až 1788. Jmenovací dekret však stanovoval, že kandidát na biskupa musí složit přísahu, že bude zachovávat používání etiopského ritu. Abba Tobia byl vysvěcen na biskupa 24. června 1788 v byzantském ritu. Na konci roku 1789 přijel do Etiopie. Osm let musel vést tajný apoštolský život, protože ho koptský egyptský patriarcha odsoudil k smrti. Etiopii opustil začátkem roku 1797 a v roce 1801 zemřel v Egyptě na mor. Po jeho letech tajného působení nezůstala žádná stopa.

Řehoř XVI. jmenoval v roce 1839 lazaristu P. Justina de Jacobise apoštolským prefektem Habeše. Téhož roku dorazil prefekt do Tigraje. V roce 1846 došlo k rozdělení prefektury a vytvoření Apoštolského vikariátu Súdánu na západě a Gally (Oromie) na jihu. Následujícího roku vznikl Apoštolský vikariát Habeše, který zahrnoval Tigraj, Eritreu, Amharu, Ševu, Wollo, Gondar a Godžam. Bulou z roku 1847 bylo Mons. de Jacobisovi uděleno právo vykonávat „všechny posvátné funkce podle habešského ritu“. Pius IX. toto zmocnění obnovil v roce 1850, přičemž stanovil, že prelát a jeho misionáři latinského ritu „mohou vykonávat posvátné funkce podle habešského ritu“, a „slouží-li podle habešského ritu, pak ti, kteří obvykle používají nekvašený chléb, mohou používat chléb kvašený“.

Podle praxe související s etiopským ritem kněží nesloužili soukromé denní mše. Sloužila se pouze jedna mše za účasti věřících. V neděli nebo o velkých svátcích sloužil mši obvykle biskup. Přijímání nebylo každého dne, věřící nebo členové společenství k němu přistupovali pouze o pátcích a nedělích.

Čtvrtý apoštolský vikář Habešského vikariátu Mons. Jean-Marcel Touvier obdržel v roce 1870 stejná oprávnění jako jeho předchůdci. Dále bylo nyní povoleno slavení tiché mše, o kterou původně žádal předchozí apoštolský vikář Mons. Bel. V této době byly zavedeny také další latinské praktiky, jako například používání nekvašeného chleba při mši a rozdávání svatého přijímání pod jednou. Mons. Touvier došel k závěru, že je nutné opět blíže posoudit třináct eucharistických anafor, které byly dříve schváleny a považovány za „katolické“.

Svatý stolec pak pověřil Mons. Jeana-Jacquesa Crouzeta, který se stal apoštolským vikářem v roce 1888, aby provedl revize etiopského ritu. Dekret z roku 1890 pak stanovil, že etiopský ritus má být nahrazen latinským ritem přeloženým do jazyka ge’ez. V listopadu 1891 ovšem Mons. Crouzet informoval Svatý stolec, že čtrnáct místních anafor bylo revidováno, vytištěno a rozesláno.

Svatý stolec se i nadále snažil zavést latinskou mši v překladu do jazyka ge’ez, nicméně žádné konkrétní kroky nebyly v tomto směru učiněny. Nový apoštolský prefekt pak v roce 1907 odpověděl, že za daných okolností z různých důvodů odmítá zavedení latinské liturgie v překladu do jazyka ge’ez. Lazarista P. E. Gruson, který působil jako jeho tlumočník, vysvětloval, že latinská mše v jazyce ge’ez není v Etiopii neznámá. V sedmnáctém století se ji pokusili zavést jezuité. „A všichni známe, jaký osud ji stihl, když narazila na lásku, kterou chovají Habešané ke svému tradičnímu ritu,“ uzavřel.

Nakonec, za sv. Pia X., který vždy dbal na zachování nelatinských katolických ritů, Svatý stolec listem ze dne 25. února 1913 oficiálně schválil opětovné vytištění misálu s etiopským ritem. Od té doby už nebylo používání etiopského ritu zpochybňováno.

PDF (formát pre tlač)