Útěchy v době zániku

Martin R. Čejka
8. júla 2025   Spoločnosť   CZ

Před více než sto lety vyšlo poprvé dílo Oswalda Spenglera Zánik Západu, ve kterém tento věštil nezadržitelný úpadek naší civilizace. Básník T. S. Eliot zhruba ve stejné době ve své básni Dutí lidé napsal:

Tak takhle končí svět
Tak takhle končí svět
Tak takhle končí svět
nebouchne to, jen to zakňourá.

Spengler ve svých úvahách vycházel z kulturního a civilizačního pohledu na stav a směřování Evropy. Dnes k těmto úvahám lze přidat ještě hledisko demografické. Na to jako jeden z prvních upozornil konzervativní americký politik Pat Buchanan ve své knize Smrt Západu; Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci, která vyšla v roce 2002. Buchanan tehdy psal: „V roce 1960 tvořili lidé evropského původu jednu čtvrtinu světové populace, v roce 2000 jednu šestinu a v roce 2050 budou tvořit jednu desetinu. To jsou statistické údaje, jež se týkají mizející rasy. Nárůst uvědomování si toho, o čem tyto údaje vypovídají, vyvolal v Evropě pocit neblahého tušení, a dokonce paniky.“

Neustálý pokles porodnosti původní populace není jen záležitostí „prohnilé liberální Evropy“, ale také oblastí, kde alespoň teoreticky přežívají tradiční společenské vzorce. Jako zajímavý příklad zde může sloužit Polsko, které dlouhodobě zaznamenává přirozený úbytek, a to dokonce v míře větší, nežli je v Evropské unii. Díky některým podnětům minulé vlády tzv. „Sjednocené pravice“ (jedná se především o sociální příspěvek „Rodina 500 plus“, tedy 500 zlotých měsíčně na každé narozené dítě) došlo k mírnému chvilkovému výkyvu, ale ten záhy uvadl a země pokračuje v dalším propadu. To samé pozorujeme v Maďarsku, kde se vláda snaží nejrůznějšímu programy stimulovat společnost k větší porodnosti, avšak marně.

Je zřejmé, že ačkoliv kulturní okolnosti hrají v této věci určitou roli, nicméně nelze rozhodně ignorovat a podceňovat hospodářské vlivy. V této souvislosti ožívá spor, který probíhal v pruských politických kruzích na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy došlo k dramatickému poklesu porodnosti, to o přibližně dvacet procent v období let 1867 až 1910. Konzervativci z toho obviňovali všeobecný úpadek mravů způsobený šířením socialistických myšlenek a socialisté zase hospodářské podmínky, které jsou výsledkem politiky konzervativců.

Kupodivu nikdo tehdy danou skutečnost nedával do souvislosti s řadou sociálních kroků, zejména zavedením státních důchodů kancléře Bismarcka, které byly označovány za „státní socialismus“. Teprve později začali ekonomové a sociologové celý jev hlouběji analyzovat, přičemž ani dnes se nedokážou shodnout: jedni zdůrazňují, že sociální programy nabouraly původní rodinné vazby (jednoduše řečeno, lidé už mj. necítili ekonomickou potřebu mít více dětí a přestávali je vnímat jako záruku ve stáří), jiní poukazují, že určitý pokles porodnosti v dané době lze pozorovat i v zemích, kde k takovým krokům nedošlo (především v Uhersku) a hlavní roli hráli jiné faktory, někteří vědci dokonce jev označují za „nevysvětlitelný“.

Hilaire Belloc ve své knize Otrocký stát trefně poznamenává, že pokud by si lidé měli vybrat mezi svobodou a „sociálními jistotami“, dá většina z nich přednost tomu druhému. Proto stoupenci svobody nemohou příliš počítat se širší podporou společnosti, pokud budou přehlížet sociální oblast. Dostávají se tak do situace, z níž se jen těžko hledá východisko. Na jednu stranu nelze popřít, že etatistický sociální stát narušuje přirozené vazby společnosti a podle všeho vede v důsledku mj. k poklesu porodnosti, a na druhou stranu je dnes již takřka nemyslitelné se takového pojetí státu vzdát, mají-li mít nějaké jiné myšlenky širší odezvu. Navíc paternalistická sociální politika má takřka pravidelně za následek zadlužování, čímž stát ztrácí v některých oblastech svrchovanost a svobodu, jelikož musí plnit podmínky a požadavky věřitelů a nadnárodních organizací.

Nejenže je třeba čelit dějinně, bohužel, ustáleným danostem v sociální a hospodářské oblasti, ale nelze očekávat výraznější podporu od institucí a skupin, které byly dříve jistou zárukou konzervativního smýšlení. Jedná se především o Církev a střední a vyšší třídu, jejichž představitelé dnes nezřídka tvoří druhé šiky za levicově-liberálním předvojem. S výše uvedeným souvisí i těžko překonatelná slabina obránců tradičních hodnot v Evropě v podobě nedostatku finančních zdrojů, přičemž je více než zřejmé, že jejich protivníci prosazující globalismus, multikulturalismus, genderismus atd. se s takovými problémy potýkat rozhodně nemusejí. V současnosti lze paradoxně za nejkonzervativnější část společnosti v mnoha ohledech označit třídu, kterou marxisté kdysi považovali za hybnou sílu revoluce, kdežto „dějinné páky“ se místo ní chopili někteří představitelé buržoazie a kapitálu.

Dalším neblahým jevem souvisejícím s demografickým propadem původních obyvatel Evropy je stále rostoucí politický vliv přistěhovalců, který pozorujeme v západních zemích. Zde bezesporu platí leninské „hlasování nohama“ a nezvratná úměra, čím více „nohou“, tím více hlasů. Spojenectví levice a muslimů (např. ve Francii a Anglii) se na první pohled jeví jako paradoxní, neboť první vždy odmítali zasahování náboženství do politiky, kdežto druzí mají spíše daleko k duhovým a laicistickým „lidskoprávním“ postulátům. Nicméně takový pakt je skutečností a je zbytečné dodávat, že levici slouží k lovení hlasů, přistěhovalcům v prosazování své agendy a oběma k boji s odpůrci.

Pokud je zánik Západu podle všeho nevyhnutelný, nedojde-li k něčemu vskutku neočekávanému, existuje důvod, proč celému vývoji jen v duchu stoicismu nebo dokonce nihilismu nečinně nepřihlížet? Zdá se, že přirozených důvodů je hned několik.

Člověku je z přirozenosti vlastní své prostředí kultivovat, tj. utvářet k lepšímu. Pokud se této touhy a snahy vzdává, popírá v podstatě sebe sama. Ona kultivace se týká i úrovně reakcí na nepřátelské podněty. Byť je reakce zvířete zahnaného do kouta pochopitelná, čehož patrně budeme tváří tvář nespravedlnosti a útlaku stále více svědky v podobě zoufalých a v důsledku bezvýznamných činů „osamělých vlků“, tak reakce člověka by měla být přeci jen na vyšší úrovni. A nejedná se zde v první řadě o způsob reakce, nýbrž její pohnutky. Na současnou činnost můžeme v jistém smyslu nahlížet jako na výstupky, o které se budou moct opřít ti, co se rozhodnou vystoupat přeci jen výš, než je vrčení psa.

Není vyloučeno, že po zániku civilizace zde přeci jen zbydou ostrůvky, které ponesou její odkaz. Už nyní je tedy možné upevňovat jejich základy, a to nejen v duchovním či duševním pojetí, ale rovněž ryze tělesném. Stoupenci tradičních hodnot se obecně vyznačují vyšší dětností oproti levicově-liberálním revolucionářům. Za předpokladu, že se jim alespoň z části podaří předat potomkům odkaz minulých pokolení, můžeme očekávat jistý nárůst konzervativního smýšlení ve společnosti. A byť to ke kontrarevoluci nebude patrně stačit, tak k přežití budoucích generací by mohlo.

Osobním důvodem pro nesložení zbraní je čest, vlastnost každého kavalíra, který neutíká z boje. Navíc pokud chceme, aby si naši potomci zachovali onu pomyslnou páteř a neztratili odhodlání, je třeba jít jim příkladem. Má-li tedy náš svět skončit, ať to tedy není se „zakňouráním“, a nedej Bože, naším.

Chesterton svého času T. S. Eliotovi odpověděl:

Ten se hihňá, onen šklebí, jiný zase hloupě culí
v mládí, kdy za nás vládl smích a zpěv.
Se zakňouráním jejich život možná skončí,
ale náš konec bude doprovázet řev.

PDF (formát pre tlač)