Papežové bez tiáry. Gesto, které svět nedocenil, nebo projev změny smýšlení?

Martin R. Čejka
18. marca 2025   Cirkev   CZ, Komentár

Po mši 13. listopadu 1964 sloužené za přítomnosti dvou tisíc biskupů, kteří se účastnili II. vatikánského koncilu, povstal papež Pavel VI. ze svého trůnu a odložil na oltář svou tiáru. Tu mu u příležitosti korunovace, jež se uskutečnila před půldruhým rokem, věnovali věřící z jeho bývalé milánské diecéze, přičemž její hodnota byla tehdy odhadována na sedmnáct a půl tisíce dolarů (zhruba sto šedesát tisíc dnešních dolarů).

Podle kardinála Pericla Feliciho prý papeže Pavla VI. k tomuto gestu přiměly diskuse o světové chudobě během zasedání II. vatikánského koncilu. „Všechny hmotné statky církve musí sloužit duším a každá nádhera musí být podřízena dobročinnosti,“ psal list Osservatore Romano. Papežův krok prý „ukazuje cestu, otevírá obzor, jak se Církev a její pastýři mají odloučit od toho, co není nutné pro jejich život, jejich důstojnost, jejich poslání, aby mohli pracovat pro dobro lidstva“. Takřka doslova zde zaznívají teze, jež přesně o rok později najdou své místo v tzv. Paktu z katakomb, čili dokumentu, který v Římě sepsala skupina biskupů ovlivněných teologií osvobození.

Nicméně nelze přehlédnout, že se celá událost odehrála v době, kdy se na II. vatikánském koncilu projednával návrh pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes. Proto gesto Pavla VI. nebylo náhodné a mělo v symbolické rovině vyjadřovat přijetí nového pojetí Církve ve světě.

Navíc navzdory rozšířenému mínění, že tiára byla prodána v aukci, skutečnost je taková, že ji od papeže získal americký kardinál Francis Spellman. Ten následně uspořádal jakési turné tiáry po Spojených státech, kdy byla po čtyři roky vystavována v amerických diecézích, což doprovázela sbírka na chudé. Tímto způsobem se údajně vybralo 1,3 miliardy dolarů. Od roku 1968 je tiára uložena v bazilice Neposkvrněného početí Panny Marie ve Washingtonu.

Ačkoliv se jednalo pouze o osobní rozhodnutí Pavla VI., následovali jej i další papežové, kteří tiáru nepřijali. Jan Pavel I. v roce 1978 nahradil papežskou korunovaci inaugurací. S tím zanikl např. i obřad, kdy ceremoniář zapálil před papežem svazek konopí zavěšený na dlouhé kovové tyči a pronášel známá varovná slova: „Sancte Pater, sic transit gloria mundi“ („Svatý Otče, tak pomíjí sláva tohoto světa“). Papež Jan Pavel II. v homilii u příležitosti své inaugurace uvedl: „Papež Jan Pavel I., jehož památka je v našich srdcích tak živá, si nepřál nosit tiáru; nepřeje si to ani jeho nástupce dnes. Není čas vracet se k obřadu a předmětu, který je mylně považován za symbol světské moci papežů.“ Tiára ještě přežívala ve znaku papežů, což změnil Benedikt XVI., který ji ve svém znaku nahradil mitrou, a stejně tak i František.

Tiárou (z perského tara) se původně nazývala perská plstěná nebo kožená pokrývka hlavy ve tvaru zkoseného kužele. Perští panovníci ji měli zdobenou třemi korunami, což mělo symbolizovat spojená tři království Peršanů, Médů a Parthů. Následně přešla do byzantské (camelaucum) a latinské tradice jako pokrývka hlavy papeže a také světských vládců. Tiára je druhem uzavřené koruny, jejíž přijetí představovalo plnost svrchované moci, proto zpočátku uzavřenou korunu používali pouze papež a císař. Panovníci národních království se ji odvážili přijmout až po oslabení autority císaře, tj. někdy na přelomu čtrnáctého patnáctého století. (Mimochodem, podobnou symboliku omezené moci má i zatočená biskupská berla, pouze papežská má být rovná a zdobená třemi kříži).

Tiára se skládala ze tří otevřených královských korun umístěných nad sebou, z čehož pochází i její další označení triregnum. Ze zadní strany papežské koruny splývají dvě stuhy, zvané caudae nebo infulae. Historikové rozlišují tři fáze vzniku papežské koruny. Původně jednoduchá, kuželovitá čepice po vzoru camelaucum, neboli pokrývky hlavy hodnostáře v Byzantské říši, byla snad někdy ke konci devátého století ozdobena první, spodní korunou. Tehdy se začal používat název regnum, což souviselo s tím, že se papežové stali v Itálii také světskými vládci.

Dalším krokem ve vývoji tiáry bylo, když ji papež Bonifác VIII. (1294–1303) nechal ozdobit druhou korunou. Bonifác VIII. ve své bule Unam sanctam vymezil vztah mezi Církví a světskou mocí následovně: „Musí však být meč pod mečem a autorita světská podrobena moci duchovní… Jestliže tedy z pravé cesty vybočí moc světská, souzena bude mocí duchovní.“ Přidání druhé koruny k tiáře mělo bezpochyby zdůraznit toto učení Bonifáce VIII.

Za pontifikátu Klementa V. (1305–1314), v těžké době tzv. avignonského zajetí, byla tiára ozdobena třetí korunou, aby se zdůraznil nadpřirozený původ papežské moci. Vývoj papežské koruny vyvrcholil v šestnáctém století umístěním na vrcholek tiáry kříže, symbolu Kristovy moci nad světem.

Postupem času se začaly vyrábět tiáry, které byly skutečnými uměleckými díly, jak tomu bylo za pontifikátů papežů, kteří žili ve druhé polovině patnáctého století, tj. Pavla II. (1464–1471), Sixta IV. (1471–1484) a především Julia II. (1503–1513). Pro toho posledního zhotovil slavný klenotník Cristoforo Foppa (známý jako Caradosso) tiáru v hodnotě 200 000 dukátů.

Papežská tiára se používala za zvláštních neliturgických okolností, především když papež přijímal klíčová rozhodnutí a užíval-li plnou moc svého úřadu náměstka Kristova, například při vyhlašování dogmat nebo výkonu jurisdikčních pravomocí, a také při slavnostních procesích do kostela. Během liturgických úkonů používal papež stejně jako biskupové mitru.

Nejstarší kardinál-jáhen při nasazování tiáry na hlavu nově zvoleného papeže pronášel následující slova: „Accipe tiaram tribus coronis ornatam, et scias te esse patrem principum et regum, rectorem orbis in terra vicarium Salvatoris nostri Jesu Christi, cui est honor et gloria in saecula saeculorum“ („Přijmi tiáru ozdobenou třemi korunami a věz, že máš být otcem knížat a králů, strážcem světa a náměstkem našeho Pána Ježíše Krista na zemi, jemuž budiž čest a sláva na věky věků“).

Tato slova jasně naznačují symbolický význam papežské koruny. Od samého počátku byla tiára spojována se znakem nejvyšší moci. Od středověku pak trojitá koruna na hlavě nástupce sv. Petra označovala jeho trojí moc nad nebem, zemí a podsvětím, případně třemi částmi světa, Evropou, Asií a Afrikou, obývanými potomky Noemových synů (Šéma, Jáfeta a Cháma). Podle ještě jiného výkladu tři koruny představují Církev trpící v Očistci, Církev bojující na zemi a Církev vítěznou v Nebi.

Můžeme se rovněž setkat s pojetím tří korun jako symbolu papežského úřadu, čili kněze, pastýře a učitele. Mohou také znamenat papežovu trojí moc: duchovní moc nad Církví, moc nad dušemi trpícími v Očistci a politickou moc nad církevním státem. Jistou zajímavostí je, že se ujal zvyk zobrazovat Boha Otce v tiáře s pěti korunami. Na druhou stranu papežové, kteří se této důstojnosti za svého života zřekli, a světci, kteří ji odmítli přijmout, byli zobrazováni s tiárou ležící u nohou.

Jak patrno, tiára, která byla po staletí znakem papežské moci, má bohatou a hlubokou symboliku. Navíc trojitá koruna odlišuje papeže od každé jiné autority a zdůrazňuje další rozměr jeho moci, tedy vládu, kterou spravuje na zemi ve jménu nejvyššího Krále. Když Pavel VI. odložil tiáru, zavedl svého druhu fenomén papeže bez tiáry. Ačkoliv tiára byla někdy vnímána jako symbol světské moci, tak její zavržení vychází podle všeho z daleko světštějších představ, podle kterých se má Církev podbízet světu nejrůznějšími planými gesty a starat se především o životní podmínky na této zemi, nikoliv o spásu nesmrtelných duší.

PDF (formát pre tlač)