Militantní demokracie se nezakecá. Přijedou do Budapešti nebo Bratislavy tanky?

Martin R. Čejka
14. októbra 2024   Politika   CZ, Komentár

V současném západním politickém světě bychom těžko hledali vyššího boha, nad něhož není, než je tzv. demokracie. Ačkoliv se jedná o stejnou utopii jako komunismus, neboť lid nikdy nevládnul a vládnout nebude, ať už přímo nebo zprostředkovaně, stejně jako nikdy na světě nezapanuje společné vlastnictví, tak se z demokracie stalo zaříkávadlo, které mají od rána do večera na ústech všichni správní politici a intelektuálové. Ba, zaklínají se jí i ti, kteří bývají těmi správnými označováni za nesprávné.

Jenomže demokracie, opět podobně jako komunismus, to nemá nikterak lehké, neboť ji neustále něco nebo někdo ohrožuje. Tu se za bukem skrývá nelítostný revanšista, tam zpoza jabloně vykukuje odporný revizionista, v podezřelých setmělých zákoutích velkoměsta se krčí reakcionář a na internetu, nebo nedej Demokracie v parlamentu, řádí prohnaný populista. Není tedy divu, že je třeba nejlepší režim na planetě Zemi, a podle všeho i ve vzdálených galaxiích, chránit a nenechat si ho nikým rozvracet.

Výrazným teoretikem, který přispěl k obraně demokracie, byl právník a politolog Karl Loewenstein. Loewenstein se narodil roku 1891 v Mnichově v poněmčené židovské rodině, dokončil studium práv na Univerzitě Ludwiga Maximiliána, následně se věnoval mezinárodnímu obchodnímu právu, a pak se zaměřil na srovnávací politologii. Když vůle německého demosu dosáhla vrcholu a vtělila se do postavy vůdce Adolfa Hitlera, opustil z pochopitelných důvodů v roce 1933 Německo a odjel do Spojených států amerických. Po skončení druhé světové války se Loewenstein chopil příležitosti pracovat jako poradce pro Spojeneckou vojenskou správu na okupovaných územích. Byl pověřen vyšetřováním známého právníka a politického teoretika Carla Schmitta, kterého nařídil v září 1945 zatknout, aniž by proti němu byla vznesena jakákoliv obvinění, a nechal zabavit také jeho sbírku knih. Loewenstein ve své zprávě uvedl, že Schmitt svými myšlenkami výrazně ovlivnil nejen německé národní socialisty, ale i totalitní a fašistická hnutí v jiných zemích. Vyšetřovací komise ovšem Schmitta nakonec očistila a v říjnu 1946 byl propuštěn na svobodu.

Loewenstein, vycházeje z vlastní osobní zkušenosti z Německa, se snažil vyřešit otázku „što dělať“, když lid demokraticky dychtí po věcech, které se s demokracií neslučují, případně ve svém smýšlení zachází tak daleko, že je ochoten dát hlas silám, jež lidovládu ohrožují či přímo popírají. Dospěl k závěru, že se demokracie musí bránit, a to nejen pasivně, ale přímo aktivně. Proto navrhl pojetí „obranyschopné demokracie“ (wehrhaften Demokratie), případně podle anglického označení (Militant Democracy) „militantní demokracie“.

Loewenstein v první části článku „Autocracy versus democracy in contemporary Europe“ (Autokracie proti demokracii v současné Evropě), který vyšel roku 1935 v časopise The American Political Science Review, píše, že „demokratická ústava se stala hlavní překážkou k zachování demokracie a nejlepším prostředkem k jejímu zničení“. Uvedený paradox spočívá v tom, že demokratické nástroje umožnily, aby se v některých zemích k moci dostaly nedemokratické síly. Podle Loewensteina „byla demokracie od počátku odsouzena k porážce, protože byla pacifistická, a nikoliv militantní“.

Podobně psal o dva roky později ve svém slavném článku „Militant Democracy and Fundamental Rights“ (Militantní demokracie a základní práva): „Úspěch fašismu vyplývá z toho, že se skvěle přizpůsobuje demokracii. Demokracie a demokratická zásada tolerance jsou využívány k jejímu zničení. Pod rouškou základních práv a právního státu může antidemokratická mašinérie růst a legálně fungovat. Vše je dáno předpokladem, že demokracie nemůže, aniž by sebe samu popřela, jakékoli skupině zakázat fungování v rámci svých svobodných institucí a využívání svobody slova, tisku, shromažďování, účasti ve volbách… Demokracie nedokážou zakázat svým nepřátelům činnost a dovolují jim využívat demokratické instituce. Až dosud demokratický fundamentalismus a právní slepota umožňovaly, aby mohli nepřátelé naší společnosti vnést do mechanismu demokracie trojského koně.“

Loewenstein podotýká, že „když fašisti beztrestně využívají demokratické instituce k získání moci, nelze z toho vinit samotnou demokracii“. Je ale třeba, aby se „poučila od svého bezohledného nepřítele a sama občas používala trochu nátlaku, který by se autokracie neváhala použít proti demokracii“. Lidově řečeno, demokracie „odcamcaď pocamcaď“. Loewenstein ospravedlňuje používání nedemokratických prostředků demokracií následovně: „Jak kdysi prohlásil Léon Blum, během války si zákonnost bere dovolenou. A právě teď je demokracie ve válečném stavu, byť se jedná o vnitřní a podzemní válku. Ústavní skrupule nám nesmějí déle bránit v omezení základních zásady demokracie, abychom právě tyto zásady ochránili. Demokraticko-liberální pořádek je dobrý jenom v normální době.“

Jenomže, jak ustavičně slyšíme ze všech stran, demokracii něco neustále něco hrozí. Potvrzují to nejen zprávy tajných služeb, ale také hlasy bdělých novinářů a uvědomělé pracující i nepracující inteligence, nemluvě o varováních z evropského Olympu. Ohrožení demokracie je v podstatě permanentní, až se zdá, že se bez svých nepřátel neobejde, podobně jako Jerry potřebuje svého Toma nebo Batman Jokera.

Z výše uvedeného je zřejmé, že podle Loewensteina proti „nepřátelům společnosti“ nepostačí pouze pasivní zákonné pojistky, ale někdy neuškodí uchýlit se k trošce toho politického násilí. Jako právník ovšem mj. navrhuje: přijetí zákonů, které by trestaly šíření ideologií zpochybňujících liberální demokracii; omezení svobody slova; omezení nebo přímo zákaz zakládání antisystémových stran; zákaz pracovat členům a přívržencům antisystémových stran ve státní správě a bezpečnostních složkách; v krajních případech odnětí občanství a nucenou emigraci aktivistů antisystémových stran.

Loewenstein kromě utilitárních důvodů k omezení demokracie pro dobro demokracie představuje i v podstatě metafyzické argumenty, z nichž vane duch Immanuela Kanta. Za prvé předpokládá, že život (ba, je to vůbec život?) v neliberálních systémech odporuje přirozené důstojnosti lidské osoby, jelikož jedinci schází nezbytná autonomie. Tedy, jinak řečeno, liberální demokracie je nezbytná, aby byl člověk plně člověkem. Za druhé považuje liberální demokracii za jakési konečné vyvrcholení dějinného procesu, přičemž zatímco předchozí systémy musely nutně upadnout, krize demokracie je v zásadě pouze dočasná. Ačkoliv lidé mohou mít proti ní sebevětší výhrady, tak by zakrátko litovali, jestliže by došlo k jejímu zániku. Čili demos neví, co činí, pokud by se snad v nějakém chvilkovém záchvatu nerozumu dožadoval konce liberální demokracie. Právě před takovýmto momentálním poblouzněním je třeba jej chránit.

Podobnou cestou jako Loewenstein se ubíral i Karl Popper, údajný milovník a propagátor „otevřené a pluralitní společnosti“, která je „otevřená“ a „pluralitní“ jen pro některé. Ten přišel s moudrem: „Neomezená tolerance musí vést k vymizení tolerance. Pokud rozšíříme neomezenou toleranci i na ty, kteří jsou netolerantní, pokud nejsme připraveni bránit tolerantní společnost před náporem netolerantních, budou pak tolerantní zničeni a tolerance s nimi.“ Z toho pak vzniklo zkrácené „Žádnou toleranci pro netoleranci“, které je tak populární u různých levicových aktivišť, abychom použili genderově neutrální formy. Popper se stal múzou George Sorose, jenž se pomocí svých nadací snaží stvořit nový, lepší, „otevřený“ svět, samozřejmě opět jen pro ty, kteří splní správná kritéria.

Problém je nasnadě: Kdo má určovat, co představuje hrozbu pro demokracii a vytyčovat meze tolerance? Jelikož nelze příliš počítat s autodenunciací nepřátel liberálně-demokratické společnosti, musí je někdo nejprve odhalovat a následně trestat. Je jasné, že tón a směr společnosti bude udávat politbyro, pochopitelně podle not Deminterny, sborového zpěvu se ujme kasta osvícených intelektuálů, výkon připadne udavačům, tajným i netajným příslušníkům policie a nezávisle nezávislým soudcům, a to vše za potlesku mediálních klakérů a zástupů užitečných idiotů, kteří také touží po kapce toho uznání nebo výjimečného pocitu, že jsou hybnou součástí dějin.

Kdo má uši k slyšení a oči k vidění, nemůže nepostřehnout, že současná liberální demokracie nabírá každým dnem na militantnosti. Známý německý politický filozof Jan-Werner Müller, kterému náramně leží na srdci osud demokracie a který se označuje za „unijního konstitučního vlastence“, už otevřeně označil Evropskou unii za „militantní demokracii“. Podle něj by měly unijní instituce přímo zasahovat do vnitřních záležitostí členských států, pokud je v nich ohrožena liberální demokracie. Evropskou unii tedy chápe jako jakousi liberálně demokratickou Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. Po vojenské „bratrské pomoci“ zatím nevolá, ale, jak praví stará lidová moudrost, s níž lze stěží polemizovat, „co není, může být“. Uvědomělých liberálně-demokratických pisatelů zvacích dopisů by se jistě našlo sdostatek.

PDF (formát pre tlač)