Živý důkaz souladu mezi vírou a vědou

Martin R. Čejka
29. mája 2025   Cirkev Spoločnosť   CZ

V (post)moderním světě vládne všeobecné přesvědčení, že přírodní vědy a víra jsou neslučitelné, nebo snad přesněji, že první poznává objektivní pravdu, kdežto druhé je pouze projevem osobních dojmů a citů. S takovým pohledem se můžeme setkat nejen mezi nevěřícími, ale kupodivu i v řadách těch, kteří se označují za katolíky. Výše uvedené tvrzení by bylo pravdivé, kdybychom víru chápali v modernistickém pojetí jako náboženský cit vyvěrající z nitra jednotlivce.

V tradičním chápání si ovšem víra a přírodní vědy nemohou odporovat, jelikož obojí se týká pravdy, byť třebas z různých úhlů pohledu, přičemž nemůže být jiná pravda „vědecká“ a odlišná pravda „náboženská“. Předmětem poznání v případě víry je pravda, kterou nám zjevuje Bůh prostřednictvím svých poslů, a zejména skrze svého Syna Ježíše Krista, zatímco ve vědě je nám zjevována prostřednictvím přírody. V obou případech hraje svou roli rozum, v prvním poznává zjevené pravdy, ve druhém odkrývá pravdy zapsané ve stvoření.

Mezi víru a vědou tedy nemůže existovat rozpor. Pokud pozorujeme zdánlivý nesoulad, pak je to dáno buďto nedokonalým poznáním na straně vědy (chybou při zkoumání jevů; mylným závěrem vyvozeným z pozorovaných skutečností; omezenými možnostmi atp.), případně scházející pokorou, kdy je nějaká teorie vydávána za konečně platnou pravdu, nebo vadou na straně druhé, tedy mylným výkladem předmětu a obsahu víry (viz fideismus; protestantský fundamentalismus atd.).

Svého druhu důkazem souladu víry a přírodních věd jsou hluboce věřící katoličtí vědci, pro které nejenže ani jedna z oblastí nepředstavovala překážku pro druhou, ale přímo naopak, obě se dokonale doplňovaly. S úžasem doprovázejícím odkrývání tajů stvořeného řádu rostla jejich úcta ke Stvořiteli všech věcí a víra dávala hlubší smysl objevům ve světě přírody.

Jedním z takových „důkazů“ byl Angelo Secchi, jeden z největších vědců devatenáctého století a zároveň jezuitský kněz. Narodil se 29. června 1818 ve starobylém městě Reggio Emilia, hlavním městě stejnojmenné italské provincie. Jeho otec byl tesař. Matka se vyznačovala mimořádně praktickým přístupem k životu a chtěla, aby se její děti toho co nejvíce naučily. A tak se malý Angelo musel kromě jiného učit šít a spravovat punčochy. Velký učenec později pro pobavení rád vyprávěl nejrůznější historky ze svého dětství.

Matka byla nejen praktická, ale vyznačovala se rovněž velkou zbožností, proto se starostlivě věnovala výchově svého nejmladšího syna i v tomto ohledu. Její úsilí dopadlo na dobrou půdu a přineslo ušlechtilé ovoce. Už od nejranějšího mládí byly u Secchiho patrné mimořádné sklony ke zbožnosti, které doprovázela touha po poznání nadpřirozených věcí.

Boží bázeň a čistota srdce pro něj znamenaly více než studijní úspěchy, třebaže patřil k nejlepším studentům. Vysoce si cenil svého nadání, které považoval za nezasloužený Boží dar. S tímto darem je ovšem třeba (spolu)pracovat, a to především v duchovní oblasti. Jak v roce 1862 napsal svému profesorovi Piancianimu: „Dědičné statky a přirozené schopnosti zůstávají k ničemu, chybí-li jim kultura vzdělání a krása ctnosti. Bez nich často dokonce škodí těm, jimž je Prozřetelnost darovala.“

Secchi začal studium na jezuitském gymnáziu ve svém rodném městě. Zde si zamiloval klasickou antickou literaturu, zejména Horatia a Vergilia, které dokázal bez obtíží citovat zpaměti, a to dokonce celá díla. To se později projevilo i tím, že svá pojednání často prokládal větami z římských básníků. Secchiho praktická a vynalézavá mysl se projevila už na gymnáziu, když k údivu ostatních dokázal sestavit a uvést do chodu model nově vynalezeného Morseova telegrafu.

Patnáctiletý Angelo se rozhodl jít za hlasem povolání a 3. listopadu 1833 vstoupil do jezuitského noviciátu, kde se zoceloval v sebezáporu a cvičil v pokoře, díky čemuž později dokázal odolat vábení a lichotkám světa. Po dvouletém noviciátu v římské koleji dokončil s vynikajícími výsledky humanitní studia, po nichž pro něj začala nová, vědecká dráha. Dobře si však uvědomoval, jak je pro studium přírody nezbytné důkladné filozofické vzdělání. Bez logického myšlení a vyvození patřičných závěrů z jednotlivých jevů je přírodovědná práce odkázána na dohady. Jak bylo v jezuitském řádu zvykem, věnoval se Angelo tři roky studiu filozofie. To je ostatně patrné z jeho vědeckých prací, kde se předkládané důkazy vyznačují železnou logikou a odkrývané souvislosti jednotlivých jevů svědčí o hlubším a všestranném pohledu.

Podle jezuitského studijního plánu měli všichni studenti kromě filozofie znát také matematiku, fyziku, chemii a astronomii. Právě matematika a zejména astronomie přirostly Secchimu obzvláště k srdci. Vědecký zápal mladého Angela zpozorovali i dva profesoři, již zmíněný fyzik a jezuita Giovanni Battista Pianciani a slavný astronom a jezuita Francesco de Vico. Na prvního z nich Angelo Secchi později vzpomínal: „Byl pro nás vzorem vynikající čistoty a náboženského života a především nám zanechal úžasný příklad hrdinské obětavosti srdce, když ve vyhnanství… povzbuzoval a utěšoval své spolubratry.“

Vyhnanství, o němž Angelo Sacchi psal, čekalo Secchiho hned na začátku jeho kněžské cesty. 12. září 1847 byl Angelo Secchi v Římě vysvěcen na kněze a o rok později vypukla v městě revoluce. Její vůdce zednář Giuseppe Mazzini už v říjnu 1846 napsal tajným společnostem: „Duchovní moc ztělesňují jezuité. Nenávist, kterou vzbuzuje už samo toto jméno, by se měla stát pro socialisty silou. Využijte této síly!“ Římem zněly výzvy revolucionářů: „Smrt jezuitům!“, a proto se členové tovaryšstva rozhodli opustit v březnu 1848 město. P. Secchi se nejprve uchýlil do Anglie, kde se setkal s astronomem a jezuitou Alfredem Weldem, ředitelem Stonyhurstské observatoře, který v něm ještě více roznítil zápal pro astronomii. Později odešel do Ameriky, kde přednášel na Georgetownské univerzitě a seznámil se s ředitelem Námořní observatoře Spojených států oceánografem Matthewem Maurym.

Do Říma se vrátil v roce 1850, kdy francouzská vojska učinila přítrž řádění italských revolucionářů. Na předchozí doporučení již zesnulého profesora de Vica († 1848) se ve svých dvaatřiceti letech stal vedoucím římské observatoře. Jelikož stav observatoře byl po dlouhých letech zcela nevyhovující, rozhodl P. Secchi přemístit v roce 1853 observatoř do nového objektu na střeše kostela sv. Ignáce z Loyoly. Zde působil jako ředitel až do své smrti 26. února 1878.

Nezabránilo mu v tom ani Risorgimento, kdy Italské království dobylo zbytky Církevního státu a Řím se stal hlavním městem sjednocené Itálie. V roce 1873 byla jezuitská kolej prohlášena za majetek italské vlády. Když se vláda rozhodla převzít i observatoř, P. Secchi důrazně protestoval a hrozil, že odejde do ciziny. Nebyla to planá hrozba, jelikož jako významný a proslulý odborník měl řadu nabídek ze zahraničních observatoří. Vláda mu nabízela úřad senátora a funkci ředitele všech italských observatoří, ale P. Angelo Secchi se nenechal zlomit, odmítl složit přísahu věrnosti království a zůstal oddaným papeži. Nakonec vláda svoje snahy vzdala a P. Secchi dále pokračoval jako ředitel římské observatoře. Když se papež Pius IX., který se sám blížil smrti, dozvěděl o zhoršujícím se zdravotním stavu P. Angela Secchiho, jehož nazýval svým synem, prohlásil: „To je opravdový řeholník, skutečný jezuita, tak učený, a tak pokorný!“ Nakonec papež odešel na věčnost o devatenáct dní dříve než „jeho syn“.

Vědecký odkaz zbožného a pokorného jezuity je nepřehlédnutelný. Vynalezl sluneční a hvězdný spektrograf a telespektroskop. Jako první změřil spektrum Uranu a Neptunu, roku 1868 pak vytvořil první spektrální klasifikaci hvězd. Vynalezl automatický záznamník denního průběhu tlaku, teploty, deště, směru větru a relativní vlhkosti. Vynalezl také tzv. Secchiho desku na měření průhlednosti vody. Při fotografování zatmění Slunce v roce 1860 prokázal, že koróna a protuberance při zatmění Slunce jsou vlastní projevy Slunce. Objevil tři komety, včetně té, která nese jeho jméno. Revidoval katalog dvojhvězd Friedricha Georga Wilhelma von Struveho. Podrobně zmapoval Koperníkův kráter na Měsíci. Jako první popsal „kanály“ na povrchu Marsu. Objevil solární spikule…

Můžeme dodat, že byl živým důkazem souladu mezi vírou a vědou, neboť jako vědec odkrýval ve stvoření slávu, moc a dobrotu toho, v nějž neochvějně věřil.

PDF (formát pre tlač)