Modernistická interpretace znamení času mlčí o podstatném

Roman Cardal
14. novembra 2023   Spoločnosť   CZ, Filozofia

predchádzajúca časť:
Synodální mlhy aneb Bohu stačí obyčejná děvka

***

Plná pravda před námi nebo za námi?

V minulém příspěvku jsme se zmínili o tom, jak významnou roli hrají u nadšených podporovatelů synodality odkazy k tzv. znamením času. Jelikož se jedná o jeden z klíčových pojmů, s nimiž si lidé chtiví zásadních reforem rádi pohrávají, věnujeme mu ještě několik úvah.

Jeho převládající současné užívání je zarámováno progresistickým kontextem. Jakmile dnešní reformátor obrat znamení času vysloví, většinou má na mysli dějinný popud k překonání nějaké Církví tradičně zastávané pozice. V jeho očích jde vývoj nezadržitelně kupředu a proto je principiálně neudržitelná každá snaha o konzervaci stanovisek, jež byla vlastní předcházejícím generacím věřících. Čas prostě velí směřovat vpřed a opouštět vše, na čem lpí stigma již uplynulé minulosti.

Progresivní euforie je u mnohých lidí tak silná, že jim znemožňuje racionální reflexi nad jejich pokrokovým krédem. Kdyby vzali v potaz některé závažné texty Nového Zákona, museli by se přinejmenším zamyslet, zda ve své víře nenajeli na nesprávnou kolej. Jedním z takových textů je pasáž z 2 Listu sv. apoštola Pavla Timotejovi. Na příslušném místě čteme známé řádky: „Přijde totiž doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši, odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím.“ (2Tim 4,3)

Na těchto slovech je na první pohled patrné, že nijak neladí s optimismem progresistů. Vůbec se v nich nemluví o pokroku v poznávání spásné pravdy o člověku a Bohu, nýbrž naopak o odvrácení se od ní. To znamená, že podle uvedeného zdroje nebude v určitém okamžiku dějin plná a zdravá pravda čekat až na své budoucí pochopení, nýbrž naopak zůstane ležet opuštěna v odmítané minulosti. Je otázkou, zda se právě nyní v takovém momentě dějin nenacházíme.

Abychom se v této věci dokázali lépe zorientovat, je dobré nepřehlédnout , že se v textu mluví i o motivu, proč k dané situaci dojde. Lidé se budou rozhodovat podle vlastních choutek. Co to znamená? Především to, že nebudou podřizovat své myšlení a jednání racionálním kriteriím, nýbrž převládnou v nich emoce a touhy. Kdyby byla lidská přirozenost neporušená, nemusel by to být až tak velký problém, protože pak by naše emoce byly v souladu s objektivním stavem věcí. Z víry i z vlastní zkušenosti jsme však zpraveni, že tomu tak není. Jsme schopni nalézat zalíbení v tom, co je objektivně špatné a naopak nenávidět to, co je objektivně dobré. Takže orientovat se v životně relevantních otázkách podle emocí není zrovna moudrý postoj. Vystavujeme se tím nebezpečí, že nepříjemnou pravdu zaměníme za příjemnou lež.

Láska nad pravdou

Pro progresisty je uvedený text docela velkým kamenem úrazu. Dokážeme si snadno představit, co by se stalo, kdyby některá stránka Písma obsahovala třeba následné sdělení: „Přijde totiž doba, kdy lidé nesnesou žádné nové učení, nahromadí si učitele, kteří se drží prastaré tradice… odvrátí sluch od hlasatelů nových Božích poselství a obrátí se do minulosti.“ Byli bychom jím bombardováni stále dokola až do omrzení. Nic podobného ale v textech Písma nenacházíme. Kromě toho k symptomům moderní doby patří i to, že nadmíru zdůrazňuje úlohu emocí v lidském životě, což souvisí s jejich striktně individuální povahou. Racionální pravdy jsou nad-individuální, obecné, kdežto emoce jsou hnutími vycházejícími z jedinečného vnitřního rozpoložení jednoho každého člověka. Jsou mu tedy – alespoň podle interpretace modernistů – mnohem bližší, než nad-osobní a ne-osobní obecné pravdy.

Jakmile tyto emoce v lidském nitru zbytní přes určitou míru, stanou se doslova směro-datnými. Udávají směr, jímž se náš život ubírá. V minulosti by byl takový životní postoj hodnocen jako nepatřičný, dnes je předkládán jako vzorový. Mluvíme-li tedy o znameních času, můžeme v tom jedno z nich rozpoznat. Rozum je zastánci progresivního přístupu považován za represivní instanci, která brání plnému (tj. i emocionálnímu) rozvoji člověka. Jestliže se někdo například zamiluje do vdané ženy, rozum mu říká, že svou emoci musí dostat pod kontrolu a nepodvolovat se jejímu tlaku, protože zákon přikazuje: nepožádáš manželky bližního svého. O vzplanutí citu k protějšku stejného pohlaví ani nemluvě. Progresista v tom spatřuje nehumánní opatření, které nebere ohled na emoční život člověka. Lásce se prostě poroučet nedá a kdo se o to pokusí, přivodí si neurózu. Řešení je nasnadě: odstraňme rigidní přikázání a mějme se rádi podle spontánních hnutí našich srdcí. Výsledkem bude méně dogmatismu a více mezilidské blízkosti. Tak se o tom můžeme dočíst v modernisticky laděných spisech. Realita, která se takovými osvícenými pravidly řídí, vypadá nicméně poněkud jinak. Dosti jasně vypovídá o tom, že emoce osvobozené z pout přirozeného zákona lidem štěstí sice slibuje, ale fakticky ho nepřináší.

Pokrok do pekel a odhalení agenta

S tím souvisí nezbytnost lepšího uvědomění si toho, co vlastně sousloví znamení času obnáší. Označuje něco na pomezí jasného poznání a pouhého tušení. Chce vést k poznání, k nahlédnutí určité pravdy, která se v jistém okamžiku dějin zpřístupňuje lidským myslím, ale zároveň ji stále ponechává v jakémsi těžko průhledném oparu. Kdo se o její zachycení snaží, vidí spíše jen její obrysy, ne její úplnou podobu. Proto by se o znameních času mělo mluvit s velkou obezřetností. Pokud na jejich výklad získají výlučný monopol modernisté, dojde k fatálnímu přehlížení jeho jednoho velmi důležitého aspektu.

Svatý Pavel se zmiňuje o mysteriu iniquitatis, o tajemství zla, které v dějinách lidstva roste souběžně s dobrem. Je nezbytné si všimnout, že je zde zlo spojeno s tajemstvím, tedy s tím, co je těžko proniknutelné a pochopitelné. Původ i vlastní povaha zla jsou pro nás nesnadno poznatelné, protože jde vposledku o hluboce iracionální záležitost. Zlo navíc maskuje svoji povahu tak, že se prezentuje jako dobro, zlé bytosti vystupují jako andělé světla. Shakespearovy verše jsou v této věci stále aktuální: „Když temné síly svádějí nás k pádu, často si berou pravdu na pomoc. Získají si nás poctivostí v malém, a když jde o vše, přerazí nám vaz.“

Právě tento aspekt celé věci je navýsost naléhavý. Zdá se, že ho modernisté příliš neberou v úvahu. Bez jakéhokoliv odporu si osvojují hodnotící kriteria, která jsou právě v módě a jsou doporučována jako nejzralejší plod posledního vývoje. Jenže ke strategii zla patří i to, že se umí skrývat za velmi hezky vypadajícím módním převlekem. Politicky korektní jazyk je toho jedním z dokladů. Na další příklady můžeme narazit v politické oblasti. Pokrokoví myslitelé v Církvi přesvědčují věřící (nezřídka dokonce i v kázáních během mší!), že určité politické postoje představují dobro a jiné politické postoje představují zlo.

Skutečnost je většinou ale taková, že žádnou jednoznačnou linii mezi dobrem a zlem nelze mezi jednotlivými politickými uskupeními a jimi zastávanými názory vést. Stejně tak je tomu i v otázce hodnocení naší příslušnosti k Východu či k Západu. Tento problém lze diskutovat z různých hledisek, což již samo o sobě znamená, že na něj žádná naprosto jednoznačná odpověď neexistuje. Dnes je však progresisty a modernisty každý, kdo upozorní na zkaženost současného Západu a na problematičnost naší zapojenosti do jeho zkorumpovaných struktur, osočen jako agent Moskvy.

To nám dává na závěr vzácnou příležitost k jednomu fantastickému odhalení. Jen málokdo to ví – ale je třeba to už konečně otevřeně prozradit –, že slavný spisovatel a katolický apologeta G. K. Chesterton byl zaprodaným agentem Moskvy. Kdo tomu nevěří, ať si pozorně přečte řádky, které pochází z jeho pera. Je dobré je uvést, neboť i v nich se mluví o znamení časů:

„Největší kacířství a katastrofa lidstva, které nás čekají, bude útok na morálku, a především soustavný útok na sexuální morálku. Ani papež, ani puritáni… tenhle útok nezastaví. Pochází totiž z živé a jásající energie blahobytných, kteří si konečně chtějí užít. Kořeny této neřesti jsou hluboké jako příroda sama, která se chlubí květem žádosti těla i oka. Kdo tohle nevnímá, nevidí znamení časů. Obludné reklamy v ulicích už nyní ukazují na novou nirvánu. Šílenstvím zítřka nebude Moskva, ale především Manhattan.“

PDF (formát pre tlač)