Nebojte se stáří, to se jenom blíží smrt

Martin R. Čejka
6. mája 2025   Spoločnosť   CZ

„Stáří je v životě totéž jako v dramatu poslední jednání, při němž nesmíme připustit, aby nás zmohla únava.“
Marcus Tullius Cicero

Každý, komu bude dáno dožít se stáří, se bude muset s tímto věkem nějak vypořádat: může tuto neodvratnou skutečnost odmítnout a předstírat, že je stále mlád; může si začít zoufat, či dokonce, nedej Bůh, svůj život vlastní rukou ukončit; může běh věcí přijmout takový, jaký je, a snažit se najít smysl stáří, aby se pro něho, navzdory těžkostem, jež s tímto věkem nedílně souvisejí, stalo přínosem.

Všechny tyto postoje nacházíme i v dílech starověku. Ovidius dává najevo svůj vztah ke stáří, které navíc tráví ve vyhnanství, v Žalozpěvech. A Juvenalis zas popisuje stáří ve svých Satirách jako odporné období a nešetří posměchem vůči jeho slabostem. Oba pohledy, často smíšené, v antice převládaly. Nicméně najdeme i světlé výjimky, jakými jsou Seneca a především Cicero. Oba se těšili u křesťanských myslitelů velké úctě a byli řazeni mezi „ctnostné pohany“. Seneca se otázkou stáří zaobíral ve svých Listech Luciliovi a Cicero jí dokonce věnoval celé pojednání Cato starší o stáří, které sepsal ve věku dvaašedesáti let, rok před svou smrtí. Jak první, tak i druhý dokazují, že se stáří může stát skutečně požehnaným věkem. Nicméně nacházíme mezi nimi jeden, z morálního hlediska podstatný rozdíl, který činí Cicerona křesťanskému myšlení mnohem bližším. Seneca totiž obhajuje sebevraždu, pokud člověk již není schopen čerpat z dobrodiní stáří nebo se stane pro své okolí přílišnou zátěží. Cicero je však toho názoru, že se „starci nemají nedočkavě domáhat toho krátkého zbytečku života, ani jej nemají bez příčiny opouštět. Pýthagorás zakazuje člověku opustit strážní stanoviště jeho života bez rozkazu vrchního velitele, to jest boha.

O Ciceronově výjimečnosti napsal francouzský historik Georges Minois, který se mj. zaměřuje na „dějiny mentality“, následující: „Ciceronovo De senectute („O stáří“), jediné latinské dílo věnované výhradně stáří, je ve svých závěrech nanejvýš pozoruhodné. Je s podivem, že římská civilizace, která byla ke stáří tak nelítostná, mohla zplodit tuto pozoruhodnou a v mnoha ohledech jedinečnou obranu stáří.“

Ciceronovo pojednání je natolik dobře napsáno, že nejeden holobrádek začne po jeho přečtení nedočkavě vyhlížet první šediny. Nicméně… k tomu, aby se stalo stáří oním požehnaným věkem, je nutné splnit dvě podmínky: prožít si předchozí životní období a snažit se z nich poučit, aby člověk měl z čeho čerpat; a doslova filozofovat, tedy milovat moudrost.

Cicero (ústy Catona staršího) na adresu lidí, kteří si stěžují, že si příchod stáří představovali jinak, poznamenává: „Kdo je nutil, aby si myslili něco, co neodpovídá pravdě? (…) Hlupáci připisují stáří své chyby, svou vinu.“ A podává svůj návod: „Moje moudrost spočívá v tom, že se dám vést přírodou jako nejlepší vůdkyní… Není pravděpodobné, že by příroda ostatní části lidského života rozdělila dobře a poslední jednání odbyla jako špatný dramatik.“ Cicero ještě na jiných místech naznačuje, že se jedná o přirozený běh věcí a vzpouzet se mu je pošetilé.

Na námitku „to se ti to mluví“, čili že stáří se snáší dobře, pokud je člověk slavný a bohatý, Cicero přiznává: „V tísnivé chudobě nemůže být stáří lehké ani pro mudrce.“ Ovšem: „Pro nemoudrého nemůže nebýt tíživé ani v nadbytku.“ A hovoří o „nejvhodnějších zbraních stáří“, za něž označuje „svobodná umění“ (obecněji můžeme říci hledání poznání) a „cvičení ve ctnostech“, neboť „kdo se v nich cvičil v každém věku, tomu po dlouhém a bohatém životě přinesou podivuhodné plody, nejen proto, že ho nikdy neopustí, ani v té nejposlednější chvíli života (i když tohle je nejdůležitější), ale také proto, že vědomí dobře (tj. ctnostně) prožitého života a vzpomínka na mnoho dobrých skutků je velmi příjemná.“

Následně se Cicero vypořádává i s dalšími výhradami, přičemž jeho odpovědi neztrácejí nic na aktuálnosti.

Stáří odvádí od veřejné činnosti

Cicero poukazuje, že tato aktivistická výtka přehlíží duševní schopnosti člověka. „Což není žádná veřejná činnost příslušející stáří, která by mohla být vykonávána duchem, i kdyby bylo tělo slabé?“ A dodává, že stáří je v jistých ohledech dokonce zvýhodněno: „Kdo tvrdí, že se staří nemohou zabývat veřejnými záležitostmi, říká něco neopodstatněného a počíná si podobně, jako kdyby někdo prohlašoval, že kormidelník při plavbě nic nedělá, protože někteří šplhají na stožáry, jiní probíhají chodbičkami mezi lavicemi veslařů, další vylévají vodu z podpalubí, kdežto on drží kormidlo a klidně si sedí na zádi; on sice nedělá to, co dělají mladí námořníci, avšak dělá něco mnohem důležitějšího a lepšího. Při velkých výkonech nezáleží na tělesné síle, obratnosti nebo rychlosti, ale na rozvaze, vážnosti a správných názorech, a to jsou přednosti, o které stáří nejen není ochuzováno, ale které mu dokonce přibývají.“ Tato slova zajisté neplatí jenom o politicích, ale můžeme je vztáhnout také na staré kněze nebo v jistém smyslu i prarodiče. Proti současnému kultu mládí, který našel své místo i v Církvi, Cicero říká: „Nerozvážnost je zřejmě chybou „kvetoucího“ mládí, prozíravost předností pokročilého stáří.“

Staří lidé jsou druhým na obtíž

Cicero píše, že tomu tak není, pokud mohou mladším něco dát. Nejde o majetek a peníze, nýbrž „rady, které je vedou k hledání ctností“. My křesťané navíc víme, že toto obohacení nemusí být jen slovem, ale také životním příkladem. A dokonce i tehdy, když je starý člověk nemohoucí a péče o něj snad představuje pro okolí jistou „obtíž“, nesmíme zapomínat, že nám tím Bůh nabízí další školu ctností, v níž můžeme získat přebohaté zásluhy.

Stáří oslabuje tělo

Starověký filozof pravdivost této námitky pochopitelně nepopírá, ale vykazuje ji do patřičných mezí. Sám za sebe říká: „A já věru teď netoužím po síle mladíka, tak jako jsem v mládí netoužil mít sílu býka nebo slona. Sluší se užívat toho, co je, a ať děláš cokoli, máš to dělat podle svých sil. Může něco vyvolat větší opovržení než slova Milóna z Krotónu? Když byl stár a díval se jednou, jak cvičí atleti na hřišti, podíval se prý na své paže a zvolal se slzami v očích: „Bohužel tyto paže jsou už mrtvé!“ Zdaleka ne tak tvé paže jako ty sám, ty jeden mluvko! Tvá síla se nikdy nezakládala na tobě samém, ale jen na tvé silné hrudi a na tvých pažích.“ Svým mladým přátelům vzkazuje: „Mohlo by se mi namítnout, že nemám tolik sil, kolik má každý z vás. Ale vy zase nemáte tolik sil jako setník Titus Pontius. Je snad proto významnější než vy?“ Cicero se zde opět odvolává na přirozený běh věcí: „Zkrátka a dobře, používej tento dar přírody, dokud tu je, a nesháněj se po něm, když je pryč… Život má pevně stanovený průběh, v přírodě je jen jediná cesta, a ta je přímá, a každé období života má své zvláštní rysy, takže je něco přirozeného i v slabosti chlapců i v prudkosti mladíků i ve vážnosti věku už usedlého i ve vyzrálosti stáří. Všechno musí být užito ve svůj čas.“

Neznamená to však nějakou naprostou odevzdanost osudu, neboť, jak píše Cicero, „stáří je nutno klást odpor a jeho nedostatky vynahrazovat pílí. Je třeba bojovat proti stáří jako proti nemoci, hledět si zdraví, cvičit, ale s mírou, jíst a pít jen tolik, aby se síly obnovily, ne aby se ničily. Je však nutno posilovat nejen tělo, ale ještě mnohem víc rozum a ducha, neboť i jim hrozí, že uhasnou stářím, nenaleješ-li do nich olej jako do lampy.“

Stáří postrádá smyslné rozkoše

V dnešní době, plné reklam na nejrůznější přípravky, které mají zachránit uvadající mužnost, musejí následující Ciceronova slova vzbudit „pohoršení“. Filozof totiž s výtkou nepolemizuje, ale obrací ji ve stoickém duchu v dobrodiní: „Jak znamenitý dar nám tu tento věk poskytuje, jestliže s nás snímá to, co je na mládí nejhorší chybou!“ Jak vysvětluje: „Dychtivé vášně, které ženou člověka, aby je ukojil, jsou slepé a nezkrotné. To je pramen vlastizrady, státních převratů, tajného jednání s nepřítelem… Znásilnění, cizoložství a všechny hanebnosti toho druhu nejsou vyvolány žádnými jinými svody než svody smyslnosti. Přirozenost nebo nějaký bůh nedali člověku nic skvělejšího než rozum a nic není tomuto božskému údělu nepřátelštější než smyslnost.“

I když Cicero vzhledem k lidské slabosti připouští, že se ani stáří občas neobejde bez jistých smyslových rozkoší (místo nekonečných hostin si „může pochutnat na střídmém pohoštění“), tak hlavní klad onoho věku spatřuje v tom, že dává čas a klid na „rozkoš duševní“, kdy se člověk „každý den učí mnoho nového“. Navíc jako příjemnou relaxaci doporučuje zahradničení, v jeho případě pěstování vinné révy.

Staří lidé jsou mrzutí, úzkostliví, popudliví a svéhlaví

Cicero přiznává, že na tom něco je, a navíc dodává: „A když budeme hledat, tedy i lakomí.“ Považuje to však v první řadě za „chyby povahy, ne stáří“. Podotýká, že vyjmenované chyby mají určitou, byť neodůvodněnou omluvu v pocitu starých lidí, „že je ostatní přehlížejí, že jimi ostatní pohrdají, že se jim vysmívají. Kromě toho se člověka tělesně slabého každá urážka bolestně dotýká“. Platí ovšem: „Každé víno stářím nezkysne, a stejně nezkysne stářím každá povaha.“ Filozof schvaluje přísnost, „avšak umírněnou, tak jako všechno ostatní“, avšak se zatrpklostí, jak píše, „nesouhlasím nikdy“. Poznámka k lakotě nás již uvádí do posledních Ciceronových úvah: „Nechápu, jaký cíl sleduje stařecká lakota. Cožpak může být něco nesmyslnějšího než shánět tím víc peněz na cestu, čím kratší kus cesty zbývá?“

Stáří nemá ke smrti daleko

Závěrečná část pojednání je krásnou, byť pohanskou útěchou ohledně smrti. Cicero upozorňuje, že smrt každému „visí nad hlavou“ a není důvod kvůli ní obviňovat stáří. Pokud mladý člověk doufá, že bude žít dlouho, „doufá nemoudře. Vždyť co je pošetilejší než věc nejistou považovat za jistou?“ Na námitku, že starý člověk už ani doufat nemůže, filozof vtipně odpovídá, že ani doufat nemusí, „protože už dosáhl to, v co onen (mladý) doufá“.

Dále se pozastavuje nad tím, co vlastně u člověka znamená „dlouho“. Uvádí, že jemu „se nezdá dlouhé nic, co má nějaký konec“. Hlavní je to, „čeho jsi dosáhl svou ctností a správným jednáním… Vždyť ani herec nemusí být na jevišti až do konce hry, aby se líbil, jen když si získá pochvalu v tom jednání, ve kterém vystoupil.“ Jelikož se děje podle přírody, že staří lidé umírají, je to dobré, „je to, jako když oheň dohoří a hasne sám od sebe“. V tomto ohledu jsou mladí lidé v nevýhodě, neboť jejich případná smrt je, jako „když je plamen uhašen proudem vody“.

Cicero odpovídá na (neo)pohanský strach ze smrti: „Jestliže smrt zabíjí duši, je třeba nebrat na ni vůbec ohled; jestliže odvádí duši někam, kde bude trvat věčně, pak je třeba dokonce si ji přát. Nic třetího přece nelze najít.“ A připojuje svoje vyznání: „Nevidím důvod, proč bych se neměl odvážit říci vám, co já si myslím o smrti. Jsem přesvědčen, že je v tomto ohledu můj zrak bystřejší, čím k ní mám blíž. Já věřím, Scipione a Laelie, že vaši otcové, slavní muži, mí nejlepší přátelé, žijí, a to takovým způsobem, který jediný si tento název zaslouží.“ Cicero uvádí, že ho k této víře přivedlo „nejen vlastní bádání řízené rozumem, ale i proslavenost a autorita velkých myslitelů“, kteří smýšleli stejně. Jen „někteří méně významní filozofové“ se domnívají, že člověk nebude po smrti nic vnímat.

Zakončeme větami, z nichž pochopíme, proč byl Cicero křesťanským myslitelům tak blízký a proč se nanejvýš oprávněně může honosit titulem „ctnostného pohana“:

„Nechci naříkat na život, jak to často činili mnozí učení lidé, ani mě nemrzí, že jsem žil, protože jsem žil tak, že věřím, že jsem nepřišel na svět zbytečně, a odcházím ze života jako z místa, kde jsem byl na návštěvě, ne jako z domova.“

PDF (formát pre tlač)