Hlubší smysl sloužení mše směrem k východu

Martin R. Čejka
3. februára 2026   Cirkev   CZ, Liturgia

Díváme-li se na dějiny křesťanského oltáře, povšimneme si jisté podobnosti s dobou starozákonní, kdy vše směřuje od jakéhosi provizoria k co nejdokonalejší podobě. Všeobecně se má za to, že první křesťané sloužili mši sv. na dřevěných oltářích. Jediný zachovalý exemplář takového oltáře z dávných dob, na kterém měl sloužit mši také sv. Petr, se nachází nad hlavním oltářem Baziliky sv. Jana v Lateráně.

Je třeba mít na paměti, že křesťané v oněch časech žili svým způsobem v bojových podmínkách. Hned od počátku čelili nenávisti a pronásledování ze strany židů a záhy je čekal i útlak od římských úřadů. Za těchto okolností nebylo pochopitelně možné stavět trvalé chrámy a biskupové a kněží museli vykazovat větší schopnost, jak bychom dnes řekli, mobility, tj. měnit místo svého působení, což bylo dáno nejen pronásledováním, ale také, a především, šířením evangelia. Z těchto důvodů se mohl dřevěný oltář jevit i jako mnohem praktičtější.

Zároveň s tím však křesťané dokonce v prvním století sloužili občas mši sv. na hrobech mučedníků, a tato praxe se stávala od první čtvrtiny druhého století stále běžnější. Hroby v katakombách tak podle všeho byly prvními kamennými křesťanskými oltáři odkazujícími na slova Knihy zjevení: „Uzřel jsem pod oltářem duše těch, kteří byli usmrceni pro slovo Boží a pro svědectví, které svědčili.“ (Zjv 6,9)

Vše se ovšem pozvolna rozvíjelo k podobě kamenného oltáře. O tom, že takovéto oltáře byly používány ve čtvrtém století, ale snad i dříve, svědčí sv. Řehoř z Nyssy (cca 335 – 394), když praví: „Tento oltář, u něhož stojíme, je z přirozenosti pouze obyčejným kamenem, ničím se nelišícím od jiných kamenů, ze kterých jsou vystavěny naše zdi a které krášlí naše chodníky; ale poté, co je posvěcen a zasvěcen službě Bohu, stává se z něj svatý stůl, neposkvrněný oltář.“ Sv. Jan Zlatoústý (349 – 407) pak ve svém kázání posluchače upozorňoval, že „tento oltář je podivuhodný s ohledem na oběť na něm skládanou… je to z přirozenosti kámen, ale stává se svatým, jelikož přijímá tělo Kristovo“.

První nařízení proti dřevěným oltářům pochází z roku 517, kdy Synoda v Epaone v Burgundském království zakázala svěcení veškerých oltářů, které nejsou kamenné. Dřevěné oltáře byly postupně vytlačovány kamennými. Karel Veliký (742 – 814) ve svých Kapitulářích ještě uvádí zákaz sloužení mše sv. na jiném než kamenném oltáři posvěceném biskupem, ale v devátém století se už na západě Evropy s dřevěnými oltáři nesetkáme.

Sv. Tomáš Akvinský zanedlouho na námitku, že se „zdá být nevhodně zachováváno v Církvi, že se dělá oltář pouze z kamenů“, uvede nejprve důvody symbolické, a následně i praktické: „To pak přísluší i významu této svátosti: jednak proto, že oltář znamená Krista, praví se totiž, „skála pak byl Kristus“ (1 Kor 10); jednak také proto, že tělo Kristovo bylo uloženo do hrobu kamenného. Přísluší také pro užívání svátosti: kámen je totiž i pevný, i snadno se všude nalezne.“ (ST III, q. 83, a. 3 ad 5.)

Stejně jako má materiál oltáře symbolický význam, tak má symbolický význam i jeho poloha, směřování či přesněji postavení toho, jenž u něj slouží mši sv.

Pán Ježíš Kristus a jeho evangelium byli obrazně přirovnáváni ke slunci a světlu. Předpověď budoucích věcí nacházíme u proroka Malachiáše, který píše: „Ale vám, bojícím se jména mého (Hospodinova), vzejde slunce spravedlnosti, a zdraví bude mít na svých křídlech, i vyjdete a poskakovati budete jako telata z chléva“ (Mal 4,2). Otec sv. Jana Křtitele, Zachariáš, naplněn Duchem Svatým prorokuje v souvislosti s Kristovým příchodem, že „milostivě shlédl na nás Vycházející z výsosti, aby osvítil ty, kteří jsou ve tmě a ve stínu smrti“ (Lk 1,78). Řecký text na tomto místě užívá slova anatole, tj. „východ, východ slunce“. Sv. Jan hned zkraje svého evangelia označuje Krista za „Světlo“ a později to potvrzuje i jeho vlastními slovy: „Já jsem světlo světa; kdo mne následuje, nechodí ve tmě, nýbrž bude míti světlo života“ (Jn 8,12). Následně sv. Jan ve svém Zjevení popisuje působivými slovy obraz Krista, který „držel v své pravici sedm hvězd. Z jeho úst vycházel ostrý meč a jeho obličej zářil, jako když slunce svítí v plné své záři“ (Zjv 1,16). Sv. Matouš líčí Kristovu tvář při proměnění na hoře, že se „skvěla jako slunce“.

Křesťané se proto se vší pravděpodobností již od samého počátku modlili s tváří obrácenou k východu, tedy místu, kde vychází slunce. Tertullianus (cca 160 – cca 220) dokonce píše, že někteří pohané považovali křesťany za uctívače slunce, přičemž „tato představa bezpochyby vznikla tím, že je o nás známo, že se při modlitbě obracíme k východu“. Tuto všeobecně přijatou praxi potvrzuje Órigenés (185 – 253) a řadí ji mezi věci, které byly prostě přijaty a mají se činit: „Například těžko někdo zjistí, proč při modlitbě klečíme a proč ze všech čtyř koutů nebes je východ jediným směrem, jímž vysíláme své modlitby.“ Sv. Basil (cca 330 – 379) zmiňuje modlitbu východním směrem jako příklad nepsané „apoštolské tradice, kterou jsme poznali „v tajemství““, a kdybychom ji odmítali jako málo věrohodnou, „zapomněli bychom, že tím škodíme i evangeliu“.

Snad nejobsáhlejší výčet důvodů, proč křesťané uctívají Boha obráceni směrem k východu, sepsal sv. Jan z Damašku (cca 650 – 749). V úvodu vysvětluje: „Není bez důvodu nebo náhodou, že uctíváme směrem k východu. Ale s vědomím toho, že se skládáme z viditelné a neviditelné přirozenosti, tedy z přirozenosti částečně duchovní a částečně smyslové, prokazujeme Stvořiteli úctu také dvojím způsobem; tak jako zpíváme duchem i tělesnými rty, jsme pokřtěni vodou i Duchem a jsme spojeni s Pánem dvojím způsobem, jako účastníci v tajemstvích a v milosti Ducha. A tudíž, jelikož je Bůh duchovním světlem a Písma nazývají Krista sluncem spravedlnosti, východ je směrem, jímž ho máme uctívat.“ Jako další důvody mj. vyjmenovává skutečnost, že Bůh „štípil ráj v Edenu na východě“, proto takto projevujeme „touhu a stesk po naší staré vlasti“.

Dále uvádí příklady ze Starého zákona, kdy různé významné objekty směřovaly k východu. Rovněž Pán Ježíš Kristus „vystoupil zpět na nebesa k východu“ a „odtud se také vrátí“, jelikož sám pravil: „Jako blesk od východu vychází a proniká až na západ, tak bude příchod Syna člověka.“ „A tak jej v očekávání jeho příchodu uctíváme směrem k východu. Avšak tato apoštolská tradice není psaná, neboť mnoho z toho, co nám bylo předáno, je nepsaným podáním,“ dodává sv. Jan.

Takovýto postoj se pochopitelně odrážel i liturgii. Už spis Didascalia (cca 230), který býval připisován dvanácti apoštolům a byl svého druhu kanonickým právem, v pokynech pro biskupy uvádí, že „laici sedí směrem k východu v jiné (než duchovenstvo) části domu“. Biskup spolu s ostatním klérem sedí v tomto případě „ve východní části domu“, jedná se tedy o pokyn, aby se kostely stavěly východním směrem. Zajímavá je následující zmínka, že poté, co vstane duchovenstvo, „vstanou vládnoucí první, pak muži a následně také ženy, neboť se vyžaduje, abyste se modlili směrem k východu, s vědomím, že je psáno: „Vzdávejte chválu Bohu, jenž vozí se po nebi nejvyšším směrem k východu.““

Z výše uvedeného by vyplývalo, že se k východu při liturgii obracel biskup i celé shromáždění věřících a hleděli stejným směrem, byť to podle všeho bylo jen v určitém okamžiku či okamžicích bohoslužby. A není důvodu, aby toto pravidlo neplatilo i v případě chrámů směřujících na západ. O tom ostatně doposud svědčí některé východní rity, např. Liturgie sv. Marka (Liturgie sv. Cyrila), kde jáhen přítomné vyzývá: „Obraťte se k východu!“ Děje se tak zhruba v místě, kde dnes v římském ritu zaznívá: „Sursum corda.“ Připomeňme, že se liturgie slavila ráno, věřící tedy mohli spatřit paprsky slunce stoupajícího po obloze, které je upamatovávalo na „pravé Světlo“ (Jn 1,9).

Římské baziliky z dob císaře Konstantina jsou směrovány na západ, tedy tak, aby biskup sloužící mši sv. hleděl k východu. Zanedlouho se ale začaly místo účastníků bohoslužeb otáčet kostely, a to v duchu výše zmíněných pokynů z první poloviny třetího století, tj. apsidou či kněžištěm na východ. Na přelomu osmého a devátého století to už bývá v západní Evropě zavedeným zvykem. Takto stál kněz u oltáře v čele věřících, přičemž všichni vysílali své modlitby k východu, jak bylo od nepamětných dob křesťanským zvykem. Zároveň tím ještě více vynikla katolická nauka, že kněz (alter Christus) obětuje Bohu in persona Christi („v osobě Krista“), neboť obrácením zády k věřícím jakoby zaniká jeho vlastní osobnost, jež se případně odráží ve tváři. Je to opak kabaretního představení, kdy herec musí svým vystupováním „směrem k lidu“ diváky zaujmout vlastním výkonem.

PDF (formát pre tlač)