Élisabeth Leseurová aneb Když žena miluje Boha, muže a duše (závěr)

Martin R. Čejka
14. októbra 2026   História   CZ, Konvertiti

predchádzajúca časť:
Élisabeth Leseurová aneb Když žena miluje Boha, muže a duše (1. část)

***

Kromě citového utrpení, které jí působilo duchovní odcizení manžela, nepochopení přátel a posměšky okolí, Élisabeth Leseurová bolestně prožívala také skutečnost, že nemůže mít děti. K tomu se pojily další tělesné obtíže, o nichž s výjimkou jejího manžela, lékaře, nikdo nevěděl.

Z důvodu zhoršujícího se zdravotního stavu nemohla Élisabeth takřka vycházet z domu, natož aby se sama aktivně zapojovala do charitativní činnosti, které se dříve tak ráda věnovala. Ona si ale nestěžovala, jelikož si uvědomila, že se utrpení může stát zdrojem nesmírné síly, pokud ho člověk náležitě přijme.

Jedné své přítelkyni, jejímuž manželovi hrozila slepota, napsala: „Z vlastní zkušenosti vím, že ve chvílích zkoušek lze pro druhé dosáhnout milostí, jichž se nám nedařilo dosavadními snahami získat. Dospěla jsem tedy k závěru, že utrpení je tou nejvyšší formou činnosti, nejvyšším projevem podivuhodného obcování svatých a že v utrpení se člověk jistě nedopustí chyb (jak se to někdy stává v jednání), přičemž má navíc jistotu, že prospěje druhým i velkým věcem, kterým touží sloužit.“

Takový pohled se zdá být z jiného světa (a vlastně jím také je) v době, kdy také v Církvi převládá aktivistický duch a ve společnosti se nanejvýš cení úspěšná seberealizace, jež zahrnuje také feminismem osvobozené ženy. Pro moderního člověka je nepředstavitelné, že by život naplněný tělesnou bolestí a citovým strádáním mohl mít hlubší smysl. Ovšem zatímco Élisabethino tělo postupně sláblo, její přesvědčení, jak se získávají duše pro Boha, se stále více utvrzovalo a tříbilo:

„Když se cítíme bezmocní tváří v tvář nevraživosti a lhostejnosti, když nelze hovořit o Bohu či duchovním životě, když se mnohá srdce otírají o naše, aniž by do něj pronikla, tehdy musíme pokojně vstoupit do svého nitra ve sladké společnosti, jež našim duším nikdy neschází; druhým pak musíme dávat jen modlitby, tiché svědectví svého života a skrytou oběť, z čehož se rodí ten nejplodnější apoštolát.“

Třebaže Élisabeth chtěla s druhými sdílet bohatství svého duchovního života, dobře si uvědomovala, že by se míjelo účinkem, ba mohlo by být škodlivé, kdyby je tím neustále „unavovala“. Proto byla vždy připravena a dokázala hovořit i o naprosto všedních, druhořadých, světských věcech, přičemž témata, která považovala za nejdůležitější, si ponechávala pro sebe. Ačkoli se tím snad rozcházela s moderním požadavkem „být sám sebou“, nejednalo se o žádné pokrytectví, nýbrž projev ctnosti moudrosti. Věděla totiž, že by tato témata vyvolala jen další odcizení nebo posměch.

Jelikož jí šlo v první řadě o dobro duší, naučila se ovládat vlastní zápal; snažila se druhým přiblížit tím, že sdílela jejich starosti a vnímala jejich potřeby. Jednalo se o projev lásky, který zároveň podle jejího mínění sloužil apoštolátu. Doufala se, že Bůh použije její prostou přítomnost a tiché svědectví k tomu, aby svou silou pohnul duše těch, na kterých jí záleželo. A ukázalo se, že se nemýlila.

Nejvíce jí samozřejmě leželo na srdci dobro duše jejího manžela Félixe, za jehož obrácení se nikdy nepřestala modlit. Zároveň ale pochopila, že v jeho případě by jakékoli naléhání a přemlouvání už bylo předem odsouzeno k nezdaru. Jeho proměna měla být výhradně Božím dílem; ona sama měla nepolevovat ve své lásce a nepodléhat pokušení neustále hájit před ním své přesvědčení, což by ono dílo jen ztěžovalo.

Élisabethin tichý „apoštolátu utrpení“ nakonec přinesl kýžené plody. Prvním projevem postupné Félixovy proměny bylo, že zanechal svých výpadů. Zjistil totiž, že nemůže přehlížet, jak velkou osobností je jeho žena. Později vzpomínal: „Když jsem viděl, jak je nemocná, a přitom s jakou vyrovnaností snáší chorobu, která obvykle vyvolává hypochondrii, netrpělivost a špatné nálady, ohromilo mě, jak velkou vládu měla její duše nad ní samou i nad jejím tělem; a protože jsem věděl, že tuto nesmírnou sílu čerpá ze svého přesvědčení, přestal jsem na něj útočit.“

V roce 1911 doprovodil Félix Élisabeth, která se zotavovala po náročné operaci, do Lurd. Očekával, že všude kolem uvidí jen „tmáře“ a církevní „kupčíky“, kteří těží z lidského neštěstí, ale atmosféra na poutním místě ho překvapila. V jednom okamžiku se mu dokonce zdálo, že se jeho žena při modlitbě u jeskyně vznáší nad zemí.

„Měl jsem před očima výjev něčeho, co mi unikalo a čemu jsem nerozuměl, avšak jasně jsem v tom poznával cosi „nadpřirozeného“; nemohl jsem odtrhnout zrak od tak dojemné podívané. Z Lurd jsem se vracel rozrušen tím, co jsem v oné zemi zázraků spatřil a pocítil. Jistě, stále jsem byl racionalistou, alespoň navenek, ovšem v hloubi duše na mě Élisabeth působila, aniž bych si to uvědomoval; a tento vliv ještě zesílil během její poslední nemoci. Nikdy jsem se nemohl nabažit obdivu k její mravní síle uprostřed skutečného mučednictví.“

Na svátek Nalezení svatého kříže 3. května 1914 Élisabeth Leseurová zemřela na následky pokročilé metastatické rakoviny. Tehdy Félix objevil rozsáhlou korespondenci své ženy, o níž neměl sebemenšího tušení a která svědčila o míře jejího apoštolátu. S úžasem rovněž sledoval, jak za zesnulou přichází takřka nekonečný proud neznámých lidí, aby se s ní naposledy rozloučili. Na Élisabethině pohřbu, jehož se zúčastnily davy, se přítomní kněží ptali: „Kdo to byl? Takový pohřeb jsme ještě nikdy neviděli.“

Teprve po její smrti Félix našel a přečetl si její deník nazvaný Můj duchovní testament. Díky němu poznal, co se skrývá za jeho proměnou, kterou zažíval. Toto poznání pro něj představovalo zlomový okamžik: „… v celém mém mravním bytí došlo k převratu. Pochopil jsem nebeskou krásu její duše a to, že veškeré své utrpení přijala a obětovala, ba že sebe sama nabídla jako oběť, především za mé obrácení… Její oběť byla úplná; byla přesvědčena, že ji Bůh přijme a povolá ji k sobě v mladém věku. Stejně tak byla přesvědčena, že se Bůh postará o mé obrácení.“

Na jaře roku 1915 bylo Félixovo obrácení oficiálně dovršeno. Zanedlouho také vydal deník své ženy, díky kterému porozuměl skutečnému rozměru její lásky. Tím ale jeho příběh ještě neskončil. Projevovala se u něj stejná horlivost, se kterou se dříve snažil přimět Élisabeth k odpadu od víry, nyní ale směřovala k nejvyššímu Dobru.

Dva roky před smrtí Élisabeth spolu oba manželé hovořili o tom, co každý udělá, pokud by ten druhý zemřel. Élisabeth tehdy řekla: „Znám tě. Jsem si naprosto jistá, že až se vrátíš k Bohu, nezastavíš se na půli cesty, protože nikdy neděláš věci napůl… Jednou z tebe bude otec Leseur.“

Félix se vrátil k víře svého dětství, se zápalem četl knihy, které našel v knihovně své ženy, denně chodil na mši a dokonce vstoupil do třetího dominikánského řádu. Ukázalo se, že Élisabeth měla nakonec pravdu. Félix se rozhodl, že se stane dominikánským knězem. Jeho duchovní vůdce, dominikán, tuto touhu zprvu uvážlivě zamítl jako projev přehnaného nadšení právě obráceného neznaboha. Félix se tím ale nedal odradit a neustával ve své snaze dosáhnout toho, k čemu se cítil být povolán.

Na podzim roku 1919, tedy ve věku padesáti sedmi let, vstoupil do noviciátu Řádu kazatelů. Kněžské svěcení přijal ve věku šedesáti dvou let. Jeho kněžská dráha trvala dvacet sedm let, tedy déle než jeho pětadvacetileté manželství. Velkou část svého kněžského života věnoval veřejným vystoupením po celé Evropě, na nichž seznamoval lidi s duchovností Élisabeth a jejím apoštolátem. Otec Marie-Albert OP (Félix Leseur) zemřel 27. února 1950. Když uklízeli jeho celu, našli pouze breviář a růženec.

Titulný obrázok – Mladí manželia Elisabeth a Félix, zdroj: snímka obrazovky, youtube.com

PDF (formát pre tlač)