O hříchu pohoršení, nikoliv o subjektivních pocitech

Martin R. Čejka
23. júna 2026   Cirkev   CZ

Slovo „pohoršení“ (latinsky scandalum) má dnes v běžném jazyce subjektivní význam a vystihuje jakýsi osobní pocit uraženosti či rozhořčení vyvolaný nesouhlasem s jednáním druhého, ať už z etických či estetických důvodů. V katolické morální teologii se ovšem jedná o objektivní pojem, kdy pohoršení není definováno psychologickým stavem „pozorovatele“, nýbrž duchovní škodou, kterou jednání člověka může způsobit, pokud jde o spásu duše druhého.

Latinské scandalum vychází z řeckého slova skandalon, které původně označovalo léčku, past na lovnou zvěř nebo překážku na cestě. České „pohoršení“ (slovenské „pohoršenie“) naznačuje, že se jedná o něco, co „činí horším“. Sv. Tomáš Akvinský uvádí, že pohoršení v mravním smyslu je „méně správné slovo nebo skutek dávající příležitost k pádu“ (ST II-II, q. 43). Přičemž dodává, že „méně správným (se zde) míní to, co má nějaký nedostatek správnosti buď proto, že je samo o sobě zlé, jako hřích, nebo poněvadž má podobu zla. Protože ačkoliv toto samo v sobě třeba není hříšné, když to někdo nečiní se zkaženým úmyslem, vzbuzuje to určité zdání. Proto apoštol napomíná: „Zdržujte se všelikého zdáni zla“ (ST II-II, q. 43, a. 1, ad 2). A vysvětluje: „Jak Jeroným píše: „Co se řecky řekne skandalon, my můžeme říci urážka nebo pád a naražení nohou.“ Neboť se někdy přihodí, že leží někomu na tělesné cestě nějaká překážka, na niž narazivší připravuje si pád. A podobně postupem cesty duchovní se přihodí, že se někomu připraví duchovní pád slovem nebo skutkem druhého, pokud totiž někdo svým připomínáním nebo sváděním nebo příkladem táhne druhého ke hříchu. A to se vlastně nazývá pohoršením“ (ST II-II, q. 43, a. 1, co). Katechismus katolické Církve pak říká: „Pohoršení je postoj nebo chování, které přivádí druhé k páchání zla. Kdo pohoršuje, stává se pokušitelem svého bližního. Působí škodu ctnosti a počestnosti; může strhnout svého bratra do duchovní smrti.“ (2284)

Klíčovým prvkem pohoršení je tedy příčinnost, kdy se lidské jednání (či opomenutí) stává podnětem, který buď přímo navádí jiného člověka k hříchu, případně hřích schvaluje či usnadňuje. Nejde tedy o to, zda se někdo „cítí dotčen“, ale o to, jestli byl oslaben jeho mravní odpor vůči zlu.

Pán Ježíš sám upozorňuje na závažnost pohoršení, a to tvrdými a zcela neústupnými slovy: „Kdo by pohoršil jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, tomu bylo by lépe, aby byl mlýnský kámen zavěšen na jeho hrdlo a aby byl pohroužen do hlubiny mořské. Běda světu pro pohoršení! Je nutno, aby přicházela pohoršení, ale běda tomu člověku, skrze něhož pohoršení přichází!“ (Mt 18,6‒7)

Pohoršení je totiž útokem na samotné jádro Kristova vykupitelského díla, čili spásu lidských duší. Je hříchem proti lásce (charitas) k bližnímu, protože místo toho, aby se mu pomáhalo na cestě k Bohu, staví se mu na této cestě překážky. V závažných případech se jedná o hřích „duchovní vraždy“, když člověk vědomě navádí k těžkému hříchu, a tím se spoluúčastní na ztrátě posvěcující milosti v duši druhého.

Výše uvedené se týká především aktivního pohoršení, kdy se jednání jako takové stává příčinou pádu. To můžeme rozdělit na pohoršení přímé a pohoršení nepřímé.

Při přímém pohoršení člověk vlastně následuje příkladu ďábla, prvního pokušitele na počátku lidských dějin, jelikož jedná s přímým úmyslem svést druhého k hříchu. Může jít o příkaz, vybízení, nabádání, vychvalování hříchu, přemlouvání, výhrůžky, posměch atp. s cílem přimět bližního ke zlému. V této souvislosti nezáleží, jestli svůdce uspěl, a hřeší těžce nebo lehce podle toho, jestli se snažil svést k hříchu těžkému či lehkému. Navíc hřeší nejen proti lásce k bližnímu, ale i vůči ctnosti, proti které svádí.

Pokud jde o nepřímé pohoršení, člověk v tomto případě přímo nesleduje cíl, aby druhý zhřešil, ale přesto mu svým jednáním způsobuje duchovní škodu, přičemž se dopouští skutků, o kterých ví (nebo by měl vědět či rozumně předpokládat), že k tomu povedou. Týká se to v první řadě špatného příkladu. Hřeší ten, kdo ví, že jeho zlý příklad může svést druhé k hříchu, ale přesto nedbá, aby jejich pohoršení zamezil. Kromě vlastního hříchu hřeší ještě pohoršlivým příkladem, a to těžce, pokud jeho příklad svádí k těžkým hříchům.

Apoštol sv. Pavel navíc vysvětluje, že i v jednání, které může být samo o sobě mravně nelišné případně dovolené (či dokonce dobré), je třeba brát ohledy na slabost a mravní úroveň či poučenost bližního, a dává příklad týkající se jídla: „Usilujme tedy o to, co je k pokoji, a hleďme toho, co je k vzájemnému povznesení! Neboť pro pokrm dílo Boží! Všecko sice je čisté, avšak zlem je člověku, který jí na pohoršení. Lépe je nejísti maso a nepíti víno ani nečiniti nic jiného, nad čím se tvůj bratr uráží nebo pohoršuje nebo v čem je slabý“ (Řím 14,19‒21). Hřešil by ten, kdo by úmyslně a bezdůvodně jednal s vědomím, že tím bližního ponouká k hříchu nebo mu skýtá příležitost k hříchu, ačkoliv by se jinak jednalo o jednání nezávadné.

Sv. Tomáš říká: „Aktivní pohoršení je vždy hříchem u toho, kdo pohoršuje, poněvadž buď sám skutek, který koná, je hříchem, nebo také, má-li podobu hříchu, mělo by se jej vždy vyvarovat s ohledem na lásku k bližnímu, jež každému velí dbát na spásy bližního; a proto kdo se nevyvaruje (skutku, který pohoršuje), jedná proti lásce“ (ST II-II, q. 43, a. 2)

Tím se dostáváme k pojetí pohoršení pasivního, které zvažuje reakci člověka na jednání, jež vnímá, byť třeba mylně, jako pohoršující. Taková reakce může být oprávněná a vycházet z nesprávného skutku druhého (pohoršení dané), nebo se zakládat na špatném chápání a vadném výkladu jednání druhého (pohoršení přijaté). Zde se hovoří hlavně o „pohoršení maličkých“ pramenící z nevědomosti, duchovní nezralosti nebo křehké víry pozorujícího, který spatřuje závadnost i ve věcech objektivně dobrých. Takový člověk pak upadá do hříchu, protože si špatně vyložil jednání druhého.

Zvláštním případem je pohoršení farizejské, tedy pohoršení pokrytecké, které nepramení ze slabosti a nevědomosti, ale ze zloby srdce. Nejedná se vlastně o skutečné pohoršení, nýbrž předstírané, kdy se v jednání druhého hledá špatný úmysl jen proto, aby se mohl člověk pohoršovat, vyvyšovat, případně hledat omluvu pro své vlastní špatné jednání.

Zdrojem pohoršení nemusí být pouze jednotlivec, ale lze hovořit i o „institucionálním pohoršení“, které pramení z obecně panující (anti)kultury, nespravedlivých zákonů, nemravné módy či společenských trendů.

Je zřejmé, a morální teologie to zdůrazňuje, že čím vyšší autorita byla svěřena tomu, „skrze něhož pohoršení přichází“, tím je jeho vina těžší. Pokud ti, kteří mají být strážci morálky a víry, sami jednají v rozporu s Božím a přirozeným zákonem, pak nepáchají pouze osobní hřích, ale dopouštějí se hříchu pohoršení, který má dalekosáhlý dopad. Jejich selhání totiž může oslabit či zničit víru mnoha lidí a posiluje nepřátele Církve.

Hřích pohoršení ukazuje na hlubokou provázanost údů mystického těla i lidské rodiny jako takové. (Ostatně i ten „nejskrytější hřích“ má svého druhu společenský rozměr, jak upozorňuje sv. Tomáš Akvinský.) Pochopení pravé podstaty scandalum je proto klíčové nejen pro osobní duchovní růst, ale i pro obnovu křesťanské odpovědnosti za druhé, pro očistu Církve i pro hodnověrné hlásání evangelia. Jak krásně píše sv. Pavel: „Čiňte všecko k slávě Boží! Nebuďte na pohoršení ani židům ani pohanům ani křesťanské obci Boží, jak i já všem ve všem vyhovuji, nehledaje prospěch svůj, nýbrž prospěch mnohých, aby byli spaseni.“ (1Kor 10,31‒33)

PDF (formát pre tlač)