Jak jsem se osobně setkal s velkým mariánským ctitelem – sv. Maxmiliánem Kolbem

Radomír Malý
30. marca 2026   Regnum Marianum   CZ

„Jaký je rozdíl mezi československým a polským psem? Takový, že polský se chodí k nám  do Československa nažrat, kdežto český a slovenský si utíká do Polska zaštěkat.“ Ano, tak tomu skutečně bylo. V katolickém Polsku se nepodařilo bolševikům zglajchšaltovat Církev tak jako u nás, náboženské svobody se tam dostávalo podstatně víc. Ale o tom někdy příště. Já jsem také jezdíval do Polska duchovně načerpat, někdy i několikrát za rok až do té doby, než mi vzali pas. 

Při jedné takové cestě jsem ve známém  mariánském poutním místě Čenstochová potkal sv. Maxmiliána Kolbeho, světce lásky k bližnímu, jenž v koncentračním táboře v Osvětimi položil život za otce rodiny. Tento kněz a kvardián minoritského řádu byl pověstný mimo jiné svou hlubokou mariánskou zbožností připomínající známého mariánského apoštola v 17. století sv. Ludvíka Marii Grigniona z Monfortu. Vynikal také svojí ostrou publicistikou proti svobodným zednářům, v nichž viděl jedno z největších nebezpečí pro katolickou Církev. Zažil během svých studií v Římě jejich demonstraci s transparentem „Zednáři budou vládnout i ve Vatikáně a papež jim bude dělat lokaje“. Proto založil Rytířstvo Neposkvrněné, jehož členové se měli přednostně modlit k Matce Boží za obrácení svobodných zednářů. Byl zatčen po obsazení země německými nacisty za to, že poskytoval ve svém klášteře v Niepokalanově uprchlíkům, zejména Židům, azyl. S tímto rytířem a bojovníkem ve službách Panny Marie jsem se osobně setkal.    

Doopravdy, nelžu. Chci Vás seznámit s nevšedním zážitkem, který se mi stal. Byl jsem časně ráno v bazilice Jasnohorské Panny Marie na odhalování obrazu a mši svaté. Potom, plný hlubokých dojmů jsem s modlitbou odcházel na nádraží. Podchodem dolů a potom nahoru po schodech na perón ke svému vlaku. Již jsem byl na posledním schodu, když nějaká neodolatelná vnitřní síla mne nutila, abych se ohlédl. Nedalo se přemoci ji. Otočil jsem se a – co vidím, polská stařenka s dobrými osmi křížky na krku stojí dole pod schodištěm úplně zmožená vedle obrovského kufru. Bylo jasné, že již nemá sil na to, aby ho vynesla nahoru na nástupiště – a kolem dokola nikdo, jenom já na posledním schodu. 

Vyhodnotil jsem situaci jako výzvu, sešel dolů a nabídl jí pomoc s kufrem. Vděčně přijala. Jela stejným směrem se mnou, pomohl jsem jí proto až do vlaku. Tam mi odhalila své tajemství, které se právě odehrálo. Již od rána si dělala starosti, kdo jí pomůže s kufrem, měla před sebou důležitou cestu. Znala svůj stav a věděla, že tak těžké zavazadlo asi do schodů na perón nevynese. Prosila tedy Otce Maxmiliána (tehdy ještě blahoslaveného) o pomoc. Když zůstala pod schodištěm stát a už nemohla – a kolem nikdo – vyslovila střelnou modlitbu: „Otče Maxmiliáne, prosím tě, pošli mi někoho…“ Sv. Maxmilián skutečně poslal. Poslal mě. Právě v ten moment, podle vyprávění oné ženy, jsem se otočil a přispěchal k ní.

Při rozhovoru během cesty se ukázalo, že to nebyla „jen tak obyčejná“ stařenka. Povoláním lékařka, před válkou silně angažovaná v misijním hnutí polské katolické církve, úzce spolupracovala s Otcem Maxmiliánem. Měla jet za ním do Japonska, když tam působil, zval ji velmi naléhavým dopisem. Onemocněla však a tak z cesty sešlo. Neznámá paní doktorka mi nakonec pomohla víc než já jí. Svým vyprávěním, které obohatilo jak můj rozhled, tak i moji víru, mi dala hodně. Nebo přesně řečeno sv. Maxmilián. Za nepatrnou službu se odměnil mnohem víc. Panna Maria a svatí nezapomínají. 

PDF (formát pre tlač)