Velká sexuální bolševická revoluce. Poučíme se z krizového vývoje? (1. část)

Martin R. Čejka
15. apríla 2024   História   CZ

Sexuální nevázanost není v dějinách lidského rodu ničím novým. Ale zatímco naši předci, pomineme-li některé lechtivé básníky a rozverné myslitele, případně různé úchylné sekty jako například adamity, kterým bratr Jan v osobitém ekumenickém dialogu vysvětlil, že se mýlí, nenadělali s tématem žádné cavyky a věnovali se především zemité praxi, tak moderní intelektuálové z toho dělat vědu začali, a to přímou politickou.

Revoluční myslitelé, socialisti, komunisti nebo anarchisti (až na výjimky jakou byl třeba inspirativní otec anarchismu Pierre-Joseph Proudhon, viz jeho Pornokracie neboli Ženy v moderní době), více či méně skrytě odmítali význam rodiny. Nejednalo se pochopitelně o žádnou náhodu, nýbrž naprosto programový postoj, který vycházel ze samotných kořenů jejich doktríny a měl zároveň sloužit k dosažení vysněných cílů. Už v první polovině devatenáctého století to vystihl filozof Józef Gołuchowski, který napsal:

„Toto nové evangelium (…) pro usnadnění časných požitků uvolňuje různá pouta, která dosud lidi svazovala, dle mnoha apoštolů ruší manželství, neboť tvrdí, že manželství v dosavadním řádu věcí je toliko peněžní spekulací bez lásky nebo člověka nehodným nevolnictvím, pomine-li láska. Proto ponechává každému svobodu uzavírat svazky podle vlastní libovůle a setrvat v nich jen dotud, dokud se mu zlíbí. Ruší rodinu, neboť tvrdí, že celá společnost je milující se rodinou; zpřetrhává pouta dětí s rodiči a nad moc mateřské lásky, která dnem i nocí bdí nad kolébkou nemluvněte, staví dokonce i v jeho osobní výchově obecnou lásku cizích, k tomu určených lidí, jejíž jalovost je každému zřejmá. A rodina musí být zrušena, neboť nelze dopustit následnictví.“

A nejde jen o majetkové následnictví, tedy dědictví soukromého vlastnictví, ale i, a možná především, dědictví kulturní a duchovní, čili přirozenou a náboženskou tradici, která je na překážku stvoření nového člověka a s ním i nového věku. Při četbě následujících „vousatých“ úvah člověk pociťuje déjà vu a nemůže se zbavit dojmu, že už to někde nedávno slyšel. Nebylo to náhodou v televizi z úst fešné političky, která drží prst na tepu doby a je bytostně přesvědčena, že přichází s něčím neotřelým?

Suchopární teoretici

S požadavkem „volné lásky“ se setkáváme už u, slovy Karla Marxe, utopických socialistů. Například François Marie Charles Fourier, jinak buržoazní starý mládenec, měl za to, že lidstvo bude žít v novém věku v jakýchsi družstvech, falangách, kde nejenže nebude nikdo nucen pracovat, ale všichni, nebo skoro všichni, se budou oddávat volné lásce. Rodina zde sice zcela nezanikne, ovšem zprostí se okovů manželské věrnosti. Navíc Fourier jakožto neotřelý znalec duší přišel s podnětnou myšlenkou, aby děti ve falangách uklízely ulice, když si tak rády hrají s odpadky.

Stejnou cestou se ubíral další socialistický buržoa Robert Owen, známý mezi jiným tím, že neúnavně zakládal komuny, které měly vtělit do života a prokázat oprávněnost jeho utopických fantasmagorií. Snad nejslavnější z nich byla Nová Harmonie v americkém státě Indiana, jež se po neustálých hádkách po čtyřech letech rozpadla. Jedním z Owenových sociálních experimentů bylo i odmítání tradiční rodiny, kde se podle něj děti učí jen sobeckosti. Měl rovněž za to, že manželství může za veškerou prostituci (manželství ostatně s prostitucí srovnával) a celou řadu jiných odporných zločinů (sic!).

Zatímco někdo (?) snad může najít jistý něžný půvab v naivitě výše zmíněného šíleného Francouze a Velšana, tak ruský rozježený anarchokolektivista a údajně osobní nepřítel Boha Michail Alexandrovič Bakunin už jakoukoliv eleganci postrádá (abychom byli spravedliví, dodejme, že o ni nikdy patrně ani neusiloval). Podle něj je třeba tradiční rodinu, prý založenou pouze na právu a majetku, zrušit, jelikož brání plnému společenskému a hospodářskému osvobození. Ve svém Revolučním katechismu, který začíná proklamací „Nahrazujíce kult božstva úctou a láskou k lidstvu, prohlašujeme…“, píše, že „dospělí muži a ženy mají právo se svazovat a rozlučovat, jak se jim zlíbí, a společnost nemá právo bránit jejich svazku nebo je nutit, aby ho udržovali. Se zrušením dědického práva a zajištěním výchovy dětí společností zmizí všechny právní důvody pro nezrušitelnost manželství.“

Podotýká, že „rodiče mají právo pečovat o výchovu svých dětí a řídit ji pod konečným dohledem společenství, které si vyhrazuje právo a povinnost odebrat děti rodičům, kteří svým příkladem (…) děti demoralizují nebo jinak brání jejich tělesnému a duševnímu rozvoji“. Připouští, že sice „je pravdou, že rodiče jsou jejich přirozenými vychovateli, ale protože samotná budoucnost společenství závisí na intelektuální a morální výchově, kterou dětem skýtá, musí být vychovatelem společenství“. Krátce řečeno, o výchovu dětí se má v posledku starat „společenství“, a až toho bude dosaženo, stane se manželství a rodina v podstatě zbytečnými.

Při výčtu teoretiků „volné lásky“ nelze pochopitelně zapomenout na Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Ti už v Komunistickém manifestu podrobili „buržoazní rodinu“ zdrcující kritice, která podle nich stojí „na kapitálu, na soukromém zisku“. Ačkoliv je snad jejich hodnocení kapitalismu, který „přetrhává všechny rodinné svazky proletářů“, v některých ohledech oprávněné, tak nenabízejí bližší vizi toho, co „buržoazní rodinu“ nahradí. Mají jasno jen v tom, že s neodvratným postupem komunismu zanikne spolu se „společenstvím žen“, jak to nazývají, čili s tím, že si podle nich měšťáci „s náramným potěšením vzájemně svádějí manželky“, o prznění „žen a dcer proletářů“ ani nemluvě.

Úvahy komunistického dua pak už rozvíjel Engels sólo ve svém pojednání Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, ve kterém zaznívá nejen ideologická uvědomělost, ale i jakési romantické podtóny dychtění po „čisté lásce“. Podle něj po „společenskému převratu, při kterém dosavadní hospodářské základy monogamie zmizí právě tak jistě, jako její doplněk – prostituce“. (Mravokárná posedlost revolucionářů nevěstkami je vskutku fascinující!) Monogamie sice nezmizí, ale bude mít zcela nový rozměr, jak vysvětluje Engels:

„Docela jistě však pozbude monogamie všech těch vlastností, které jí vtiskl její vznik z vlastnických poměrů. Jsou to předně nadvláda muže a za druhé nerozlučitelnost. Nadvláda muže v manželství je prostě důsledek jeho hospodářské nadvlády, a padne s touto nadvládou sama sebou. Nerozlučitelnost manželství je zčásti následek hospodářských poměrů, za kterých monogamie vznikla, zčásti je to tradice z doby, kdy souvislost těchto hospodářských poměrů s monogamií nebyla ještě správně chápána a kdy byla nábožensky přeháněna. Dnes již je tisíceronásobně prolomena. Je-li mravné jenom manželství založené na lásce, tedy je mravné také jen to manželství, ve kterém láska trvá dále. Doba, po kterou trvá individuální pohlavní láska, bývá však u každého jednotlivce velmi rozdílná, zejména u mužů, a pominula-li vskutku náklonnost nebo zatlačila-li ji nová vášnivá láska, stává se rozvod dobrodiním pro oba manžely i pro společnost.“

Nová společnost tedy stvoří novou morálku. Engels ovšem přiznává, že netuší, jak bude vypadat:

„Co však vznikne nového? To se rozhodne, až vyroste nové pokolení; pokolení mužů, kterým se nikdy v životě nestalo, že by si za peníze nebo jinými prostředky sociální moci kupovali přízeň ženy, a až vyroste pokolení žen, kterým se nikdy nestalo, že by se oddaly muži z nějaké jiné pohnutky než ze skutečné lásky, ani že by odepřely vzdát se milenci ze strachu před hospodářskými následky. Až tu budou takoví lidé, čerta se budou starat o to, co by měli podle dnešních názorů dělat; vytvoří si sami svou vlastní praxi i k ní se hodící veřejné mínění o praxi každého jednotlivce – a dost.“

(Pokračování)

PDF (formát pre tlač)