Synodální mlhy aneb Bohu stačí obyčejná děvka

Roman Cardal
7. novembra 2023   Spoločnosť   CZ, Filozofia

Vzývaná dospělost víry

V souvislosti se synodálním procesem v Církvi se opět začalo ve všech pádech skloňovat sousloví znamení času. U běžných věřících má vyvolat dojem, že synodální mobilizace pokrokových sil v Církvi i mimo ni je něčím, co poukazuje na spásné působení Boha v dějinách. A protože je Bůh velký, nedrží se tak úzkostlivě jako člověk starých osvědčených zásad, ale vždy dokáže překvapit něčím radikálně novým a nečekaným. S tímto dojmem má zároveň povstat podezření, že si konzervativci přizpůsobili Boha svým omezeným a zkostnatělým představám a nedovolují Mu, aby nekonečné možnosti Svého jednání rozvinul v našem současném světě.

Jakmile se však zeptáme, co se slovním obratem znamení času vlastně míní, zjistíme, že má poněkud mlhavé a rozostřené významové kontury. Liberálové se domnívají a také to tak prezentují, že konečně nastala doba, v níž si ve víře dospělí křesťané začnou uvědomovat nepatřičnost dosavadního církevního učení a církevní praxe a přistoupí k potřebným reformám. Vidí-li tuto věc správně, pak je nezbytné si položit další otázku po kriteriu, díky němuž rozlišíme víru zralou a dospělou od té nezralé a nedospělé. Vše naznačuje, že se stanovuje v závislosti na vztahu ke světu a k jeho dějinnému vývoji. Ten, kdo se před světem neuzavírá a kdo naslouchá i těm, kteří se ke katolické víře nehlásí a žijí mimo Církev, má víru, jež odpovídá požadavkům doby a tedy i Ducha, který je Pánem dějin. Kdo se naopak soudobého světa straní a zaujímá k němu kritický až negativní postoj, zrazuje katolickou víru a staví se proti působení Ducha Božího v dějinách spásy.

Kdybychom takto charakterizovali znamení času při zkoušce na nějaké z moderních teologických fakult, měli bychom úspěch patrně zajištěn. Ale takové užívání zmíněného pojmu je vysoce problematické a pár kritických úvah snadno prokáže, že s ním nelze nakládat tak bezmyšlenkovitě, jak se to často bohužel děje.

Požadavek inkluzivity a jeho zdůvodnění

Podle liberálně smýšlejících křesťanů patří ke znamení času nahlédnutí, že Církev by neměla nikoho vylučovat ze svých hranic. Všichni by v ní měli nalézt svůj domov. Aby se tento požadavek zdůvodnil, poukazuje se například na mateřskou lásku. Ta je bezpodmínečná, což znamená, že plně přijímá dítě se všemi jeho limity. Nevyhlašuje podmínky jako: „když se nebudeš chovat podle těchto a těchto požadavků, nebudu tě zahrnovat něhou a péčí“. Matka miluje své dítě nezávisle na tom, zda je hodné nebo zlobivé, zda je poslušné nebo neposlušné. Její láska je totiž natolik silná, že se ničím negativním nenechá ovlivnit, zviklat, oslabit. Prostě miluje, ať se děje cokoliv. Vždyť láska všechno vydrží a všechno snáší!

Přirovnání je to jistě hezké a působivé, avšak při takovém jeho používání se zapomíná na jednu podstatnou věc. Například na to, že existuje i falešná mateřská láska. S ní se setkáváme tehdy, kdy se dítěti podbízí, kdy vždy ustupuje jeho požadavkům, náladám a vrtochům, jedním slovem, kdy mu nedokáže nastavit žádnou hranici. Psychologové o tom napsali spoustu odborných pojednání a filosof to může okomentovat postřehem, že láska chce z definice dobro druhého a tomu rozhodně neodpovídá každý stav a touha milovaného. Když dítě odmítá zdravou stravu a chce stále konzumovat jen lahodné, avšak zdravotně závadné pochutiny, pak jistě není výrazem lásky mu ustupovat a dovolovat mu, aby jednalo podle svých přání a chutí. Musí nastoupit korekce doprovázená, je-li to možné, vysvětlením, proč dochází k odpírání požadavků nezletilé osoby. Pokud toto vysvětlení není přijato či pochopeno, musí milující rodič prosadit dodržení zdravé zásady i proti vůli vzpouzejícího se dítěte.

Opravdu už nejsme děti?

Na tento popis se dá očekávat rozhořčená námitka, že na věřícího člověka se od jeho určitého věku nelze dívat jako na dítě a proto uvedená paralela selhává. To ale není rozhodně tak zřejmé. Pokud paralela věřící – dítě neplatí, pak dochází i k úplnému vyprázdnění pojmů Matka Církev nebo Bůh Otec. Na označení dítě Boží není nic urážlivého, protože je-li Bůh – na rozdíl od nás – v sobě a ve svých vlastnostech nekonečný, pak je propast mezi ním a námi naprosto kolosální a titul dítěte je ve vztahu k Němu dokonce nevýslovným vyznamenáním. Za těchto okolností je zcela pochopitelné, že na poměr Bůh-člověk jsou analogicky přenositelné i další charakteristiky z oblasti vztahů mezi rodiči a jejich potomky.

Jestliže nás Bůh miluje, chce naše dobro a z principu nemůže chtít, abychom žili způsobem, který je s tímto dobrem v rozporu. Již na prvních stránkách katechizmu se každý zájemce o katolickou nauku může dozvědět, že posledním dobrem (cílem) člověka je Bůh sám, že Bůh je Dobro svou vlastní podstatou a že vše zlé je v absolutním rozporu s jeho Bytím. Proto je nemyslitelné, aby chtěl dát člověku Sám Sebe a přitom by v něm zároveň toleroval zlo, jenž je překážkou vzájemného sjednocení tvora a Tvůrce.

Bůh se nespokojí se špinavou děvkou

Jen v mlhavé rétorice modernistů je Bůh nekonečně milosrdný ve smyslu nekonečně tolerantní vůči všemu, co odporuje jeho zákonu, poněvadž láska je nepodmíněná. V jistém smyslu je to pravda, ale v jiném ohledu nikoliv. K základním křesťanským pravdám patří, že Bůh miluje hříšníky a zve je na svou „hostinu“. Modernisté se o toto poselství opírají a právě na něm ukazují nutnost otevřenosti Církve všem bez rozdílu. Požadují manželství pro všechny v oblasti civilní i v oblasti církevní.

Starý Zákon přirovnává vztah člověka a Boha ke vztahu nevěsty a Ženicha a modernistům je jaksi jedno, jakou nevěstu Ženichovi podstrčí. Přehlížejí požadavek Ženicha, podle něhož má být nevěsta bez vrásky a poskvrny. Ráj není harémem prostitutek. Bezpochyby platí, že Bůh miluje nás hříšníky, ale ne nakolik jsme hříšníci, nýbrž nakolik v nás neseme obraz Boha, což se našich hříchů určitě netýká. Předstoupíme-li před Boha s břemenem našich hříchů, očistnému procesu se nevyhneme (v lepším případě). S příjemnou sprchou po celodenní práci to asi moc společného mít nebude.

Církev byla založena proto, aby v ní a prostřednictvím jí byla uskutečňována konečná spása člověka, tj. jeho dokonalé spojení s Tvůrcem. Proto do ní nic hříšného nepatří. Vzato doslovně by to znamenalo, že do ní nepatří nikdo z nás a proto je potřeba dodat, že díky přičlenění k Církvi jsme od našich hříchů postupně očišťováni. Modernisté však tuto funkci Církve zavrhují a problém „řeší“ rezignací na tradiční pojetí mravního zla. V tomto počinu jsou vlastně velmi logičtí a věrní svým zásadám. Jsou poučeni vývojem moderního myšlení, které se vzdalo kategorií objektivní pravdy a omylu a tedy i objektivního dobra a zla. V takovém pohledu jsou už brány Církve otevřeny skutečně každému bez nároku na obrácení.

Problém ovšem spočívá v tom, že i zneuznání objektivní pravdy a objektivního dobra jsou mravními pochybeními. Nejde jen o prosté omyly z omluvitelné neznalosti. Modernisté se odmítají zabývat relevantními námitkami, které jsou proti nim z konzervativních kruhů vznášeny, což je mravně diskvalifikující. Je-li tedy synodální proces v jejich režii, jde o znamení času, které je velmi neblahé a ti, kdo upřímně hledají spásu v Bohu, by si to měli co nejrychleji uvědomit.

PDF (formát pre tlač)