Nominalizmus a jeho důsledky

Roman Cardal
18. októbra 2022   Spoločnosť   CZ, Filozofia

Ve stále rostoucím počtu analýz stavu současné západní kultury a civilizace se o problému tzv. nominalizmu prakticky nic nedočteme. Pisatelé těchto textů většinou nesestupují do hlubších filosofických rovin, kde by se na tento problém mohlo narazit. Vyhýbání se otázce nominalizmu souvisí nejen s tím, že se jedná o vcelku složitou záležitost, ale i s tím, že si jeho vliv na naše životy jen málokdo uvědomuje.

Bylo by proto žádoucí, kdyby na toto téma byla k dispozici nějaká studie, která soustřeďuje obě kvality – srozumitelnost pro filosoficky neškolené čtenáře a jasné vědomí dopadu nominalizmu na naši existenci. Je potěšitelné, že takový pramen je již mnoho let přístupný. Je jím kniha Ideje mají důsledky, kterou vydal Občanský institut v Praze. Jedná se o český překlad díla R. Weavera, které bylo v anglickém originále publikováno již v roce 1948. V předmluvě k druhému vydání vyjadřuje autor své překvapení nad skutečností, jak veliký ohlas dílo u čtenářů vzbudilo. Ačkoliv od prvního zveřejnění knihy uplynulo přes sedm desetiletí, její obsah na své aktuálnosti nijak nepozbyl. Naopak. Vývoj západní společnosti v minulých dekádách ukázal, že Weaver byl neobyčejně jasnozřivý myslitel a jeho poselství si dnes zaslouží zvláštní pozornost.

Weaverova metodická východiska

Než se začneme v dalších příspěvcích tímto důležitým textem zabývat, je třeba upozornit na to, že byl sepsán konzervativním myslitelem, který se bohužel nedokázal vyhnout všem úskalím moderní mentality. To je u konzervativců dosti častý nedostatek, nad nějž se v našem vlastním zájmu musíme pragmaticky povznést. Jakou má tento nedostatek podobu?

V předmluvě se Weaver sám sebe ptá, do jakého oboru by měla být jeho kniha zařazena. Jeho odpověď zní jasně: „Jde o práci filosofickou potud, že se pokouší analyzovat hojné projevy novodobého rozkladu poukazem na jejich prvotní příčinu“ (s. 7). Prostřednictvím této metody dospívá po 112 stranách cílených rozborů k následujícímu závěru: „V předchozích kapitolách jsme se zabývali různými fázemi pádu moderního člověka do stavu chaosu. V souladu s tím, jak vyplývají implikace z premis, pozorujeme od prvního přitakání materializmu dlouhou posloupnost následků vyúsťujících do egoismu a společenské anarchie současného světa“ (s. 119).

Jednou z charakteristik moderní doby je naprosté znejistění lidského poznání, které svými důsledky zasahuje všechny rozměry existence člověka. Weaver se distancuje od takové interpretace lidského poznání, v níž už není místo pro pravdu, obecnost, jistotu a nutnost. Proto hledá zdroje myšlení, které „zaručí, že naše soudy o životě nebudou vrtkavé a náhodné, nýbrž logicky nevyhnutelné a správné“ (s. 23).

Navzdory filosofické ambici, kterou autor ihned zpočátku deklaruje, narážíme prakticky vzápětí na její výrazné zmírnění. Weaver si je totiž vědom, že filosofie není jeho doménou, a že síla jeho pohledu čerpá z jiných zřídel: „Stále silněji však pociťuji“, píše, „že to přece jenom není v první řadě práce filosofická. Spíše se jedná o tušení jisté situace“ (s. 7). Weaver tuší, že s moderním světem není něco v pořádku. V tom se nijak neliší od mnoha svých současníků, kteří mají velmi podobný dojem. Jeho přednost spočívá v tom, že toto tušení dokáže s nevšední jasností formulovat.

Pátráme-li po Weaverově pojetí lidského poznání, o něž se opírá při analýzách postupného úpadku západní civilizace, musíme se podívat do kapitol, v nichž se o této problematice podrobněji rozepisuje, a po pasážích, v nichž svá stanoviska k základní gnozeologické koncepci přímo vztahuje.

Již v první kapitole pojmenované Nesentimentální cit autor mluví o třech rovinách vědomého uvažování o světě. Jsou jimi „konkrétní myšlenky a představy o věcech, všeobecná kréda či přesvědčení a metafyzický sen o světě“ (s. 25). Nejnápadnější jsou první dvě roviny. Třetí, nazvaná „metafyzický sen o světě“, má povahu posledního základu všech našich stanovisek, která z něj čerpají své ospravedlnění.

Weaver se zde dotýká klasického tématu. Filosof by si měl být vědom, že každý člověk má určitý metafyzický náhled na skutečnost, který tvoří jakýsi nejzazší a nejzákladnější rámec všech jeho speciálnějších poznatků, rozhodnutí a pohnutek, třebaže si jeho přítomnost mnohdy vůbec neuvědomuje. Weaver diskutovanou rovinu vědomého uvažování člověka charakterizuje slovy:

„I nejprostší duše si definují několik rudimentálních představ o světě, jež opakovaně uplatňují, vyvstane-li nutnost volby. Ty se však opírají o cosi ještě obecnějšího. Vysoko nade vším se klene intuitivní vnímání imanentní povahy reality. Je to řídící morální princip, k němuž v konečném soudu vztahujeme ideje i přesvědčení, chceme-li si je ověřit. Bez metafyzického snu nelze pomýšlet na to, že by lidé mohli žít souvislou dobu v harmonické pospolitosti. Takový sen s sebou nese hodnotící prvek, jenž je pojítkem duchovního společenství. Prohlásíme-li, že filosofie počíná údivem, v podstatě tím tvrdíme, že cit předchází rozumu“ (s. 25–26).

U tohoto názoru je nezbytné se zastavit. Kdyby jím Weaver myslel pouze na posloupnost v tom smyslu, že se do našeho prvního kontaktu s určitým problémem nutně promítá i naše emotivní rozpoložení, které může mít vliv i na náš způsob racionálního uchopení daného problému, nebylo by třeba nic namítat. Weaver však otázku klade jinak. Podle něj je lidský rozum prakticky vydán všanc emotivitě a záleží na tom, v jakém stavu se tato emotivita právě nachází. Konkrétně to například znamená, že jestliže má moderní člověk citový odpor k metafyzice, je tím jeho rozum ipso facto vykolejen a není schopen o ní objektivně přemýšlet.

Není pochyb, že mnoho lidí ve svých soudech podléhá svým náladám a citovým zaměřením, ale z principiálního hlediska je neudržitelné uvrhnout rozum do okovů emotivity. Jak by pak bylo možné rozpoznat, která citová tendence je vhodná a která nikoli? Jen rozum disponuje takovou rozhodčí mocí. Weaver bohužel obtíž nevidí a podmaňuje lidskou racionalitu diktátu emocí:

„Rozum nemůže ospravedlnit sám sebe… Je-li řídící morální princip špatný, rozum napomáhá zlu; je-li dobrý, pak rozum velí konat dobro a rozmnožuje je… V takové volbě (morálního principu) je jistá libovůle v tom smyslu, že předkládáme tezi, která se neopírá o žádnou předchozí“ (s. 26).

Na obhajobu autora musíme uvést, že nezastává naprostou závislost rozumu na smyslech, a tedy i na citovosti, neboť, jak ještě uvidíme, jeho kniha je výslovnou obžalobou empirismu. Transcendenci rozumu a vůle v člověku zdůrazňuje také obhajobou naší svobody (srov. s. 53). To však nic nemění na skutečnosti, že Weaver svoji výchozí pozici silně oslabil. Rezignací na možnost sebe-založení rozumu otevírá brány skepticismu, aniž si je toho vědom. Jakožto znalec antické literatury nepřehlíží, že Platón a Aristoteles kladli enormní důraz na výchovu citů u mládeže, poněvadž chápali, jak silný tlak dokáží vytvářet na zrání a průběh racionálního života. Založit ale rozum v takovém mimo-racionálním principu znamená prohrát bitvu se skepsí. Citem a před-racionální volbou zcela podmíněný rozum ztrácí kompetence teoretického arbitra – každý jeho výnos může být zpochybněn jako pouhý výron určité citové preference, kterou kritik nemusí sdílet.

Naznačené noetické manko se bohužel projevuje na více místech Weaverovy knihy. Když hovoří o problému definice, snaží se ukázat, že rozumu rychle dojdou síly, chce-li nějakou skutečnost „naprosto racionálně“ vysvětlit. Pojmy totiž vysvětlujeme opět jinými pojmy a nakonec jsme dovedeni na začátek našeho prvního explikačního pohybu. Nejposlednější osvětlení obsahu nějakého pojmu se děje skrze intuici zaměřenou na danou realitu:

„Zde jsme dorazili ke dnu a k základům všech neelementaristických významů, k významům nedefinovaných pojmů, které jaksi „známe“, ale nedovedeme je vyslovit“ (s. 142).

Ponechme stranou autorovo připomenutí Platónovy teorie reminiscence, kterou v souvislosti s tímto tématem rozvíjí. Důležité je, že Weaver s jistou anti-osvícenskou averzí připomíná limity lidské racionality. Tam, kde rozum naráží na své hranice, tam končí jeho specifické manévry – nemůže dedukovat, analyzovat, pochybovat. Stojí před faktem, který buď přijímá, nebo zavrhuje, což vždy činí nikoli z racionálních, zde již neexistujících, nýbrž z mimo-racionálních emotivních důvodů.

Ve Weaverových výkladech můžeme několikrát narazit na autorovy nepokryté sympatie k některým Platónovým řešením. Noetická nedostatečnost východiska amerického myslitele jej ale nevyhnutelně dotlačila až k silně antiplatónské vizi. Na straně 147 svěřuje nejvyšší kompetence při poznávání světa básníkům. Takový výsledek zkoumání je filosoficky alarmující a přímo vyzývá k přehodnocení vstupních momentů Weaverova výkladu.

Bylo by však velkou škodou, kdyby nás právě konstatované noetické nedostatky konzervativní pozice Weavera odradily od dalšího studia jeho díla. To v sobě totiž skrývá nedocenitelné poklady. Podobně jako jiní konzervativci nezvládá teoreticky řešit problém sebe-ospravedlnění rozumu a hledá proto náhradní zdroje jeho „spolehlivosti“, ale při praktickém výkonu myšlení se projevují jeho mimořádné schopnosti, při jejichž aplikaci na svá skeptizující východiska přirozeně zapomíná. Proto jsou jeho úvahy skutečně inspirující. Málokterý z moderních autorů se dopracoval k tak hlubokým vhledům do příčin situace naší společnosti.

Ačkoli si Weaver nedělá žádné levné iluze o možné nápravě tragického stavu Západu, nepodléhá fatalismu. Je přesvědčen, že na počátku neblahého vývoje postupného kulturního rozkladu, který kulminuje ve 20. století, stála svobodná, avšak nerozumná volba člověka (srov. s. 9). Problém však spočívá v tom, že mnoho lidí negativitu tohoto procesu stále nevidí a je k němu lhostejných. I z tohoto důvodu bude užitečné, když se na základní myšlenky R. Weavera v dalších příspěvcích zaměříme.

PDF (formát pre tlač)