Evropské sjednocování a vyprazdňování (1. část)

Martin R. Čejka
22. septembra 2026   Cirkev Politika   CZ, Európska únia

Když dva dělají „totéž“…

Z jedné strany slýcháme, že Evropská unie je naprosto jedinečným podnikem, který nemá v dějinách lidstva obdoby (čímž se také omlouvají potíže v jeho uskutečňování), a na druhou stranu ji někteří, velmi často křesťanští, stoupenci rádi vydávají za pokračování, či dokonce vyvrcholení předchozích „sjednocovacích snah“. Dovolávají se Karla Velikého, středověké koncepce Res Publica Christiana nebo Jiřího z Poděbrad a hledají historické paralely, které by EU propůjčily jakýsi duchovnější nádech. Tato metoda slaví mezi lidmi často úspěch a daří se jí přivést do rozpaků odpůrce EU, které tímto chytrým tahem staví zdánlivě do opozice vůči bývalému křesťanstvu. Častá námitka také zní, že jednota je přeci něčím dobrým, rozhodně lepším než roztříštěnost a mlácení se po hlavách. Křesťané přeci mají o jednotu usilovat, ne? Problém ale spočívá v tom, o jaké jednotě je zde řeč, jaký je její obsah, z čeho vychází, jak je naplňována. To, že se v minulosti setkáváme s jistým chápáním evropské jednoty a snahami o její politické vyjádření, ještě neznamená, že je zde nějaká podobnost, kromě snad zdánlivé, s EU.

Vidíme-li přes okno čtyři muže v uzavřené místnosti, nestačí to ještě k tomu, abychom si o nich mohli udělat dostatečný úsudek. Snad se jedná o čtyři přátele, kteří dorazili na partičku mariáše. Třeba se ti lidé jen náhodně sešli v čekárně. A možná to jsou rukojmí, které do pokoje zavřel únosce. Musíme tedy pozorovat jejich chování a nejlépe proniknout do hloubky, tj. zajít za nimi a zeptat se, co tam pohledávají.

Jako ukázka zmatení pojmů v podání EU nám může posloužit její naplňování subsidiarity. Subsidiaritou se v tradičním chápání, od Aristotela, přes sv. Tomáše Akvinského až po encykliku Pia XI. Quadragesimo anno, rozumělo, že věci mají řešit co nejnižší společnosti, které toho jsou schopny, počínaje rodinou, dále obcí, krajem a konče státem. Zjednodušeně řečeno, není záležitostí státu, jestli děti jezdí na sáňkách nebo na bobech, zda nosí červeného nebo modrého kulicha, protože toto rozhodování přísluší autoritě v rodině. Stát by však měl vytvářet takové podmínky, aby rodiny mohly své ratolesti vůbec nějakým kulichem v třeskutých mrazech vybavit. EU na oko tento princip vůči svým členským státům uznává (nehovoříme zde o výlučných pravomocích EU), ovšem pouze do té míry, pokud „daných činností dosahují uspokojivě“ a „nemohou-li být lépe dosaženy Společenstvím“ dle uvážení Evropské komise, což ve skutečnosti znamená, že je stále více pravomocí národních států předáváno na celoevropskou úroveň, přičemž snahou EU je v centralizaci i dále pokračovat. Nestačí tedy, že EU princip subsidiarity zmiňuje ve svých dokumentech, na což její konzervativnější příznivci poukazují, ale je důležitější podívat se zblízka na to, jak ji chápe a naplňuje.

Našinci a ti druzí

Byť ve středověku skutečně nacházíme snahy o sjednocení evropských států, či přesněji návrhy, jak řešit jejich vzájemné pře jakýmsi nadřazeným rozhodčím orgánem, který by všechny strany uznávaly, tak jejich prvotním cílem byla obrana Evropy před islámským nebezpečím. To platí jak o plánech rádce Filipa IV. Sličného, Pierra Duboise, popsaných v díle O znovudobytí Svaté země, tak i o pokusech Jiřího z Poděbrad. Hovoříme-li o jednotě evropského křesťanstva, tak většinou právě tváří v tvář mohamedánskému nepříteli. Ostatně, nespočet válek mezi křesťanskými národy té doby bohužel svědčí o tom, že jednota byla spíše ideálem, který visel nad panovníky Christianitas jako výčitka. Např. dříve než katolické loďstvo Svaté ligy zkřížilo u Lepanta meče s otomanskou flotilou (mimochodem, Francie tehdy tradičně trucovala), tak musel svatý papež Pius V. nejprve urovnat spory mezi Benátskou a Janovskou republikou, které řešily „důležitější“ věci než Turka za rohem. I přesto existovalo jisté povědomí jednoty, ale nebyla to jednota politická, nýbrž jednota duchovní, jednota víry. Slovo „Evropa“ tedy v tomto smyslu nemělo ani tak geografický význam, jako daleko spíše kulturní. Středověký Evropan vlastně tento pojem nepoužívá, místo toho raději volí již zmíněné označení Christianitas – křesťanstvo.

U zrodu civilizací stojí jejich vlastní sebeuvědomění, kdy je lidé, kteří je tvoří, berou za své a ztotožňují se s nimi: „Toto je naše.“ Kromě našinců existují také cizinci, kteří jsou jiní: smýšlejí jinak, mají jiné náboženství, mluví jiným jazykem nebo se jinak oblékají. Řekové nazývali „jiné“ barbary, protože jim nerozuměli. Stejný pojem používali i Římané vůči všem, kteří byli mimo jejich kulturní okruh, a pokud se nacházeli na jejich území, tak to byli hostis, což znamená „cizinec“, ale rovněž i „nepřítel“. Hodnoty, které daná civilizace vyznává, jsou považovány za pravdivé, správné, kdežto hodnoty cizinců za falešné. A co platilo pro Řeky a Římany, lze vztáhnout i na křesťanskou jednotu. Středověký Evropan se považoval za člena evropského společenství, jelikož s ním sdílel společné hodnoty: tedy víru v pravého Boha, nejvyššího Pána a Vládce, uznání lidské hříšnosti a narušenosti, nutnost vykoupení skrze Spasitele Ježíše Krista, mravní zákony, a dokonce i jazyk, tedy latinu.

Rozklad v kolébce

Upadá-li vlastní uvědomění civilizace, upadá i ona sama, což potvrzují dějiny Řecka i Říma. Jedním z projevů, ale zároveň i důvodů rozkladu je kosmopolitismus, kdy mizí rozdíly mezi pojmy „naše“ a „cizí“. „Cizí“ se nejprve stává jiným přípustným způsobem života, a následně i způsobem rovnocenným, záleží pouze na volbě toho či onoho, jakou víru a mravní hodnoty si vybere. To vše ústí do relativismu, kdy není nic jistého a daného, a z toho pak pramení už jen nihilismus a rozklad…, naprostá ztráta víry v cokoli.

Podíváme-li se na EU, tak s překvapením, či bez něj, zjistíme, že tento projekt začíná tam, kde ostatní říše končily. Polský konzervativní politolog Adam Wielomski k tomu trefně poznamenává: „To, co je relativní, se stalo absolutním; co je absolutní, se stalo relativním.“ EU není schopna najít svůj vlastní „jazyk“, „ducha“, který by byl vyjádřením sebeuvědomění. Nemá vyšší myšlenku, která by ji sjednocovala. Co v jejím podání znamená evropanství? Jaké jsou jeho hodnoty? Některým vadilo, že v ústavě EU nebyly zmíněny křesťanské kořeny Evropy. Ale proč by se měla EU k takovýmto kořenům hlásit, když z nich nevyrůstá? Vezmeme-li si Desatero, tak odmítá, ostatně jako všechny liberální demokracie, hned první přikázání. Třetí přikázání ponižuje prosazováním pochybných svátků jako „Den Evropy“, „Mezinárodní den boje proti homofobii“, „Světový den bez tabáku“ atp. Čtvrté přikázání porušuje omezováním práv rodičů a jejich nahrazování tzv. právy dítěte, lásku k vlasti a k národu, pokud se netýká sýrů, piva či sportu, považuje za překážku k naplnění svých cílů. Státy, které alespoň částečně uznávají páté přikázání a do jisté míry chrání svými zákony životy nenarozených dětí, jsou jí trnem v oku, přičemž vyvíjí nátlak na změnu jejich legislativy. Šesté přikázání považuje za zdroj tmářského útlaku a nemravné chování nejen obhajuje, ale považuje je za rovnocenné s životem v čistotě a spořádaným manželstvím.

Sílu civilizace lze bez nadsázky měřit tím, zda jsou její členové ochotni obětovat za její hodnoty případně i svůj život. Víme, že staří Evropané umírali za Boha, za vlast, za krále… Za co je připraven zemřít Evropan „made in EU“? Za Brusel? Za sjednocovací proces? Za „práva“ homosexuálů? Za sluneční energii a řepku olejnou? Za Schengenskou smlouvu? Co je to, za co stojí pro EU zemřít? Je to sice vyhraněná otázka, ale naši předci by na ni dokázali odpovědět, občané EU už nikoli.

PDF (formát pre tlač)