Amerikanismus, hereze, kterou žijeme (4. část)

Martin R. Čejka
12. júna 2024   Cirkev História   CZ

predchádzajúce časti:
Amerikanismus, hereze, kterou žijeme (1. část)
Amerikanismus, hereze, kterou žijeme (2. část)
Amerikanismus, hereze, kterou žijeme (3. část)

***

Nábožný socialismus

Orestes Augustus Brownson se narodil 16. září 1803 v rodině farmářů ve státě Vermont. Když bylo Orestovi šest let, zemřel mu otec a matka ho dala na výchovu staršímu páru, v jehož domácnosti vládla přísná pravidla kalvinistického kongregacionalismu. Jak to v té době bývalo u méně majetných lidí, na vzdělávání dětí nezbývalo příliš času, ale přesto si Orestes vypěstoval lásku ke knihám. Četl především Homéra, Locka a samozřejmě bibli. Ve čtrnácti letech se vrátil k matce a spolu s ní se odstěhoval do Albany ve státě New York. Oba se pak nechali roku 1922 pokřtít v presbyteriánské církvi. Orestes ovšem záhy cítil, že kalvinistická nauka, především o předurčení a neodpustitelných hříších, neodpovídá jeho vnitřnímu přesvědčení. O dva roky později odchází do Detroitu, kde se stává universalistickým kazatelem.

Universalisté se snažili smířit lidstvo s Bohem tím, že hlásali všeobecnou spásu, čili popírali věčné zavržení. Taková optimistická verze křesťanství mladému Orestovi vyhovovala, zapáleně ji začal šířit v rodném Vermontu, Michiganu, New Hampshire a New Yorku. Stal se do vydavatelem universalistického časopisu Gospel Advocate and Impartial Investigator (Obhájce evangelia a nezaujatý vyšetřovatel), ve kterém kritizuje organizované náboženství a přehnané zdůrazňování nadpřirozena. Považoval se za křesťana, i když odmítal Kristovo božství nebo poslední soud.

V roce 1829 ovšem zanechává své kazatelské činnosti a navazuje styky s již zmíněným utopickým socialistou Robertem Dalem Owenem, jehož komuna Nová Harmonie zrovna neslavně zkrachovala, a feministkou Fanny Wrightovou, s níž po více než deset let udržoval, podle některých jeho životopisců pouze platonický, vztah.

Brownson se začíná angažovat v newyorkské Straně pracujících, kterou se snažil začlenit do radikálního křídla Demokratické strany. V rámci své činnosti se setkává s unitářským kazatelem se socialistickými sklony Williamem Ellerym Channingem, který ho přijme do své sekty. Spolu s ním zanedlouho propadá kouzlu dialektického idealismu německého filosofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela. Brownsonovo zanícení pro věc proletariátu a hegelismus vedlo dokonce některé k tomu, že ho označují za „předchůdce Karla Marxe“. To je ovšem poněkud křivdící, protože pro Brownsona hrála vždy náboženská stránka sociálních změn důležitou roli.

O něco později, v roce 1836, bude ve své první knize New Yiews of Christianity, Society and the Church (Nové pohledy na křesťanství, společnost a církev) snít o „církvi budoucnosti“, v níž se budou snoubit zcela protichůdné prvky katolicismu a protestantismu. Podle něj se má teze „duchovního či svátostného katolicismu“ skloubit s antitezí „hmotného či pozemského důrazu protestantismu“, čímž vznikne syntéza, ve které „Kristus, Bohočlověk, smíří zemi a nebe, ducha a hmotu“. Toto hegeliánské splynutí vyvrcholí na konci dějin, kdy se Kristus při svém druhém příchodu „skutečně vtělí ve všeobecné lidstvo“.

Právě někdy v polovině třicátých let devatenáctého století se Orestes Augustus Brownson poprvé setkal s Isaacem Thomasem Heckerem. Není jasné, kdy přesně se tak stalo. Hecker zaznamenal, že to bylo „v létě roku 1834, když dr. Brownson… přijel do New Yorku a vystoupil s cyklem přednášek ohledně zásad a cílů „Strany pracujících“. Brownsonův syn Henry, který jako první sepsal jeho životopis, datuje setkání do roku 1837, když „reverend Channing pozval na oplátku reverenda Brownsona do New Yorku, aby zde přednášel“. Každopádně Hecker byl tehdy velmi mladý, něco mezi patnácti a osmnácti lety, kdežto Brownsonovi už bylo kolem pětatřiceti.

Dalo by se říci, že v té době byl strhující řečník Orestes Brownson na svém vrcholu, dokázal citovat bibli, řecké a německé filozofy, americké zakladatele, transcendentalisty, středověké autory a vše míchat s francouzskými socialisty. Když v roce 1838 zakládal svůj časopis Boston Quarterly Review, neváhal v dopise americkému prezidentovi Martinu Van Burenovi napsat: „Rád bych… podotkl, že tato revue vznikla, aby zapojila literaturu, náboženství a filozofii na straně demokracie.“

Slova „náboženství, filozofie a demokracie“ rezonovala také v mladém Heckerovi. O jeho souznění s Brownsonem svědčí i to, že si o čtyřicet let později dokázal vzpomenout, co zaznělo v jeho řeči v březnu 1841, kdy označil „Krista za velkého demokrata a evangelium za skutečný demokratický program“. Hecker se stal Brownsonovým spolupracovníkem či spíše jakýmsi asistentem, který pořádal jeho přednášky, mj. i slavnou ze dne 4. června 1841, na které zaznělo, že principy americké revoluce „nebyly ničím jiným, než vtělením politických myšlenek obsažených v zásadách učení Ježíše Krista“.

V říjnu 1840 Brownson ve svém Boston Quarterly Review psal: „Naším předním zájmem vždy bylo poukázat… na velkou skutečnost, že Ježíš byl sociálním reformátorem, že cílem jeho poslání bylo ustanovit rovnost na zemi, stejně jako zajistit spásu duší po smrti.“ Opět se zde setkáváme s jeho přístupem, kdy společenské změny doprovází také duchovní rozměr, byť poněkud neurčitý. Ačkoliv Brownson ještě vystupuje proti „organizovanému náboženství“, začíná ho stále více přitahovat katolicismus. Sám později tvrdil, že už v mládí došel k závěru, že pokud Kristus skutečně založil nějakou Církev, pak to nemůže být žádná jiná než katolická. Na své cestě se ovšem musel vypořádat s předsudky, protože katolická Církev byla ztotožňována se vším, co je „děsné, nízké, odporné a demoralizující“.

Stejným směrem se za svým učitelem ubíral i Isaac Thomas Hecker. Narodil se 18. prosince 1819 jako třetí syn německých přistěhovalců. Ačkoliv jeho matka byla horlivou metodistkou, nedostalo se Isaacu žádní zvláštní náboženské výchovy. Už od dvanácti let musel pracovat a pomáhat svým starším bratrům, kteří si otevřeli pekárnu. Spolu s nimi se ve třicátých letech devatenáctého století začal jako mladík angažovat ve Straně pracujících. Velký dojem na něj tehdy učinila Kantova Kritika čistého rozumu. Následně se obrátil k transcendentalismu, protože podle jeho slov „povzbuzoval lidi k hledání smyslu života“. Na Brownsonovo naléhání, jak již bylo řečeno, se pak připojil ke komuně na Brookově farmě.

Navzdory prostředí, ve kterém vládlo programové „osvobozování“ od svazující morálky, P. Walter Elliott CSP v prvním, kontroverzním Heckerově životopisu uvádí, že „nikdy neztratil svou křestní nevinnost“. Sám Hecker před matčinými přáteli prohlašoval, že „nikdy nepil přespříliš, nikdy nezhřešil proti čistotě, nikdy neklel, nikdy nelhal a zcela určitě nikdy nebyl neupřímný“. Stěží lze uvěřit tomu, že mezi socialisty a na Brookově farmě byl, jak tvrdil, „jedinečným a zvláštním způsobem uchráněn jistých hříchů a jistých příležitostí k hříchu. Zároveň jsem si tehdy, vlastně po celou dobu, uvědomoval, že mě Bůh uchovává nevinným s výhledem na nějaké budoucí řízení prozřetelnosti. Považte, bylo to dlouho před tím, než jsem vstoupil do Církve.“

Ve stejné době, kdy se u Brownsona začínají projevovat katolické sklony, vydává se stejným směrem i Hecker. Životopisci se dodnes přou, kdo koho ovlivnil více. Nicméně to byl Brownson, kdo se první veřejně vzdaluje od transcendentalismu. Ve svém Boston Quarterly Review například odsoudil román Šarlatové písmo uznávaného spisovatele Nathaniela Hawthorna, který měl transcendentalistům blízko, jako „nemravný“. A šel dokonce tak daleko, že označil básně samotného Ralpha Walda Emersona, „ačkoliv jsou krásné“, ve skutečnosti za „hymny k satanovi“.

Je ovšem patrný jeden rozdíl mezi učitelem a žákem na jejich cestě do katolické Církve. Zatímco v Brownsonově případě se jednalo o intelektuální vývoj, Hecker projevoval sklony k „mysticismu“ a vše připisoval „niternému hlasu Ducha Svatého“.

PDF (formát pre tlač)