Zrození moderní eugeniky (1. část)

Martin R. Čejka
4. novembra 2025   História Spoločnosť   Antikoncepcia, CZ, Eugenika, Potraty

Ačkoliv se slovo „eugenika“ objevilo poprvé až v roce 1883, lidské dějiny znají její praxi od nepaměti. Vyspělejší i primitivnější národy a kmeny se uchylovaly k negativní eugenice, kdy ze svého středu odstraňovaly nežádoucí nově narozené lidské jedince, i pozitivní eugenice v podobě prosazování určitých genetických linií a s nimi spojených znaků.

Římský filozof Seneca (4 př. Kr. ‒ 65 po Kr.) zhruba v době, kdy byl ukřižován Ježíš Kristus a křesťanství se pomalu vydávalo na své tažení, aby dobylo lidská srdce, v pojednání O hněvu psal: „Vzteklé psy usmrcujeme, vzpurného a nezkrotného býka zabíjíme a porážíme nemocné ovce, aby nenakazily stádo; hubíme zrůdy a topíme děti, jestliže přišly na svět slabé a nenormální; oddělovat bytosti neužitečné od zdravých není dílem hněvu, ale rozumu.“

První náznaky moderní eugeniky můžeme nalézt u renesančních autorů jako skeptik Michel de Montaigne, humanista François Rabelais nebo dominikán Tommaso Campanella (1568‒1639), který strávil značnou část svého života ve vězení Svatého oficia. P. François-Joseph Thonnard OSA napsal, že tehdejší humanisté byli uchváceni odkazem minulosti „spíše v řádu krásy než pravdy a také návratem k přírodě, kterou oslavovala pohanský helénismus… Jako umělci obnovovali starověké formy, tak filozofové oživovali většinu starověkých systémů.“

Výraznou součástí zmíněného odkazu byla i Platónova Ústava, ve které se mj. líčí ideální společnost. Jedním z rysů takové společnosti je, že se snaží uchránit svého druhu šlechtický stav tzv. strážců před možným „znečištěním“. Platón píše: „… děti horších rodičů a narodí-li se co neduživého z oněch prvních (dobrých rodičů) odstraní (úřady), jak sluší, na místě tajném a nezjevném… Ano, má-li třída strážců zůstat čistá.“

Také renesanční následovníci hledali neposkvrněnou společnost. Admirál z Janova v Campanellově Slunečním státě vypráví své zážitky z dokonalé země tmářskému špitálníkovi: „Láska se stará nejprve o plození, aby se mužové s ženami tak manželstvím spojovali, aby měli nejlepší potomstvo. A vysmívají se nám, že my, kteří věnujeme horlivou péči chovu psů a koní, zanedbáváme lidské plození.“ Campanella používá v originále pojem razza, čili „rasa“ nebo „plemeno“. Cílem společnosti je tedy dosáhnout pod vedením osvícených filozofů co nejlepšího „plemene“ lidí.

Zatímco eugenika hrála v úvahách antických a renesančních intelektuálů okrajovou roli, v osmnáctém století začala nabírat praktičtějších rysů a stávala se předmětem zájmu společenských a empirických věd.

K první eugenické zákonné úpravě došlo v protestantském Švédsku, které v roce 1757 zakázalo epileptikům uzavírat sňatky. Johann Peter Frank (1745‒1821), který je považován za zakladatele veřejného zdravotnictví, vydal roku 1779 v Bádensku první díl svého šestisvazkového díla Systém komplexního zdravotního zabezpečení, v němž uvádí: „Pevně věřím, že není silnějšího prostředku k povzbuzení síly a zdraví lidského druhu než přísná selekce mezi těmi, kteří dnes šíří výhradně špatné semeno na poli kolektivního života, a zabránit všem degenerátům a ubožákům, aby dále polovina lidstva trpěla následkem jejich nerozumného nutkání.“

Pozitivní eugenika hrála důležitou roli v myšlení francouzského osvícence Nicolase de Condorceta (1743‒1794), který se pod vlivem evolučního přírodovědce Jeana-Baptisty Lamarcka domníval, že se dědí kladné vlastnosti osobnosti, což lze využít k přeměně společnosti. Condorcet se rétoricky ptal: „Můžeme mít jiný cíl než rozmnožovat dobře uformované bytosti, jež dokážou být užitečné druhým a vytvářet vlastní štěstí?“ Byl mezi prvními, kdo aplikoval statistické metody na studium sociálních jevů a společností, a založil, jak to nazval, „sociální matematiku“.

Moderní eugeniku silně ač nepřímo ovlivnil anglikánský duchovní Thomas Robert Malthus (1766‒1834) svou Esejí o principu populace, která poprvé vyšla roku 1798. Malthus tvrdil, že populace roste geometricky, zatímco zásoby potravin rostou lineárně, a proto dojde k dramatickému poklesu životní úrovně, pokud nebude populační růst zastaven. V krajním případě by podle něj měl omezit plodnost stát, aby ti, kteří nepřispívají k bohatnutí společnosti, neohrožovali blahobyt ostatních. Jako duchovní podotýkal: „Věřím, že Stvořitelovým záměrem je, aby Země byla znovu zalidněna; ale jistě zdravým, ctnostným a šťastným obyvatelstvem, nikoli nezdravým, zlým a ubohým.“

Ve Francii byli zákonodárci vybízeni, aby ve „veřejném zájmu“ přijali kolektivní opatření, která povedou k vylepšení národa i lidstva. Ukázkou může být Esej o cestě ke zdokonalení lidského druhu z roku 1756 lékaře Charlese-Augustina Vandermonda nebo Esej o megalantropogenezi Roberta Le Jeuna z roku 1801. „Megalantropogeneze“ je přitom vlastní neologismus, jimž je míněna snaha řízená státem o vyšlechtění lidské elity, která vzejde ze sňatků vybraných mužů a žen. V tomto případě lze hovořit o „kvalitativní“ eugenice.

Rozvíjela se dále ovšem také „kvantitativní“ eugenika. Anglický filozof a liberální politický ekonom John Stuart Mill (1806‒1873), který zastával utilitarismus a klonil se k malthusiánství, už v roce 1821 do Encyclopædia Britannica napsal: „Velkým problémem doby je najít způsob, jak omezit počet porodů.“ V roce 1848 ve svém stěžejním díle Zásady politické ekonomie v poznámce uvedl: „V morálce lze stěží očekávat nějaké větší zlepšení, dokud se na plození velkých rodin nebude nahlížet se stejnými pocity jako na opilství nebo jakoukoli jinou tělesnou nemírnost.“

Zatímco stoupenci omezování či „šlechtění“ populace dosud přímo neprosazovali antikoncepční prostředky, tak anglický sociální „reformátor“ Francis Palce (1771‒1854) už ano. V roce 1822 vydal knihu Ukázky a důkazy zákonů populace, v němž hájil malthusiánské teze. O rok později zahájil za pomoci dobrovolníků a anonymních podporovatelů letákovou kampaň vyzývající v chudších čtvrtích k omezení počtu dětí, k čemuž měla sloužit i antikoncepce v podobě antikoncepční houbičky.

Malthusiánství nadále sílilo především v anglosaských zemích. Roku 1833 vyšla ve Spojených státech amerických publikace lékaře Charlese Knowltona (1800‒1850) Plody filozofie aneb Soukromý společník mladých manželských párů, ve které byly představeny nejrůznější metody bránění početí. Knowlton, který byl jinak materialistou, v této souvislosti psal: „Nebesa nám dala nejen schopnost většího potěšení, ale i nadání vynalézat prostředky k zabránění zlu, které z něj může vzejít, a je na nás, abychom z nich „s díkůvzdáním“ vytěžili co nejvíce.“

V roce 1854 vydal anglický lékař George Drysdale (1824‒1904) dílo Základy sociální vědy aneb Tělesné, sexuální a přirozené náboženství, v němž nejen hájil, že „nerozlučné manželství ponižuje ženy“ a „chudoba je sexuální otázkou“, ale také propagoval používání umělé antikoncepce. V daném směru se angažovali i další členové Drysdaleovic rodiny. Georgův bratr Charles Robert Drysdale (1829–1907), zapřisáhlý bojovník proti kouření, zdůrazňoval „plánování rodiny“ a rovněž prosazoval používání antikoncepce. Spolu s feministkou a „životní partnerkou“ Alicí Vickeryovou založil v roce 1877 Malthusiánskou ligu, která měla tyto myšlenky šířit a jejímž prvním předsedou se stal. Charlesův syn Charles Vickery Drysdale (1874–1961) převzal vedení ligy po smrti svého otce, otevřel roku 1921 druhou potratovou kliniku v Británii a stál v roce 1931 u zrodu Národního sdružení pro kontrolu porodnosti (později Sdružení pro plánování rodiny).

Svou roli ve vzniku Malthusiánské ligy sehrál soudní proces s anglickou socialistkou a pozdější známou okultistkou Annie Besantovou (1847–1933) a ateistickým politikem Charlesem Bradlaughem (1833–1891) za to, že vydali v roce 1877 Knowltonovu knihu Plody filozofie. Oba byli nakonec z „technicko-právních důvodů“ zproštěni obžaloby. Nicméně hnutí, které v souvislosti s procesem vzniklo, přispělo k založení ligy. Besantová se pak za předsednictví Charlese R. Drysdaleho stala její tajemnicí.

Roku 1885 otevřela nizozemská feministka a členka Neomalthusiánské ligy Aletta Jacobsová (1854–1929) v Amsterdamu první kliniku pro kontrolu porodnosti na světě. V roce 1896 založil francouzský anarchista Paul Robin (1837‒1912) Ligu pro lidskou obrodu, která sloužila k prosazování neomalthusiánských zásad a zasazovala se o šíření antikoncepce. V roce 1900 se v Paříži uskutečnila první mezinárodní neomalthusiánská konference, na niž se sjeli účastníci z Anglie, Německa, Belgie, Francie a jiných zemí. Jednalo se o projev sílícího mezinárodního hnutí, které spatřovalo v antikoncepci klíčový prostředek ke kontrole porodnosti, a to především v rámci určitých společenských skupin.

(Pokračování)

PDF (formát pre tlač)