Pozadí migračního útoku na španělskou Ceutu

Martin R. Čejka
12. augusta 2026   Politika   CZ, Komentár, Migračná kríza

Nedávná migrační vlna, která zaplavila španělskou Ceutu a mířila na Melillu, vzbudila velký rozruch nejen mezi těmi, kteří se zdráhají bezhlavě vítat cizince všech kultur a barev, ale i v řadách samotných stoupenců různorodosti.

Španělský premiér Pedro Sánchez v této souvislosti hovořil o útoku na územní celistvost Španělska. A ačkoliv socialista Sánchez oprávněně nevzbuzuje mezi konzervativci nadšení kvůli své radikálně pokrokářské a woke politice a jeho vláda svými kroky v oblasti migrace podobným událostem, jimiž jsme byli svědky v Ceutě, jenom nahrávala, tak má do značné míry pravdu. Bylo by tedy chybou přehlížet síly působící v pozadí celé krize a vše redukovat do roviny „zlý levičák“ může za „invazi muslimů“.

Tak se to snaží představit část politického spektra, včetně pravicové španělské strany Vox, která se hned, snad i oprávněně, pustila do Pedra Sáncheze, ale kupodivu pominula roli Maroka a jiných hráčů v celé věci. Nesmíme zapomínat, že Vox má úzké vazby na současnou administrativu amerického prezidenta Donalda Trumpa (v tomto ohledu její silná prohlášení o odmítání vnějších vlivů na politiku Španělska poněkud slábnou) a hájí jednoznačně proizraelské postoje. Předseda Voxu Santiago Abascal protestoval proti uznání Palestiny jakožto nezávislého státu Sánchezovou vládou a demonstrativně navštívil Izrael, kde se setkal s tamějším premiérem Benjaminem Netanjahuem, aby mu vyjádřil svou podporu.

Není pochyb, že levice užívá migraci a měnící se demografické složení společnosti jako zbraň k narušení zbytků tradiční evropské kultury, což mnozí její představitelé otevřeně přiznávají. Navíc levicové strany zpravidla čerpají svou politickou podporu mj. právě z kruhů přistěhovalců. „Demografická zbraň“ ale není pouze jejich výsadou. Používá se třeba v asymetrických konfliktech, kdy velké skupiny civilistů slouží k tomu, aby oslabily protivníka, zejména narušením hranic nebo územní celistvosti. Užití „demografické zbraně“ obvykle doprovází informačně-psychologická operace.

Maroko má v tomto ohledu nepopiratelné zkušenosti. Stačí vzpomenout tzv. Zelený pochod v roce 1975, který vyhlásil otec současného marockého panovníka král Hasan II. a který měl posílit vliv této země na území Španělské Sahary. Pochodu se tehdy zúčastnilo tři sta padesát tisíc Maročanů včetně zhruba dvaceti tisíc příslušníků marockých ozbrojených sil.

Maroko i poměrně nedávno opakovaně prokázalo, že dokáže účinně zastavit nebo stimulovat proud migrantů na španělské území. K předchozímu „útoku“ migrantů na Ceutu a Malillu došlo v roce 2021, kdy Španělsko přijalo na léčení do nemocnice v La Rioji prezidenta Saharské arabské demokratické republiky Brahima Ghaliho, který vzdoruje marockému vlivu v Západní Sahaře. Maroko tím nejen přimělo španělskou vládu, aby Ghali opustil zemi, ale vynutilo si zmírnění španělského postoje k Západní Sahaře. Krátce poté bylo mezi EU a Marokem dosaženo dohody o zastavení nelegální migrace z Afriky do Evropy, načež Maroko na oplátku obdrželo stovky milionů eur.

Zatímco dříve převažovali mezi nelegálními migranty procházejícími Marokem v drtivé míře černoši, tak na záběrech z nedávných událostí žádné černochy nenajdeme, nýbrž povětšinou mladé muže ve věku patnáct až pětadvacet let s tmavou pletí příznačnou pro arabsko-berberskou populaci Maroka. Navíc se už objevily důkazy o logistickém zapojení marockých bezpečnostních složek do „útoku“ (např. přeprava skupin mladých mužů na hranice v nákladních automobilech).

Důležitým geopolitickým kontextem jsou vztahy Maroka s USA a Izraelem. Maroko formálně normalizovalo vztahy s Izraelem v roce 2020 v rámci Abrahámovských dohod, ale už za krále Hassana II. v šedesátých letech minulého století se navzdory nelibosti poddaných rozvíjela tichá spolupráce mezi oběma zeměmi. Po uzavření zmíněných dohod Spojené státy v Trumpově prvním funkčním období uznaly plnou svrchovanost Maroka nad Západní Saharou. Tento postoj USA zopakovaly v oficiálním dokumentu ministerstva zahraničí podepsaném Marcem Rubiem letos v červenci, v němž se vyzdvihuje „250 let marocko-amerického přátelství“. Patrně na potvrzení tohoto přátelství nechal současný marocký král Muhammad VI. pojmenovat po Trumpovi hlavní dálnici spojující „sever a jih Maroka“, přičemž „jihem Maroka“ je míněna Západní Sahara. Marocký král v dopise z letošního července americkému prezidentovi poděkoval za „historické uznání… marocké svrchovannosti nad Saharou“, což „zůstane z pokolení do pokolení navždy zapsáno do paměti Maročanů“. A dodal: „Ačkoli naše vztahy byly vždy zakořeněny v blízkém přátelství a neustálé loajalitě, nikdy nebyly tak silné a plodné jako během vašich dvou prezidentských funkčních období.“

Daleko závažnější je zpráva amerického kongresu z dubna tohoto roku, která uvádí, že „Ceuta a Melilla se nacházejí na marockém území“, a vyjadřuje podporu „úsilí ministra zahraničí o navázání diplomatických kontaktů mezi Španělskem a Marokem s cílem určit budoucí status Ceuty a Melilly“. To znamená, že současná americká administrativa považuje otázku územní celistvosti Španělska za předmět diplomatických jednání.

O poznání horší jsou vztahy Maroka s Íránem. V rozmezí let 1981 až 2018 byly diplomatické vztahy mezi oběma zeměmi třikrát přerušeny a v současnosti neexistují. K roztržce došlo v květnu 2018, když Maroko obvinilo Írán z podpory Fronty Polisario, tedy povstaleckého hnutí, jehož cílem je vymanit Západní Saharu ze správy Maroka a které vyhlásilo Saharskou arabskou demokratickou republiku. Írán navíc udržuje přátelské vztahy s Alžírskem, které je klíčovým spojencem Fronty Polisario.

Kvůli Palestině a válce s Íránem došlo k výraznému zhoršení vztahů mezi Španělskem a Izraelem a Spojenými státy. Španělsko patří k jedněm z nejhlasitějších kritiků izraelské genocidní politiky v pásmu Gazy a v květnu 2024 uznalo palestinský stát, což vyvolalo rozzuřenou reakcí Netanjahuovy vlády. Španělsko také ostře odsoudilo válku s Íránem a zakázalo v souvislosti s konfliktem používat USA základny na svém území a využívat americkým vojenským letadlům svůj vzdušný prostor. Americký prezident následně zahrnul Španělsko a Sáncheze řadou nadávek a jen několik dní před začátkem krize v Ceutě zopakoval své hrozby o přerušení veškerých obchodních vztahů se Španělskem.

Reakce Izraele na „útok“ na Ceutu a Melillu svědčí o tom, že tento stát je do celé hybridní operace zapojen, a to přinejmenším na politické a propagandistické úrovni. Stálý zástupce Izraele při OSN Danny Danon například napsal, že Ceuta a Melilla jsou „koloniální enklávy Španělska“, za které Španělsko dluží světu omluvu. Podobný narativ, který naznačuje, že se jedná o „okupovaná území“, se už dříve objevil v izraelských médiích nebo v příspěvcích sionistických aktivistů. Příkladem může být Jair Netanjahu, tedy syn izraelského premiéra, který v roce 2019 v reakci na španělský postoj k situaci v Palestině zveřejnil mapu Ceuty a Melilly a k ní napsal: „Drazí Arabové a muslimové. Chcete osvobodit okupovaná arabská islámská území? Tady by bylo dobré začít!“

Ve stejném duchu se vyjadřují další sionisté, zejména ve Spojených státech. Vlivný neokonzervativní politický poradce Michael Rubin vyzval Izrael a Spojené státy k sankcím proti Španělsku, pokud použije americké nebo izraelské vybavení k útoku na „nevinné Maročany“. Rubin v březnu v článku pro American Enterprise Institute navrhl, aby Maroko v souvislosti Ceutou a Melillou, které tento neokonzervativec neustále označuje za „okupovaná území“, zahájilo nový „Zelený pochod“. Objevily se také návrhy, aby USA oficiálně uznaly Ceutu a Melillu za „okupovanou“ část Maroka.

Závěrem je třeba dodat, že marocké územní nároky, které účelově podporuje část amerických a izraelských politiků a propagandistů, stojí na navýsost chatrných základech a selektivní historické paměti. Skutečnost, že se Ceuta a Melilla geograficky nacházejí v Africe zde nehraje roli, jelikož po velkou část dějin tvořilo Středomoří jednu oblast. Ostatně, Kypr, který se geograficky nachází v Asii, je součástí EU. Ceuta a Melilla nebyly založeny Maročany a následně údajně kolonizovány. Existovaly ve starověku a od druhého století př. Kr. patřily Římské říši a pak křesťanskému Vandalskému království, Východořímské říši a Vizigótské říši, z níž vzešlo Španělsko. V roce 710 je dobyli Arabové, ale na počátku patnáctého století je získali Portugalci a následně se díky personální unii staly součástí Španělska. To, že tato území patří Španělsku, tedy nemá nic společného s kolonialismem, natož s „okupací“.

PDF (formát pre tlač)