Modlitby posledního katolického anglického krále k útěše pronásledovaných

Martin R. Čejka
29. októbra 2025   Cirkev História   CZ

Jakub II. Stuart se stal králem Anglie, Skotska a Irska v roce 1685 po smrti svého staršího bratra Karla II. Stuarta. Jeho nástup na trůn vyvolal v zemi napětí, jelikož se Jakub II. otevřeně hlásil ke katolické víře.

Ostatně i Karel II. k sobě na smrtelné posteli povolal benediktina Johna Huddlestona, který přijal jeho vyznání katolické víry a udělil mu svátosti. Bylo to svým způsobem paradoxní, že hlavou Anglikánské církve byl po jistou dobu katolík. Ze strany Karla II. se nejednalo o náhlé hnutí, neboť se později našlo jeho pojednání, ve kterém dokazoval nadřazenost katolické víry nad anglikánským náboženstvím.

Na Karla II. byl za jeho života vyvíjen politický tlak, aby uznal svého nemanželského syna Jamese Scotta, vévodu z Monmouthu za svého právoplatného dědice, čímž by z následnictví vyloučil svého katolického bratra Jakuba. Karel II. ale neustoupil.

Není přesně známo, kdy se Jakub II. obrátil na katolickou víru. Stalo se tak tajně, pravděpodobně někdy v roce 1668 nebo 1669, tedy v době, kdy velel loďstvu ve třetí anglicko-nizozemské válce. V důsledku toho jako katolík přišel o titul Lorda vysokého admirála a Lorda strážce pěti přístavů. Velký vliv na náboženský život vévody měla bezesporu jeho druhá manželka Marie Beatrice d’Este, která ho utvrzovala v přijaté katolické víře. Marie byla horlivou katoličkou, a třebaže manželství mělo povahu smluveného dynastického manželství, Jakub II. ji vřele miloval. Jejím kaplanem byl jezuita sv. Klaudius de la Colombière, dřívější zpovědník sv. Markéty Marie Alacoque, který nepečoval jen o zbožnost vévodského páru, ale vedl v Anglii také misijní činnost.

Samotné převzetí trůnu Jakubem II. Stuartem proběhlo bez větších obtíží, jelikož se nový král těšil podpoře parlamentní strany toryů, kteří byli k monarchii loajální. Neprotestovali ani anglikánští „biskupové“, třebaže situace, kdy se katolík stal hlavou jejich „církve“, pro ně musela být těžce stravitelná.

Ovšem v roce 1688 porodila královna Marie syna, kterého nechali rodiče pokřtít katolickým knězem a dali mu jméno Jakub František Edvard. To vyvolalo v protestantském táboře zděšení, jelikož se mohlo ukázat, že vláda Jakuba II. není jen krátkou katolickou epizodou v poreformačních dějinách Anglie, ale znamená počátek katolické dynastie. Vznikl tedy plán na „zajištění protestantského následovnictví“, který začal být uváděn do života.

Šest členů Sněmovny lordů, kteří patřili k oběma parlamentním stranám, vyzvalo Jakubova zetě (manžela jeho dcery Marie Stuartovny) a místodržitele Spojených provincií nizozemských Viléma III. Oranžského, aby přijel do Anglie na „obranu protestantského náboženství a svobody parlamentu“.

5. listopadu 1688 se kníže Vilém v čele patnáctitisícové armády vylodil v Anglii. Během několika týdnů se na jeho stranu přidala značná část vojska, úředníků a anglikánské hierarchie (zradila dokonce i nejmladší královská dcera Anna). 9. prosince byla vojska věrná Jakubovi II. poražena v bitvě u Readingu. Král přikázal manželce a synovi odejít do Francie. O dva dny později se sám rozhodl opustit Anglii, ale byl zadržen. Ještě předtím ovšem stačil hodit velkou královskou pečeť do Temže, aby se nedostala do rukou uchvatitelů. Zástupci parlamentu ho vyzvali, aby se dostavil do Londýna a zahájil s Vilémem III. jednání. Král tak učinil, ale Vilém neměl v úmyslu se s Jakubem II. dohodnout. Nařídil jeho zatčení a uvěznění na zámku v Rochesteru, přičemž vydal rozkaz, aby „mu nebylo bráněno, bude-li chtít zemi opustit“. Tak se také stalo. Jakub II. opustil 23. prosince 1688 Anglii a odjel do Francie.

Vilém svolal parlament a vyzval jeho členy k sesazení Jakuba II. Parlament, kde měli většinu toryovští legitimisté, to ale odmítl. Bylo tedy nutné uchýlit se k právnické kličce a vyhlásit, že se Jakub II. svým odchodem do Francie a zahozením velké pečetě do Temže vzdal ve skutečnosti trůnu, a proto se jeho dědičkou stala Marie a její manžel. V dubnu podobné prohlášení přijal také skotský parlament.

Jakub II. se ale nesmířil se ztrátou trůnu. Nadále se těšil podpoře v Irsku, kde parlament neschválil jeho nahrazení, a věrnosti části skotských klanů. Skotské povstání bohužel skončilo po smrti jeho vůdce Johna Grahama, vikomta z Dundee, který zemřel ve vítězné bitvě u Killiecrankie, a povstání v Irsku zaniklo po prohrané bitvě u řeky Boyne.

V březnu 1701 prodělal Jakub II. během mše silnou mozkovou mrtvici. Anglický král zemřel 16. září 1701 ve francouzském vyhnanství na zámku Saint-Germain-en-Laye.

Níže uvedené modlitby byly složeny přímo pro krále Jakuba II. během francouzského vyhnanství a ručně zapsány do jeho modlitební knížky. Dnes mohou být podnětem i posilou pro všechny, kdo se cítí být ve „vyhnanství“, nebo čelí nespravedlnosti a útlaku, jelikož touží zůstat věrni pravověrnému katolickému učení a praxi.

Všemohoucí a věčný Bože! Ty jediný, jenž konáš veliké zázraky, ukaž bohatství své dobrotivosti své zpustošené a pronásledované Církvi, která nyní truchlí ve vlastním prachu a troskách, rozervaná rozkolem a obnažená a poskvrněná svatokrádeží. Ty, jenž jsi po dlouhém zajetí přivedl zpět svůj lid, aby znovu vybudoval svůj chrám, shlédni na nás týmž milosrdným zrakem. Obnov nám znovu veřejnou úctu k tvému jménu, zbožné vysluhování tvých svátostí; pozvedni krále, abychom mohli opět s chválou vstoupit do tvých nádvoří a sloužit ti s onou úctou, jednotou a řádem, jež u tebe nachází zalíbení, skrze Ježíše Krista, Pána našeho. Amen.

Ó, nanejvýš mocný a navěky požehnaný Pane Bože! Ty, slavný ve svatosti, hrozný v chvále, konáš divy; nejpokorněji tě prosíme, abys soucitně pohlédl na onu pronásledovanou část své Církve, která je nyní vyhnána od tvých veřejných oltářů do koutů a tajných komůrek, abys nás zahrnoval svou ochranou, ať už budeme rozptýleni kdekoli, a aby mezi námi vytrval zbytek, skrze nějž bude oslavováno tvé jméno, udělovány tvé svátosti a duše tvých služebníků uchovávány uprostřed zkaženého a zkažení šířícího pokolení. My, tvůj lid a ovce pastviny tvé, ti budeme navěky vzdávat díky a budeme tě oslavovat z pokolení na pokolení skrze Ježíše Krista, našeho jediného Spasitele a Vykupitele. Amen.

Modlitba v době pronásledování

Ó, můj Pane Ježíši Kriste, pravý Bože a pravý člověče, který jsi pro mé vykoupení podstoupil potupnou smrt kříže; pokorně ti svěřuji svou duši, své tělo, svůj život, své statky a veškeré své jmění, abys s nimi nakládal zcela podle své nejsvětější vůle; a pokud je, Pane, tvou svatou vůlí, abych ztratil svůj život nebo jmění pro vyznávání tvého svatého jména a katolického náboženství, pokorně a dobrovolně se tomu podřizuji a prosím tě, abys mi prokázal svou nekonečnou dobrotu a milosrdenství a abys mi pro zásluhy své hořké smrti a umučení odpustil mé hříchy; dej mi sílu a trpělivost k překonání všech pokušení a protivenství; odpusť všem mým nepřátelům a pronásledovatelům a odpusť jim vše, čím se vůči mně provinili myšlenkou, slovem nebo skutkem, a učiň nás všechny účastníky svého nebeského království; skrze Ježíše Krista, našeho Pána a Spasitele, který s Otcem a Duchem Svatým žije a kraluje na věky věků jeden Bůh. Amen.

Odevzdání se Bohu

Uctívám a oslavuji tě, Nejsvětější Trojice, Bože všemohoucí, Otče, Synu a Duchu Svatý; odevzdávám se tvé božské vznešenosti a pokorně tě prosím, abys ode mne a od všech svých věřících odňal vše, co se ti protiví, a dal nám, co je v tvých očích libé. Dej, abychom zde činili, co přikazuješ, a v budoucnu přijali, cos zaslíbil. Tobě, ó Pane, svěřuji svou duši i tělo (svou manželku a děti, otce a matku, bratry a sestry), své příbuzné a dobrodince, přátele a známé, všechny své nejbližší a nejdražší a všechny ty, za něž jsem jakýmkoli způsobem povinen obětovat své modlitby. Tobě svěřuji svatou katolickou Církev. Tobě svěřuji toto království. Dej, Pane, aby tě všichni poznali, aby tě všichni ctili a velebili, aby tě všichni milovali a všichni byli tebou milováni. Přiveď ty, kdo zbloudili, zpět na pravou cestu; potři hereze, obrať na pravou víru všechny, kdo tě dosud neznají. Dej nám, ó Pane, svou milost a uchovej nás ve svém pokoji; buď tvá svatá vůle, nikoliv naše. Utěš všechny, kdo žijí v zármutku, bídě nebo pokušení, a milosrdně jim ulehči v jejich soužení, duchovním i časném. Nakonec svěřuji tvé svaté ochraně všechny, abys živým udělit ráčil odpuštění hříchů a duším zesnulých věčné odpočinutí. Amen.

PDF (formát pre tlač)